AloeB

Pokračování epického převodu každého slůvka v knize do několika minut se nese v duchu cestovatelského dokumentu po severu Středozemě, kde se dokonce občas i objeví nějaký náznak děje, často bohužel pouze pro uvedeno nových vedlejších postav mistrovsky ušlapávající ty staré postavy, kterým dává možnost se rozvinout asi stejným způsobem jako mají oni smysl v boji a ať už jste social justige warriors propaganda nebo humorná vložka pro odlehčení už tak patosovitého filmu, použití jako vedlejší postavy do příběhu, který funguje i bez nich působí, jako by už tvůrci nevěděli, co za další akci tam dát, což se chápat dá protože vymyšlení šílené a nesmyslné akce muselo choreografy vyčerpat dostatečně. Považme, kdyby si dali alespoň takovou práci se scénářem, jakou vložili do budování lokací, nebo klidně i výběru herců, nemuselo by to působit jako generická akční jízda s zase jinými kulisy a třeba i jako něco, kde se děje i víc věcí než romance vynucená z jedné nepatrné poznámky o obsahu kalhot.

Návrat do Středozemě po tolika letech nás nadšeně uvítal snímkem, jehož mnohé scény by klidně mohly konkurovat těm z Pána prstenů, kdyby nebyly tak narušovány komediálními sekvencemi, nikdy ne moc vtipnými. Režisér se tím možná snažil dosáhnout naivitě, čišící z originální knihy, ale přiznejme si. Toto nepatří do filmu, který má být prequelem Pána prstenů a který se v mnoha ohledech snaží svého předchůdce napodobit. Jak se máme tvářit vážně u scén, kdy Bílá rada probírá jak moc je nebezpečné, když se síly zla etc. vracejí, když jsou nám tyto mocnosti později prezentovány mimo jiné i jako Disneyovskáá verze našeho pana prezidenta s šourkem místo brady a dokonce i vlastním ovčím Mluvčáčkem. Opusťme ale nekorektnost a přejděme na něco zcela jiného. Jak můžeme mít o Thorina jakkoliv velký strach během jeho souboje s Azogem, když jsme jej předtím viděli v jednolité akční sekvenci zamordovat hordy skřetů bez jediného škrábnutí. Toto všechno film dosti shazuje a když k tomu přidáme ještě otravné chyby či nepřesnosti vůči předloze (což by vadit nemuselo, jen později se do toho filmaři více než méně zamotají), mnohé otravné dialogy charakterově neprokreslených trpaslíků, mohli bychom tvrdit, že z filmu se stal totální propadák. Dobrá, to by ale nemohl mít natolik epické a úžasné scény jako Hádanky ve tmě, poslední scéna, vývoj vztahu Bilba a Thorina, schůze Bílé rady. Když si to shrneme tak i přes mnoho vyloženě blbinek, které měli zůstat na dně střihárny byl Hobit své doby s hodně přimhouřenýma očima důstojným nástupcem Pána prstenů. Pak až se začali točit patosy...

Bejby byl sympaťák. Outsider jako vyšitý. Nevinnost z něj přímo čišela. Prostě jen řídil a poslouchal hudbu. A zapletl se do zločinů se špatnými lidmi. A platil. Bylo úžasné sledovat, jak jeho všední a obyčejný vztah (k němuž sice přišel jako hluchej k houslím), se střetává se světem pro nás nepředstavitelným. Jak jsou jeho všední starosti bourány mocí zločinu. Neschopnost dojít na rande, protože vás namísto toho mlátí vaši kolegové, nebo ponechání hluchého přítele u domu s nahrávkou a penězi a mnoho dalších pak patří mezi scény citově zabarveného rozmanitou barevnou paletou, které sice nevévodí poměrně běžný konec, avšak zakončení by si jiné vyznění ani dovolit nemohlo. Jen barbar by mohl chtít, aby všechny hlavní postavy na konci zemřeli. Nedávalo by to smysl. Vše, co film budoval by vyšumělo naprázdno a nikdy by nebyl tím filmem, co si pět hvězd prostě zaslouží.

