kinderman

Málo doceněná komedie je variací na Eastwoodovo oblíbené téma-návrat z hlubin zapomnění, zjednání spravedlnosti a naplnění smyslu života. Zároveň si pohrává s myšlenkou stárnutí (lidí i jejich vynálezů). Závěrečný záběr, v němž kamera za doprovodu Sinatrova zpěvu (Fly Me To The Moon) najíždí na Zemi odrážející se v průzoru helmy Tommyho Lee Jonese, považuju za jedno z nejlepších a nejdojemnějších filmových zakončení.

"Když film není dokumentem, je snem. Proto je Tarkovskij největší ze všech režisérů. Pohybuje se naprosto samozřejmě v komnatách snů. Nic nevysvětluje, co by taky vysvětloval? Je pozorovatelem, který svoje vize dokáže vyjádřit tím nejtěžším, ale zároveň nejochotnějším médiem." (Ingmar Bergman: Laterna magica, Odeon 1991)

Pokora, víra, láska, smíření s Bohem i se svým lidským údělem-o těchto abstraktních pojmech vypráví režisér Olmi poctivě, neokázale, se stejnou prostotou, s níž otec vyrobí pro svého syna ony v titulu uvedené dřeváky.

Než se pokoušet tančit s dřevěnou nohou a komentovat Tarkovského symboliku, kterou každý jen trochu vnímavý křesťan chápe jaksi intuitivně, je lepší si nejprve přečíst Suchánkovu Topografii transcendentních souřadnic filmového obrazu (Úvod do problematiky uměleckého obrazu jako duchovní estetické skutečnosti). Vydala UP Olomouc, 2002.

Žádný laciný plagiát Charlieho andílků (jak avizuje pitomý distribuční název), ale hongkongský akční nářez o dvou dívkách-zabijácích, které mají problém se sesterskou rivalitou, houževnatou policajtkou a svým posledním zaměstnavatelem. Ovšem kdybychom už chtěli mermomocí srovnávat, co do půvabu porážejí Číňanky své americké kolegyně vysoko na body.

Costnerovo umělecké zmrtvýchvstání lze číst jajko příběh dvou kovbojů, kteří se stanou katalyzátorem změn v malém městečku, pro mě je to však především vyprávění o čase a poslední šanci na vykoupení v podobě zralého a hodnotného vztahu (stejně jako třeba Jackie Brownová). Duvall, Costner a Beningová jsou skvělí, inscenace povinné závěrečné přestřelky nadstandardní a hudba s výrazným ústředním motivem (zahraná Pražskými filharmoniky) jednou z posledních kompozic předčasně zesnulého M.Kamena.

"What we´ve got here, is failure to communicate," říká v jedné scéně Kapitán Lukovi. Naštěstí tento film komunikuje s divákem báječně. Až na případ diváka českého. Coby jeden ze svých filmových iniciačních zážitků jsem ho zhlédl na obrazovce Československé televize bolševickou cenzurou zbavený úvodní (titulkové) scény a všech křesťanských symbolů. Při dalším uvedení se sice vystřižené scény vrátily, ale zůstal příšerný ořez a dabing. A když Luka vydali Warneři na DVD s českými titulky, zavřeli tuzemskou pobočku, takže nejblíž se dostal do sousedního Polska. Teprve po jeho objednání odtud si můžu Newmanovy bezesporu životní role užívat v důstojné podobě. A nejlepší scéna? No přece ta, v níž Luke nahecuje partu spoluvězňů při asfaltování silnice k výkonu vpravdě "stachanovskému"...

Po skvělé Azumi je další film Ryuhei Kitamury spíše mírným zklamáním. Japonská děvčata s meči jsou sice pořád bezva, ale tentokrát mě ten duchařský příběh o dívce Mině (Yumiko Shaku), která se stala obětí sériového vraha a ocitá se v zásvětí u Brány hněvu, nějak nedostal…Tvůrci zjevně nedokázali přetavit předlohu (TV seriál) do podoby celovečerního filmu.

Tohle opravdu není film Van Damma. Ten se totiž svou koženou, zpocenou tváří a neuvěřitelně toporným (ne)herectvím ze všech sil snaží diváka odradit. Naštěstí je to film Tsui Harka, vyznavače kinetické energie a pronikání kamery dovnitř předmětů, takže nejde o žádnou katastrofu, ale svižnou záležitost se spoustou výborných akčních sekvencí.

Fragmentárně vyprávěný remake Jednorukého šermíře je daleko méně divácky vstřícnější než jiná Harkova vize minulosti, elegantně natočená sága Tenkrát v Číně. Příběh učedníka v mečířské dílně (Chiu Cheuk), který ve snaze pomstít otcovu smrt přijde o ruku a za pomoci zpola zničeného manuálu a otcovy zlomené zbraně vypracuje originální bojový styl, přináší obrazy násilí, zmaru a deprese, utopené povětšinou v proudech deště. Pro příznivce Tsui Harka (jako vypravěče použil dceru mečířského mistra-další režisérova zajímavá ženská postava!) jde však o povinnou projekci a filmový zážitek vpravdě netuctový.