cherita

První série byla fantastická, ale od druhé řady se ten koncept ‚tři nadpřirozené bytosti se snaží žít co nejvíc jako normální lidé‘ začal tvůrcům rozpadat pod rukama a nahradilo ho stokrát viděné ‚musíme zachránit svět před temnými silami‘. Přidalo se na temnotě a patosu a k mé lítosti se podstatně ubralo na humoru. Kladné postavy začaly být dost otravné a s každým jejich osudovým rozhodnutím mě to stálo čím dál víc námahy jim fandit (hlavně Ninu jsem měla chuť rozčtvrtit, spálit a zakopat hned několikrát). Třetí řada všechny zmíněné neduhy ještě znásobila. A pak jsem to vzdala definitivně, protože, ať se vám to líbí nebo ne, tohle byl zkrátka Mitchellův seriál a bez něj nevidím důvod na to dál koukat. 1. série - 4*; 2. série - 3*; 3. série - 2*. Poznámka k příběhu Mitchella a Josie: Dívej se, Meyerová, takhle má vypadat romance upíra s člověkem.

Britové jsou skutečná esa, pokud jde o adaptování svých literárních klasik do filmové či televizní podoby, ale adaptace těch ruských jim věřím málokdy. Z toho důvodu se mi ten koncept ‚divadla ve filmu‘ nezdál až tak od věci, ale to by ho musel Joe Wright dotáhnout do konce (třeba jako Zelenka u Karamazových) a nezůstat někde na půli cesty mezi filmem, který si na melodrama hraje, a filmem, který jím být chce. Znalce předlohy jistě nepotěší fakt, že se tvůrci věnují výhradně titulní hrdince a ještě ji zobrazují v tom nejméně lichotivém světle, takže nejpozději v polovině filmu už máte chuť ji pod ten vlak shodit sami a zároveň svatořečit Karenina i Vronského za to, že s tou sobeckou hydrou měli tolik trpělivosti. Keiru jsem už dlouho neviděla takhle příšerně hrát. Se svou postavou si vůbec neví rady a její hysterické výlevy neberou konce. Aaron Taylor-Johnson sice hrát umí, ale doplácí na nesoudnost režiséra, který ho do takové role vůbec obsadil. Naproti tomu moje oblíbená dvojice z knihy – Kitty a Levin – měla díky svému hereckému obsazení potenciál ukrást Anně a Vronskému celý film, čemuž ale pan režisér duchapřítomně zabránil tím, že se jejich příběhu věnoval sotva čtvrthodinu. Hanba mu.

Další příspěvek do sbírky zapomenutelných romantických komedií, tentokrát podle šablony ‚upjatá Američanka cestuje do zaostalé Evropy za svým snoubencem, aby tu nakonec podlehla šarmantnímu domorodci‘. Což o to, ve Francouzském polibku to fungovalo. Jenže ten měl mnohem vtipnější scénář, místo protivných karikatur životaschopné postavy a především měl takové to vlastní osobité kouzlo, které odlišuje povedenou romantickou komedii od klišovité srajdy. Přestupný rok nemá nic z toho. Má jen krásnou irskou přírodu a dobré herce ve špatných rolích. Matthew Goode patří do smokingu nebo do dobového kostýmu. Toho zarostlého samorosta jsem mu nevěřila ani minutu. A Amy Adams si může nohy na vysokých podpatcích dolámat, sympatičtější postavu to z ní stejně neudělá. Tohle je přesně ten typ filmu, u kterého si za pár dní ani nevzpomenete, že jste ho viděli. Tedy pokud nejste z Irska. To pak možná budete vzteky prskat ještě týden.

Tak trochu Žena v černém, tak trochu Zánik domu Usherů, tak trochu Jana Eyrová a tak trochu pohádka o Modrovousovi. Mrzí mě jenom, že ta romance Thomase a Edith vyznívá poněkud do ztracena vinou neexistující chemie mezi Hiddlestonem a Wasikowskou, ale jinak nemám, co bych vytkla. Překrásně zvrácený film.

Přiznám se, že na základě upoutávek mi ten experiment s 19. stoletím připadal jako krok zpátky a důkaz toho, že Moffatovi s Gatissem pomalu docházejí nápady. Takže, sypu si teď popel na hlavu, protože Přízračná nevěsta je plná skvělých nápadů a zároveň posunuje celou tu hru s původním materiálem i se samotným divákem ještě o level výš. Má to atmosféru, má to po dlouhé době zase jednou skutečný případ se zajímavým rozuzlením a má to všechny vaše oblíbené postavy - tak, jak je máte rádi, i tak, jak je neznáte. Po rozpačité třetí řadě je tohle na spravení chuti jako dělané.

Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Na jednu stranu jsem vděčná za návrat ke kořenům a odklon od kýčovitého, přeplácaného vizuálu epizod I.–III., na straně druhé žasnu, jak málo invence -zejména oproti Star Treku- Abrams při psaní scénáře projevil. Star Wars je univerzum, ve kterém si coby scénárista můžete vymyslet prakticky cokoliv, a ve kterém fantasticky fungují velké emoce, a já už roky marně čekám, kdy do něj někdo konečně zasadí silný příběh a zajímavé postavy. A zřejmě se hned tak nedočkám, protože tohle vypadá spíš jako fan fiction než skutečné pokračování. Přístup ‚pietně zrekonstruovat, s ničím moc nehýbat a každou chvíli spiklenecky pomrkávat na fanoušky‘ je sice sázka na jistotu, ale zároveň brání tvůrcům vytvořit životaschopný film, který by fungoval sám o sobě. Tady nefunguje po stránce emocí téměř nic. Navzdory přepálené stopáži jsou vztahy mezi postavami a jejich motivace jenom zběžně načrtnuté a o nějakém jiskření nebo chemii mezi nimi nemůže být ani řeč. Navíc při výběru nových tváří neměl Abrams zrovna šťastnou ruku. Adam Driver jako Darth Vader verze 2.0 vzbuzuje spíše smích než hrůzu (tu masku mu nikdy neměli sundávat – nejvtipnější moment celého filmu) a Daisy Ridley má problém uhrát i ty nejzákladnější emoce jako je zděšení nebo smutek. Ne nadarmo ji tady kdosi přirovnával ke Keiře Knightley. Ta byla ve svých blockbusterových začátcích úplně stejně prkenná. Napadá mě asi tak pět až deset mladých a nadějných hereček, které by tuhle roli zvládly lépe. Kromě starých známých tak stojí za zmínku snad jenom trestuhodně nevyužitý Oscar Isaac a na druhé straně barikády potom Domhnall Gleeson. Abych ale pořád nehaněla, tak hudba -ta původní i nově zakomponovaná- je skvělá, celé to opravdu moc hezky vypadá a láska k původnímu materiálu z toho čiší z každého záběru. Není to vyloženě špatný film, jenom je zkrátka úplně průměrný.

Svatojánský věneček jenom potvrdil moje obavy z toho, jak asi dopadne Anděl páně 2. Marek Epstein prostě neumí psát pohádky. Tahle sice má pár opravdu vtipných momentů (hlavně ty s Trojanem), ale jinak je hrozně unylá, vůbec nedrží pohromadě a bezmyšlenkovitě na sebe vrší jednu zbytečnou zápletku za druhou, přičemž spoléhá na to, že ji zachrání známí herci. Prostě novodobá televizní pohádka ve své nejotravnější podobě.

Dlouho se mi nestalo, že by se mi nějaká filmová postava zprotivila už během úvodního monologu. Hlavní hrdina v podání prkenného Liama Hemswortha je totiž stejný jako celý film - tupý a rádoby cool. Osudy tohoto sebestředného ufňukaného blbečka mi byly věru lhostejné a nezachrání to ani Gary Oldman ve vedlejší roli, který vypadá, že se u toho nudil snad ještě víc než já. Měla jsem za to, že tyhle instantní konspirační thrillery á la Síť už dávno vyšly z módy.

Celou dobu jsem si myslela, že tomu dám 2 hvězdičky, ale ten výborný konec mi dokázal, že to vlastně vůbec nebylo tak pitomé, jak to ze začátku vypadá.

Holy crap... Možná, že kdyby všechny ty scénáristické nesmysly byly podány s trochou nadsázky, dalo by se na to i koukat. Jenomže tenhle film nás smrtelně vážně žádá, abychom se strachovali o to, jak asi dopadne vztah alibínovitého polopsa na létajících botách a ruské uklízečky záchodů, která právě zdědila planetu Zemi. Pravda, padl na to rozpočet menší rozvojové země, takže to má spoustu vizuálních efektů a krásných barviček, ale s tím u mě tvůrci nepochodí, protože jakmile ve filmu není alespoň jedna trochu zajímavá postava nebo herecký výkon, který by mě zaujal, mívám tendenci být barvoslepá. A Jupiter nemá ani jedno. Mila Kunis vystřídá hned několik outfitů, zato ale odehraje celý film s jedním prázdným výrazem. A takový Eddie Redmayne je tak neskutečně over the top, že už to není ani zábavné. Myslím, že už jsem dlouho neviděla film, který by si tolik zasloužil přívlastek hloupý.