Bez jakýchkoliv výčitek označím tento film za nejlepší z nejlepších, žádný jiný film mne ještě nezasáhl tak hluboko, nechal mne prožívat všechny pocity od té kapky štěstí až po oceán strachu, smutku a depresí. Mohl bych se tu rozepsat o dokonale napsané psychologii postav, o paralelách s Božskou komedií, o všech těch myšlenkách, které jdou z filmu cítit, ale proč to. Toto si musí divák uvědomit během sledování filmu, ne z nějakého komentáře. A že ten film stojí za to vidět, to netřeba zmiňovat. Že je to počin, který se opakovat nebude, je jasné. Že to je konečně něco, co neukazuje nějaké zbytečné eufemismy a naopak popisuje svět jaký známe z té nejtemnější možné stránky. Že je to něco, kde se zároveň budeme bavit, budeme fascinování a do toho ještě zhnuseni. A mnohem víc. Je to něco, čemu je ostudou dát méně než pět hvězdiček a ruku na srdce, ještě další dvě by si to zasloužilo do krásné symbolické sedmičky.

Kuroshitsuji obecně brání k celkové dokonalosti jen jedna věc a to, že přes všechno to tajemno, epičnost, osudovost a všechny tyto vážné věci, se tam tvůrci snaží namísit i humor, který nejenže zcela koliduje s předchozími tématy, ale navíc se ne vždy podaří, což dílo nepříjemně shazuje. Přes toto a přes některé z prvních skutečně pouze epizodních epizod (povodně, cesta vlakem, Turnerová), kvůli kterým jsem původně chtěl druhou sérii přestat sledovat, je toto snad druhá nejlepší série Black Butlera, tudíž by byla chyba přestat to sledovat. I přes zdánlivý nesouhlas zde má vše svůj smysl, vše do sebe zapadá a jako obvykle nám autoři podstrkují své převrácené ideály a nechávají nás sledovat vývoj od ubohého chudého chlapce na šíleného sadistického ufňukánka, kterým bychom normálně pohrdli, ale zde kdy je nám postupně odkrýváno vše co zažil a my jen obdivujeme jak toto všechno mohl snést a co všechno musel obětovat, aby se od toho osvobodil a že se skutečně osvobodil nám závěr chladnokrevně ukazuje i s žalostnými výsledky jeho činů. V chronologii děje poslední díly jsou tak dokonalým závěrem bez jediné chyby, na který budu ještě dlouho vzpomínat a přestože je to Konec s velkým K stejně jako by to byl The End s velkým T a E, existuje tolik zajímavých možností, jak na to chronologicky navázat, až je škoda, že se tvůrci raději začali věnovat spinn offům, které jakkoliv jsou dokonalé (jeden z nich tuto sérii ve všem převyšuje) není to nic, na co nás mnohé mohlo navnadit finále této série.

Lidé se neustále honí za novými filmy, zapomínají ale vyhledávat ty staré. Koho ze současné generace by zaujal černobílý film z roku 1950. Není to jen pro pamětníky a jiné podivné existence? Já říkám: "Není!" Je to geniální snímek s úžasnou myšlenkou a milovaného prostředí filmových studií a hereckých hvězd. Příběh scénáristy Gillise, který měl to štěstí v neštěstí potkat paní Desmondovou, jejíž sláva už dávno zašla za obzor, přestože ona sama to odmítá, vyvolává mnoho emocí, ať už jde o kontrast lítosti a pohrdání nad bývalou herečkou, pochopení a soucítění se scénáristou, či obdiv nad bývalým manželem paní Desmondové, to vše nás provází celým snímkem až do toho osudného závěru, kdy se nám ve tvářích objeví obdiv a pozorně sledujeme jak hlavní postava a ti co viděli ví která kráčí vstříc trestu v domnění, že se jedná o dávno splněný sen.

