Skyfall

Tomuto komentáři bylo uděleno povolení SPOILERovat. „Čekal jste snad výbušné pero?“ Jestliže se Bond v Quantum of Solace naučil používat paměť, teď již své vzpomínky využívá k mnohem hlubšímu ponoru do vlastního nitra (čeho tvůrci následně využívají k hlubšímu vnoření do MI6). Jeho iniciační cesta zpátky k sobě samému příznačně začíná pádem do hlubin (titulková sekvence ze zásvětí) a následným ústupem do temnot (v akčních scénách se zde vůbec podezřele často padá). Větší část filmu se v návaznosti na to odehrává v podzemí a/nebo v noci. Jako v některém ze starých dobrých filmů-noir, z nichž Mendes párkrát zacituje (Dáma ze Šanghaje, Třetí muž). Vzpomínkou na dřívější časy je celá úvodní akce, působící vedle následujících minut jako poslední rozloučení s přímočaře akčním, provinilou zábavu garantujícím přístupem. Jistě ne náhodou, neboť díky atypické délce, výtečné gradaci a množství vystřídaných dopravních prostředků by prolog bez obtíží obstál i jako finální atrakce filmu. Kruhová dramaturgie, se začátkem fungujícím zároveň jako konec a koncem fungujícím jako začátek, dochází naplnění v posledním aktu, který oproti nesmírně dynamickému startu překvapuje svou statičností. ___ Defenzivní charakter závěrečné akce nachází opodstatnění v dalším úkolu, před nějž je Bond postaven – musí doslova ubránit své staromódní postupy. Před geeky, byrokraty i bělovlasým ďáblem. Ten podle útočí na jednu ze záruk agentovy nesmrtelnosti, která je tematizovaná napříč celým filmem, na jeho mužství. Úžasně subverzivní (vůči heterosexuálnímu nastavení majority) scéna mučení trvá oproti dřívějšku nezvykle dlouho a homosexuálními narážky jsou v ní podány dost srozumitelně, aby u diváků v kinech vyvolávala obranný smích. Silva dle zvyklostí ambiciózních blockbusterů představuje pochybně motivované, velmi těžko zachytitelné zlo medúzovitého charakteru (medúzovité útvary můžeme vidět nejenom v titulkové sekvenci, ale také během šanghajské akční stínohry) a současně tvoří komplementární protipól kladného hrdiny (zatímco on je v bílém, Bond na sobě má černý oblek). Se sirotkem Bondem sdílí pomyslnou matku, a zatímco jemu náleží role syna zavrženého, James je synem navrátivším se. Zatímco jméno (M) zůstává stejné, matku na konci nahrazuje otec a od něj odvozena otčina, což vysvětluje větší důraz na „anglickost“ snímku (řada rakví přikrytých anglickými vlajkami, Turnerův obraz, citování Tennysona, hrdé záběry Londýna) i to, v čem nachází Bond smysl svých dalších aktivit – ve službě vlasti. K motivu odyseovské pouti se tak přidává archetypální konflikt Kaina a Ábela. Ti opovážlivější by mohli film interpretovat jako rodinné melodrama – jde zřejmě o první film série, kde vidíme Bonda nejen s lahví piva, ale i se slzou v oku. Stejně jako v předchozích filmech jsou i tady ženy melodramaticky za oběti, ačkoli už ne zcela pasivní. ___ Skyfall není významově nesmírně bohatý jenom z hlediska psychoanalýzy (MI6 jako superego, Silva jako temné podvědomí a Bondovo ego mezi nimi), své by si v něm jistě dovedli najít i odborníci na kulturální studia (exotické krajiny tentokrát zastupuje symbol moderní Číny a bývalá kolonie). Hlavně je ale inteligentním psychologicko-špionážním thrillerem. S úchvatnými náladotvornými ustavujícími záběry, přehlednými akčními scénami (příjemná změna po Forsterových stříhacích orgiích), nečernobílými postavami, dobře šlapajícím soundtrackem (jen škoda neekonomického užívání Barryho hudebního motivu), rozkošně nevtíravými narážkami na předcházející filmy série i některá slavná díla kinematografie (Bondův příjezd do futuristického Hong Kongu připomíná dlouhou jízdu autem z Tarkovského Solaris, jízda do Skyfallu je snímán jako prolog Osvícení). Záběry mezi akcí a reakcí, kdy Bond jenom objevuje nové lokality, nejlépe vystihují snahu tvůrců přiblížit agenta reálnému světu. Vícekrát se opakuje otevírací záběr, kdy s Bondem a kamerou za jeho zády vcházíme na nepoznané území, doslova se před námi (a Bondem) otevírá nový svět. Lze předpokládat, že se 007 v následujících filmech, po vyřešení svých soukromých traumat, vyjádří k problémům dneška ještě otevřeněji. 90% Zajímavé komentáře: kiddo, berg.12, Radko, Toj, Macejko, ScarPoul, Fancipal, salalala, Honzua, F.W.Colqhoun (04.11.2012) (méně) (více)

