Tom Riddle

Joey miluje Dawsona, Dawson miluje Jen, Pacey miluje Andie, Dawson miluje Joey, Andie si vzala jedno éčko, Joey miluje Jacka, Jack miluje kluky, Joey miluje Paceyho, Jack McFarland miluje Jamese Van Der Beeka, a já na Dawsonovi miluju hlavně přátelství Jacka a Jen, to ostatní osciluje od lepšího průměru (všechno ostatní kolem Jen, všechno kolem Paceyho mimo Joey) až do odpadu (všechno kolem Joey). Rozhodně nepatří mezi topku, k mizérii českých a jihoamerických seriálů to má ale stejně daleko.

Mhmm. Já mám pro tuhle zubatou sérii jednoduše velkou slabost, což je zvláštní, neb jsem velikým odpůrcem násilí a při pohledu na krev (a vůbec jakékoli řezání a kuchání a bodání a (z větší části i píchání...)) se mi dělá trochu šoufl. Snad je to v tom, že krom spousty nezbytných umíračů má tři ohromně propracované postavy, které je potěšení rozebírat (psychologicky, nikoli fyzicky). Které? Kdo viděl, ví, kdo neviděl, nebudu mu kazit, že.. Možná je to tím, že dokáže dokonale překvapit. Nebo jsou to ty nezodpovězené otázky, co mě láká dívat se na další a další díly, i když ostatní už Saw splachují do záchodu? Nejspíš to bude všechno dohromady. Dvojka je pro mě navzdory nízkému hodnocení výborný thriller, který při znalosti celé mytologie tvoří jeden z těch nablýskanějších, ale paradoxně dějově trochu prázdnějších dílů. Nicméně je to napětím nabušená jízda a když zazní první tóny "Hello Zepp", nemusím pro husí kůži daleko.

Megahype, který měl skvělý úvodní nápad, ale po završení jeho pointy neuměl pracovat s výsledkem. Ze zajímavého a potenciálně kultovního díla holt producenti spolu s hromadou peněz taky vyždímali veškeré kouzlo. Škoda.

Na světě jsou evidentně dva druhy lidí. Ti, kteří si neváží života, a ti (teď pozor, nepřijde očekávané "ti, kteří si ho váží"), kteří takové jedince odchytávají a jsou tak hodní, že jim (uzavíráním do obřích smrtelně nebezpečných pastí) dávají pořádně poučné životní lekce. Víc než cokoli jiného je Saw především psychologický thriller, který dokonale vykresluje povahu a pocity provinilého člověka. Trošičku si zahrává s etikou, když si dovolí soudit závažnosti prohřešků, takže z "těch učitelů" se nestávají kvintesenciální spasitelé, nýbrž jen geniální psychopati, ale o to tady až tak nejde. Jde o to, že je to pekelně vtahující a působivá podívaná, při které si (běžný) divák ani na minutku neoddychne. Navíc většina lidí si života neváží, a pokud jim Saw třeba jen trošku pomůže, aby si to uvědomili, je to víc, než co od filmu člověk může žádat (možná někomu může připadat absurdní brát si ponaučení ze Saw, ale když to jde z filozoficky obdobně laděného Jisatsu Saakuru, tak tady to jde taky).

Mulholland Drive je jako lucidní sen. Vypadá skoro jako realita, ale sem tam se objeví něco, co vám připomene, že se to neděje, že nejste úplně při smyslech, a že nemáte moc nad tím, co se kolem vás děje. Ať už jsou to podivné hlášky, bizarní postavy, nečekané události či černé kafe. Lucidní sny jsou často nepříjemné. Snažíte se z nich vzbudit, protože víte, že to je jen sen. Ale ono to nejde. Tak se snažíte ten sen pochopit, dát mu nějaký smysl. Po Mulhollandu budete určitě nějakou chvilku tápat. Budete ten smysl hledat. Za chvilku si uvědomíte, že už tomu přicházíte na kloub. Že zápletka je hmatatelná a že to nakonec přece jen dá smysl. Najdete tu nit, a budete se jí spokojeně držet. Budete sami sebe poplácávat po zádech za to, jak jste dobří. Ten prapodivný sen přece dává smysl, a vy jste ten smysl odhalili. Tak už si jen spokojeně žmouláte s nití v ruce a čekáte, kdy dojdete na konec. To se ale nestane, protože dříve či později se ta nit prostě přetrnhe. Ve snu je to ta chvíle, kdy stojíte nazí před tabulí nebo naprosto oblečení v sauně. Z těch snů se ale vždycky probudíte. Jen Mulholland Drive můžete s těmi naprosto stejnými a rozporuplnými pocity sledovat dokola a dokola.

