Tom Riddle

Upřímně řečeno, můj první dojem ze seriálu byl vysloveně špatný. Ústřední dvojka mi přišla nudná, jejich nahrávači zase příliš jako karikatury, humor křečovitý... A teď? Miluju to. Čím to je? NEUVĚŘITELNĚ OTŘESNÝM PŘEKLADEM!!! Will ani Grace nejsou nudní. Jsou dokonce k popukání. Will je sarkastický despotický gay, co si myslí, že není zase tak zženštilý (ale to se plete), a Grace je neurotická hysterická sobecká nechutná ženská, co si myslí, že nikdy nebude nikoho milovat tak, jako Willa (a má naprostou pravdu). Věčně nalitá Karen a ani tetička "Just" Jack zase nejsou jen karikatury. Sem tam ukážou i nějakou tu hloubku, kterou pak na nějakou tu chvilku zase schovají do lechtivého humoru a haldy absurdních hlášek. Will a Grace si hrají se slovy. Často. Bohužel, jak už to tak u podobných záležitostí chodívá, skutečně drtivá většina těch nejlahůdkovějších vtípků zanikne v překladu ("homokouzlo" opravdu není totéž co "homojo"... Grace: "I wanna do will." Will: "Into the line, lady." a její český překlad "Chci udělat závěť" "Do fronty, dámo", který je samozřejmě správný, ale bolestně nedvojsmyslný a tedy naprosto nesměšný... či neobratné překlady typu "Goodbye." "Did you hear that? She's bi!" "Sbohem." "Slyšel jste? Ona je s Bohem."). S tím bych se dokázal smířit, nemůžu od českých překladatelů očekávat scénáristické vtípky a slovní hrátky. Problém je v tom, že někdy je překlad vyloženě strašný a naprosto obrací skutečnost ve chvíli, kdy se nejedná o žádný nepřeložitelný dvojsmysl (scéna, kdy se Will a Grace dohadují o Jackovi: "Look, what you called Jack was pretty harsh. I mean, what do you say about me behind my back?" "That you should never wear Capri pants," přeložená jako: "Poslyš, co o tobě Jack řek je dost krutý, nevíš co o mně říká za mými zády?" "Že bys neměla nosit capri kalhoty.") A přeložit větu: "Oh my God, I'm Tippi Hedren!" jako "Hitchcockovi Ptáci!" je fakt prasárna. Mně to ve výsledku ale tolik nevadí, protože jsem seriál několikrát viděl v originále a taky jsou na něm nejkouzelnější vztahy mezi postavami. Hledat v sitcomu hloubku by byla hloupost. Ale je fajn, že tenhle ukazuje tak dokonale věc tak složitou. Přátelství. Je uvěřitelné. Není dokonalé. Často si nerozumějí, pořád se hádají, škádlí se, mají trapné pauzy, někdy si nemají o čem povídat, a jindy je jim půlhodina (vysílacího času) málo. Ale když dojde na lámání chleba, jsou tam jeden pro druhého. Krása. Chvilku mi to trvalo, ale... Wille, Grace, Karen, Jacku, jste prostě supr. "Copak jde gayům jen o tělo a obličej?." "Ne, jde jim jen o tělo." P.S. Původně jsem dával pětihvězdu jen jako protest proti všem těm nesmyslným odpadům. Teď je ale Will a Grace jeden z mých nejmilejších seriálů.