Otázka, kterou pokládá bondovka Skyfall, je zcela zásadní. Je to vlastně ta úplně nejzásadnější otázka ze všech: potřebuje dnešní svět ještě jedince, jako je James Bond? Odpověď je krutá a nemilosrdná. Nepotřebuje. Jsou k ničemu. Ve světě virtuální reality a digitální revoluce, ve kterém staromódní špióny nahradili hackeři a vojenští operativci, co navádějí bezpilotní letadla ze základny a do bitevního pole nikdy nevstoupí, jsou lidé jako James Bond zbyteční a zoufale přežilí. Přechod z analogu do digitálu tak nezabil jen tištěná média nebo staré dobré na place dělané filmové triky, ale i Bonda. A nejen jeho. Stejně zastarale působí akční hrdinové z osmdesátých let. Vůbec to tedy není tak, že by tu dnes nebyl hlad po pořádném karate nebo přestřelkách, ale o tom, že svět se změnil a doba tyto hrdiny už nepotřebuje. Jistě, možná úplně nevymřou, ale budou působit anachronicky a notně zastarale. Na tom také stojí Bardemův postoj, který se vysmívá Bondové fyzičnosti a staví proti ní svůj programátorský um. To, že ve filmu (-spoiler-) nakonec zvítězí obyčejný nůž nad moderním počítačem, je skutečně spíše dramaturgicko-scenáristickou nutností zaonačit nějak příběh a dalším z pokusů o restart série než něco, co by jakkoliv odpovídalo dnešní realitě. V podstatě se tak dá říct, že existují jenom tři možnosti, kam se můžou bondovky a fousaté akční filmy obecně dále ubírat: za prvé se můžou nimrat v hrdinově minulosti a bolestných traumatech. Jinými slovy jediná možnost, jak dnes udržet Bonda na plátně, je točit filmy o tom, proč Bonda nelze udržet na plátně. Za druhé se nabízí velmi mazané řešení, kdy se Bondovi dá k ruce nějaký ajťák, zde Q, co se vyzná v počítačových technologiích, tudíž na Bonda připadne práce v terénu, zatímco mladičký operativec ho povede z kanclu. Ajťák Q tak bude pomáhat analogovému Bondovi proti kyberteroristům jako je Bardem, podobně jako se tomu dělo ve Smrtonosné pasti 4, odkud Skyfall tematicky čerpal, kde obdobně Justin Long pomáhal Bruce Willisovi proti hackerovi Timothy Olyphantovi. Pak se tu nabízí ještě třetí možnost, že by po Craigově odchodu v MGM naverbovali na roli Bonda někoho mladšího, kdo je světem digitálních technologií alespoň trochu tknutý. Jiná cesta ale asi není. Jedině Bonda úplně odepsat. ____ Možná není také úplně od věci porovnat si Skyfall s Bournem Legacy, protože oba ty filmy jsou zajímavé tím, jak výrazně se odchylují od předchozích dílů svých sérií. Zatímco Bond byl vždycky poněkud bezstarostný a Bourne zase nejistý, ve Skyfall a Legacy se to obrací, protože nejistý je Bond a bezstarostný Bourne. Z Bournea se v Legacy stává terminátor, který ví přesně, čeho a jak chce dosáhnout. Z Bonda zase nečekaně zranitelný a zasmušilý charakter. Oba filmy tak zkoumají, co se stane, když se z heuristiky (zkusmé řešení problémů a blesková analýza situace známá z Bournea 2 a 3) stanou algoritmy (přesné, strojově nastavené řešení problémů nastalé v Legacy) a z algoritmů (důvěrně známý bondovský svět) heuristika (nejistota Bonda v digitální éře). Jak Skyfall, tak Legacy tím ale pouze odhalují to, co zůstávalo dříve akorát skryté, protože Bourne byl vždycky několik tahů před divákem a málokdy se ve svém úsudku mýlil, tudíž udělat z něj terminátora, jak se to stalo v Legacy, znamená si jen upřímně přiznat, že ty jeho bleskový analýzy ze dvojky a trojky byly přece jen trochu falešný. Stejně tak otevřeně poukazovat ve Skyfall na bondovskou tradici a rozebírat celé to universum znamená si jen na rovinu říct, že bondovky před Craigem akorát řetězily opakující se scény a známé motivy a že to bylo hlavně o těch algoritmech. Legacy i Skyfall tudíž nepředstavují ani tak odklon ze sérií, ale jejich zesílení. (24.02.2013) (méně) (více)