Okomentovat seriál o bláznivé Simpsonovic rodince je těžší, než se zdá. Dá se napsat něco, co ještě nebylo řečeno? Navíc je mnohem jednodušší popisovat nekvalitní věci, protože na hrbolatém povrchu se zachytíte mnohem snáz, než na diamantově hladké slupce Simpsonových. Ale ono se pod jejich hladkou slupkou ukrývá i dokonalé diamantové jádro. A ano, od dvacítky dál jedou možná jenom na půl plynu, ale nebýt jich, jsem dnes docela jiným člověkem.

Obsahuje spoilery. Začátkem devadesátých let se živoucí paradox (homoseuxální republikán) Marc Cherry angažoval jako vrchní scénárista a producent milovaného "ženského" sitcomu The Golden Girls, ve kterém spolu čtyři postarší dámy žijí, řeší svoje vztahy a jsou si vzájemně rodinou. Už tam Cherry dokázal, že rozumí nejenom ženám, ale taky divákům, a umí jim dát to, co chtějí. S novým seriálovým boomem napsal vlastní seriál podle šablony "pro každého něco", a záhadně a zázračně se (pro změnu) čtveřicí dam (potažmo pěticí, ale mou oblíbenou záškodnici Edie těžko počítat), co si jsou vzájemně rodinou, vytvořil hybrid tajemna, komedie vizuální i slovní, vraždění, přírodních katastrof, nehod naprosto vážných i dokonale směšných, lží, psychopatů a romantiky, který z největší části funguje takřka dokonale, jako dobře promazaný stroj. Během těch osmi let se samozřejmě sem tam zadrhne, ale málokdy se stane, že by nebavil, že by osudy postav nezajímaly. Převážně je tomu tak proto, že pod onou barvitou fasádou šíleností je jádro z reálných situací a problémů, které má co říci komukoli (manželské problémy, krize středního věku, skloubení práce a osobního života, problémy s dětmi...). Částečně je to i proto, že přesné obsazení má talentu a vzájemné chemie na rozdávání. Tu zbylou potřebnou "magickou" špetku pak dodává Cherry tím, že se v příběhu dělí o svoje vlastní bolestivé zkušenosti (konflikt mezi Bree a Andrewem kvůli jeho sexuální orientaci není nepodobný tomu, který sám Cherry prožíval se svojí matkou). Zoufalé manželky jsou seriál, který může leckoho odradit už názvem, případně snad i vizuálem, ale byla by to škoda. Tak milý a zároveň zvrácený seriál, který člověku s ironickým pošklebkem nabízí hřejivá životní moudra po kýblech, se jen tak nevidí.

Sex ve městě je úžasný seriálový klenot skrytý za značkovými šaty a nemožně drahými Manolkami... Proto do něj většinou proniknou jen ženy. A to je velká škoda. Chlapi by se z tohohle seriálu totiž mohli hodně učit. Kupříkladu já se naučil moc. A o čem? Přece o vztazích, protože o nich to je. A co mě naučil? Že jsou ty, které vás otevřou něčemu novému a exotickému, ty, které jsou staré a známé, ty, které vyvolávají spoustu otázek, ty, které vás přenesou do nečekaných míst, ty, co vás dostanou daleko od místa, kde jste začali, a ty, co vás přinesou zpět. Ale že ten nejvzrušivější, nejnáročnější, nejvýznamnější vztah je ten, co máte se sebou samým. A pokud najdete někoho, kdo miluje to já, které milujete, tak to je potom opravdu báječný... Ústřední čtveřice dam je úžasná, každá z nich je výjimečná, tak odlišná od těch dalších, a přece všechny (ač některé si to nepřipouštějí) hledají totéž. Lásku. Směšnou, náročnou, stravující, lásku, kdy jeden bez druhého nemůže být. A hledají ji tak poutavě, vtipně, romanticky i kýčovitě, že jakmile tomu přijdete na chuť, není cesty zpět.