Obsahuje spoilery. Jak praví Paris, "Game On, Bitches!" Brutálně nevkusná reality show ukazující hloubky povrchnosti. Nejdřív mi přišlo, že banda ucházející se o čerstvě uvolněné místo Parisina BFF jsou jen po slávě bažící zoufalci. Takoví, kteří chtějí použít Paris jen jako páku na cestě ke slávě. Mno, někdo z nich takový doopravdy určitě je. Pak jsou ale tací, kteří Paris vážně berou jako role model, kteří k ní doopravdy vzhlížejí a chtějí ji mít za přítelkyni. Podle mnohých asi těžko říct, co z toho je smutnější, ale protože mně Paris nevadí (ačkoli ten její poslední slint o gayích už snad debilnější být nemohl), pro mě rozhodně to první. Faktem zůstává, že sám koncept v podstatě nedovoluje, aby soutěžící byli pro Paris čímkoli jiným, než jen živými barbínami. Proto potěšilo, když se časem z povinného TTYN (talk to you never, hláška při vylučování soutěžících) změnila na TTYL (talk to you later) nebo dokonce TTYS (talk to you soon), a když jsme se při tom dočkali (spousty) Parisiných nefalšovaných slz. Paris si v soutěži doopravdy hledá kamarády... A to je patetické, ano. Zároveň to ale vypovídá o tom, jak moc je tahle holka osamělá. A to mě jen nutí s ní sympatizovat o to víc. Zřejmě budu pro všechny za šílence, ale nemůžu to hodit do odpadu. Pro mě to má určitou výpovědní hodnotu. A samozřejmě je to pekelně hříšná guilty pleasure... Každopádně jako takové malé PéeSko zmíním finálovou čtyřku a Onche. Onch - lidská blitka, kterou bych nejraději zavřel někam do jeskyně. Kvůli takovým jako je on to mají gayové tak těžké... Shelley - sladká, naivní, nevinná, až nereálná (btw skončíla čtvrtá, a její vyřazení bylo opravdu heartbreaking...). Corrie - s Paris má hodně společného. Je krásná, ambiciózní, a mnohými nenáviděná. Brittany - zábavná, roztomilá holka, matroš pro přátelství. Ovšem ráda by se proslavila jako rock star (její motivy jsou proto zavádějící). Vanessa - věrná, oddaná, posedlá. Vanessa je to, co se označuje hezkým českým slovem "stalker"... Ta holka je evidentně do Paris zamilovaná! Single white female na obzoru. Bylo zábavné celou tu jízdu sledovat, a jsem za to rád. Deset hodin jsem strávil už i míň užitečně než takhle. A určitě ne tak zábavně.

Se svým životem nespokojený psychiatr obklopený nespokojenými pacienty v práci, nespokojenou rodinou doma, a já jsem moc spokojený. Docela realisticky působící dramata životem frustrovaných lidí všeho věku pro mě trochu zabíjí příšerně napsaná postava syna. Je to tak těžké napsat realisticky působícího teenagera? Když se podívám na Huffa či třeba Californication, koukám, že asi ano... Mno nicméně Huff je hodně milý seriál s jemným humorem a spoustou opravdu zajímavých postav, a i když opravdovému králi žánru (Odpočívej v pokoji) nesahá ani po kotníky, je docela dobrou alternativou.

Dobře. Jsou bohaté, jsou rozmazlené, jsou skoro nahé, a nenávidí je skoro celý civilizovaný svět. Proč by je měl taky někdo mít rád, že? Svůj "úspěch" si ničím nezasloužily. Nejsou talentované herečky, jsou přinejlepším průměrné zpěvačky, a jsou docela tuctové (hlavně Nicole, Paris je o trochu pěknější...). Mno, všichni jsme se narodili s tím, co máme. A všichni se s tím musíme nějak poprat. Je trochu absurdní (ovšem na druhou stranu asi i spravedlivé), že se s tím musí prát i Paris s Nicole. Já jsem rád, že to dělají takhle. The Simple Life je prostě jedna velká guilty pleasure, ve které si ty dvě blonďaté dračice dělají samy ze sebe srandu. A občas dost hutnou. Sebeparodizace je to hlavní. Je to fakt sranda. I když lepší je po malých dávkách. Mimochodem, Parisin pád z koně v season 2, ouvej! Srdce mi poskočilo... Spadla přímo na ústa... Mno, That's hot, "I love you, bitch. I love you, bitch. Good night. Good night.", "What is Wallmart? They sell, like a wall stuff?", s klidným srdcem tři hvězdičky (Season 1 - život na farmě, ále jo, docela fajn, Nicole zkoumá těhotnou krávu, a pak s onou rukavicí pronásleduje Paris... :o) Season 2 - v růžovém pickupu na road tripu, lepšejší, dramatičtější, pád z koně, auvajsky. Season 3 - zaměstnání, vtipnější, mnohem, zbytek nemůžu sehnat...). Btw Nicole je občas dost ukřičená a otravná, mellow Paris je lepšejší...