Inu, na to jak to všichni vychvalovali do nebes to prakticky nebylo nic nového. Praktik prohlásí, že to chyby nemá a vlastně má pravdu. Lze říct, že film funguje. Ale pokud funguje dle předem dané kostry, která kdysi byla obalena masem dokud ho z ní filmaři všechno neseškrabali na předchozí snímky a co zbylo na Doctora Strange je jen prapůvodní motiv ve vizuálně dobře provedeném hávu. ...hmm a to je prosím všechno, přestože stylizace kouzel často působí směšně, stále jde o kvalitně provedené CGI. A jak jsem již řekl, je to všechno. Ze začátku možná zaujme arogantní charakter, ten je ale hned udupán a Strange se nám mění na bezcharakterního ubožáka, který vniká do klišoidního příběhu o originu jednoho dalšího superhrdiny. A mimo ty bezduché protagonisty tu máme navíc i generické bezduché antagonisty. Jo a toto má utáhnout příběh. Tedy kdyby se tomu příběh dalo říkat. Nehoda. Výcvik. Bububu záporák. Boss fight. Second boss fight. Hmm, zní mi to jako generátor náhodných scén, ale budiž. Zdá se že se to mnoha lidem líbí a když jim stačí málo, budiž. Mně to bohužel neuspokojilo, jen mi to přišlo až neskutečně směšné.

To, co se ze začátku tvářilo jako slibně vypadající thriller, se postupně doslova nadávkovalo fantasmagorními prvky, které mají od Sci-Fi, tedy vědecké, opakují vědecké fikce, stejně daleko jako tento film od kvalitního snímku. Nezachránili to ani Morgan Freeman a ani výborně hrající Amr Waked. A to už o něčem vypovídá.

Chtěl bych vidět to zklamání ruského obecenstva kdy se tvůrci vykašlali na jakékoliv větší rozebírání Kolčakova vojenského života a raději vsadili na špatně napsanou romantickou fikci. A přestože v závěru se tvůrci pokusili nakombinovat historické prvky, v prvé řadě to bylo jen proto, aby vztahu dodali na dramatu, nic jiného. A přestože nějaké emoce mezi hlavním párem nijak nedojmou, k finále se objevuje scéna (ovšem válečná, ne jinak) která je skutečně natolik řemeslně zvládnutá aby vyvolala patřičný dojem, za to s klidem v srdci hvězdičku nahoru. A ne víc. Nelze popírat že ruská kinematografie stoupá rapidně vzhůru, tento film ale naneštěstí zůstal někde naspod

Tak chtít se ohřát na ohýnku slávy kdejakého velkého díla je velký trend a ne vždycky se stane, že se to pokazit. Tento film/seriál patří přesně do té většiny neúspěšných a není se čemu divit. Je téměř nemožné vytvořit kvalitní dílo s potomkem ikonického hrdiny protože onen potomek bude pak vždy jen stínem svého otce, který je obvykle ten, který láká diváky do kina. Samé platí i zde. D'Artagnanova dcera Valentýna má být z logiky věci jednoduchých scenáristů výbornou šermířkou a stejně jako její otec cestuje do Paříže stát se mušketýrem. Překvapivě. Podobných situací paralelních s původním dílem je zde mraky, zmíním třeba Valentýnu setkávající se s budoucím nepřítelem na cestě, seznámení se třemi mušketýry (kteří jsou mimochem naprosto originálně potomky Atha, Portha a Aramida/Athose, Porthose, Aramise dle toho, jaký překlad preferujete) v souboji atd. Richelieuho zde nahradil z pozdějších knih známý Mazarin, ale zde je spíš trapným stínem předchozího kardinála. Jeho postavu nezachrání ani Depardieau. Nejen postavy se nám ale zdají být kýčovité, co třeba takové volené lokace z nichž naprosto čiší levnost. Nebo mnohé okamžiky scénáře. Nic, prostě jen další film parodující původní tři mušketýry. Nic víc a o mnoho ale mnoho míň.