Obsahuje náznaky spoilerů (nic konkrétního o postavách). Je evidentní, že do Nip/Tucku vidí doopravdy jen málokdo. Je to jeden z mých nejoblíbenějších seriálů, a důvody? Je přeplněný absurdními situacemi, které se pohybují snad všemi žánry, a ani na chvíli neztrácí nápady. Poslední díly každé série jsou vrcholy televizní tvorby, obzvlášť finále té třetí, byl jsem naprosto přikovaný ke křeslu a napjatý jak struna, takhle napínavou záležitost jsem ještě nikdy neviděl. Díly nefinálové pak nejsou jen nějakou vatou, ale dokonale promyšlenou trnitou cestou pro očistná finále. Nip/Tuck si přitom neklade vysoké cíle, chce "jen" pobavit, a to se mu daří daleko líp, než některým ceněným klenotům. Tohle je pravý klenot. Dokázal mě rozplakat (ukázkový příklad je S01 E10 Adelle Coffin, slzy mi tekly proudem, ovšem v mnoha dílech jsem měl nemálo na krajíčku), rozesmát (v každém díle je něco, aby se neřeklo, tak třeba S03 E02 KiKi je prvotřídní hořkosladká tragikomedie se vším, co k tomu patří), šokovat (nemá cenu uvádět příklady, bylo by jich moc, navíc spoileroidní, přesto, jeden za všechny, bez jmenování konkrétních postav, pleťový krém vyráběný ze spermatu?), znechutit (taktéž :o), doopravdy potěšit (každým dílem), zkrátka dokázal působivě vyvolat všechny emoce. Pravdou je, že skoro neustále balancuje na hranici uvěřitelnosti, ale díky skvěle napsaným postavám ji nikdy nepřekročí. Spolu s nimi jste šokovaní, spolu s nimi se radujete, spolu s nimi pláčete, spolu s nimi a hlavně o ně se bojíte. Navzdory všeobecnému povrchnímu mínění tu nejde o žádnou degradaci žen. V Nip/Tucku muži i ženy zažívají vzlety do nebeských výšin, aby mohli vzápětí spadnout až na dno. Někteří hodně bolestně, pravda, Julii, Kimber ani Liz Nip/Tuck opravdu nešetří, ale on vážně nešetří nikoho. Ani diváky. Mnoho z nich to nerozdýchá, a seriál jim bude po pár dílech připadat jako šílenost, zvrhlost, či kdo ví co, ale pro ty, kteří s Nip/Tuckem vydrží, čeká obrovská odměna.

Every day above ground is a good one. Znáte takové ty seriály, kde se hlavním hrdinům dějí samé prapodivné a neobvyklé věci? Kde se jde z jedné absurdní zápletky do druhé? Tak přesně takový Six Feet Under není. Je to seriál o normálním životě. Skuteční muži a skutečné ženy žijí svoje skutečné životy, které jsou mnohem zajímavější, než všechny vykonstruované zápletky světa. Ovšemže ne pro ně, oni prostě jen chodí do práce, randí, scházejí se a zase rozcházejí, tráví čas s přáteli, prostě žijí. To samo o sobě by samozřejmě nebylo nic zajímavého, ale Alan Ball má neuvěřitelný vypravěčský talent, porozumění pro lidskou duši, a navíc se nebojí řešit témata, od kterých dávají mnozí ruce pryč. Hned dvě z nich jsou stěžejní pro celý seriál. Tím prvním je smrt. Ústřední rodina Fisherových vlastní pohřební ústav, a každý díl se tak alespoň trochu točí kolem nebožáka, který zemře při otvíračce. Jeho (či její) smrt pochopitelně nějak koresponduje s životy hlavních hrdinů a ukazuje, že není smrti bez života, a není pořádného života bez smrti. Tím druhým je potom homosexualita. Téma, které se dá velice snadno nechtěně zlehčit či zesměšnit, je prostřednictvím hlavních hrdinů Davida a Keitha zobrazené na televizní obrazovce snad vůbec nejpřesněji a nejrealističtěji, jak to jen jde. Aby to ale nevypadalo, že Six Feet Under je seriál akorát pro gaye a funebráky (bez ohledu na to, že tyhle témata se týkají ať už více či méně každého z nás), barvité realistické charaktery všech hlavních i vedlejších postav se vás tak jako tak dotknou, protože je zkrátka nemožné, abyste se alespoň v někom z nich neviděli. Můj velice dobrý kamarád I. Kačur prohlásil: "Sledovat ten seriál mě baví víc než žít svůj vlastní život." A já mu to nezazlívám. Sám na tom tak občas jsem. Při prvním sledování to nebylo tak docela patrné, ale při druhém, třetím a dokonce čtvrtém opakování všech třiašedesáti dílů už to nešlo přehlédnout. Jestli je jeden seriál, který je lepší než všechny ostatní, je to právě Six Feet Under.