Co to s těmi americkými scénáristy je? Copak neumějí napsat sympatickou hlavní postavu? Soudě podle Aliens in America ne. Vcelku milý a taky vcelku absurdní humor je potápěn odpudivou osobností Justina Tolchucka, ústředního charakteru, a tak nejlepší scény jsou ty, kde se neobjevuje. Těch je bohužel dost málo. Přesto třeba Scott Patterson perlí, je hezké ho vidět i jinde než v mých milovaných Gilmorkách. AiA není špatné, ale ničím nevybočuje z hromady ostatních sitcomů.

Slušně vtipná komedie s medvědem Kevinem Jamesem, kterou spolehlivě zabíjí děsivý závěr.

Uff... Mám za sebou dvanáctou řadu, a nestačím se divit. Jsem velkým fanouškem Survivora, který pro mě stejně zůstává tou nejlepší reality show, ale The Amazing Race je snadno druhá nejlepší volba. Kromě kolonky "reality show" tyhle dva pořady nemají nic moc společné. Oba totiž vynikají v úplně jiných věcech. Survivor je o strategii, je to hra sociálních dovedností a dlouhého plánování. The Amazing Race je o improvizaci, o štěstí, o ostrých loktech a adrenalinu. Strategie tu (až na podle mě trochu zbytečné U-Turny) prostoru moc nemá. Proto rychle vtáhne, ale taky rychle vyhoří. Survivor se dostává pod kůži pomalu, ale setrvává. Já preferuju trochu trvalejší zážitky, proto vítězí Survivor. Ale to je jen věc vkusu, obojí určitě patří k (úzké) špičce žánru. (btw Kynt a Vyxsyn, Dustin a Kandice, Rob a Amber, best teams)

Večerníček, který v každém díle opakuje zaříkadlo "Čáry máry kundrbet" prostě dobrý být nemůže. Jsem jediný, komu to poslední slovo ze zaříkadla zní trochu... Divně a strašně nevhodně?

PP je docela nesourodá a občas až nepříjemně klišovitá směsice hororu, thrilleru a dramatu/rodinného dramatu. Drama je můj oblíbený žánr, a tak si potrpím na propracované postavy, jejich vývoj a vzájemné interakce. Toho se mi v PP bohužel nedostalo. Když seriál občas zabrousí do klasické dramatičtější polohy, rychle z ní vybruslí nějakým nadpřirozeným prvkem, což je vzhledem k primárnímu žánru pochopitelné, ale nikoli potěšující. Postavy jsou převážně schématické, víceméně setrvávající v počátečních charakteristikách (čest výjimkám, viz níže), a tak vás po třech čtyřech dílech už ničím nedokážou překvapit. Navíc mi opravdu vadilo pekelně pomalé tempo, občasná až přílišná doslovnost v případech, kdy nebyla nutná, a naopak nedoříkávání toho, co by se doříct mělo (není řeč o zakončení, spíš mi chyběly motivy jednání určitých postav, a tak se z nich staly jen ploché loutky). Nicméně, námět má drápek (což nedává zvědavým divákům (jako jsem já) jinou možnost, než se koukat dál...), a zpracování má hutnou atmosféru, čemuž napomáhá taky výborná hudba (mimochodem, úvodní znělka je lahůdka). Obsazení je velice přesné, obzvlášť krásná Elisabeth Harnois, kterou jsem zpočátku podezříval, že na roli ďáblova dítka nebude mít dostatečné charisma, a taky Dina Meyer, jejíž Amber Hargrove mě bavila opravdu hodně. Ač komentář vyznívá spíš negativně, v konečném důsledku se mi Point Pleasant líbilo, a určitě stojí za podívání. Mno, minimálně pro fanoušky žánru je to pomalu povinnost...

Kvůli filmům, jako je tenhle, je tolik vědců plešatých.