Matrix Resurrections

Velmi se mi líbila první půlka, kdy ten film mísil velmi cheezy symboly a ikony a pomalu se ponořoval do dlouho opuštěného světa Matrixu. Druhá půlka už byla slabší, protože se nepodařilo vybudovat nic jiného než další metapříběh v době, kdy i každý tupý marvelácký blockbuster hází metabomby jednu za druhou, takže to samo o sobě už nemá moc čím chytit - nový Matrix je jen o Matrixu, což je škoda. A když už, čekal bych komplexnější a ostřejší sebereflexi, která třeba zajde za otravnost fanoušků žadonících o pokračování (jsou vůbec nějací?) a vyjádří se k tomu, jaké je pro trans autorku být kooptována fašisty a alt-right trotly, což je bohužel realita odkazu Matrixu ve společnosti. Závěrečnou cca půlhodinu jsem pak pospával, protože akce je nejslabší část filmu. Nesmírně mě mrzí, že se na tom skvělém rozjezdu nepodařilo nic vystavět. Nakonec jde hlavně o stvrzení, že se to světa Matrixu nebylo potřeba vracet. Nemyslím si, že to platí univerzálně - ten svět má co nabídnout. Ten důvod ale Lana nenašla, takže tenhle konkrétní návrat je trochu trpký. (21.12.2021)

Ten "meta" úvod mě skoro až fyzicky bolel. Ne tím, že bych měl něco proti metafilmům, ale protože zdejší sebereflexe mi prostě přišla banální, mělká, neobjevná. Není tam nic, co by dřív nedělaly levnější filmy zajímavěji. A od Wachovské to vnímám jako vrcholně trapné, propašovat si do pokračování hollywoodského bijáku po dvaceti letech takovéhle řečičiky. Oni jí drželi pistoli u hlavy, že na čtyřku kejvla, nebo co? No naštěstí po pár desítkách minut se z tohodle bolavého zoufalství přepne do očekávaného akčního sci-fi, které se mi líbí konceptem, ale které zároveň v mnoha ohledech dře a nevyužívá svého potenciálu a různých nadhozených motivů, které by si zasloužily rozpracovat. Vyzněním mi to pak přijde, že hlavním hnacím motivem vzniku filmu je jakási nostalgie a touha dát svým hrdinům zasloužený happyend, který jim v původní trilogii nebyl dopřán. Ohlasy o slabé akci mimochodem nelhaly, skutečně tu nebylo nic, co by člověka vyložena zarazilo do sedačky. Ačkoli pár scén se mi relativně nápaditých zdálo, audiovizuálním zážitkem je čtvrtý Matrix ve výsledku dost sterilní. Vynikne to zvlášť v porovnání s různými prostřihy do původních filmů. Každá scéna z nich má zajímavější vlastní "ksicht", než veškeré nově natočené záběry. (23.12.2021)

Čtvrtý Matrix otevírá diváckou mysl (i srdce) prožitku rozmanitosti (nečernobílosti) a vzájemné tolerance. A také je mistrnou ukázkou toho, kolik žánrových a stylistických barev (protože o barvy - ba doslova o hýření barvami - tady jde především) spolu může koexistovat v jediném filmovém těle. Co je vysoké bez nízkého, vážné bez parodického, vytříbené bez ledabylého, skutečné bez iluzivního? A kdo je Vyvolený beze své Vyvolené (a naopak)? Není nejvyšší čas zanechat mentalitu buď a nebo na smetišti (nejen filmových) dějin? (29.12.2021)

Každý to asi čekal a je to tak. Recyklovaná sračka, kterou jsem po půlhodině dokoukal pomocí rychloposuvu. Je to zbytečné, unavené, vyčpělé. Děj by pasoval do akční videohry jako výplň, než začnete dál zabíjet, ale ve filmu je to utrpení. Wachowski(á) se může směle zařadit do zástupu devadesátkových vizionářů, kterým došel dech. (26.12.2021)

Pane jo, to jim to sponzoroval nějaký výrobce malých hrnečků na kafe? Jinak si musím pořád připomínat, že nesmysly existovaly vždycky, není to tak, že by se ty naše objevily jen tak a najednou. Stejně jako je to vždycky smutné, když se pořád dokola ukazuje, že talent nebyl talent, ale náhoda. Aby mohl tento příběh dávat divákovi smysl, musel by mít film tak osm hodin. Za jedno se tam extrémně moc mluví a skoro nic z těch důležitých věcí se neděje mimoslovně. Musela jsem se chvíli zamyslet, jestli tím trpěl i první Matrix. Určitě ne tolik jako dvojka a trojka, ale nejspíš trošku jo, nicméně tam to "nevadilo", protože se tam mluvilo o vztazích a skutečnostech, které už byly ustanovené a kterých byli diváci ve filmu svědky a nebo jako legitimní "character development", takže tolik neškodilo, že si sem tam někdo zamonologuje. Tady jenom Keanu toporně reaguje dead-inside výrazem na nekonečný proud popisu věcí minulých a vysvětlování věcí současných a v jeho novém příběhu se tak vlastně nic neděje. Vztahy se Smithem a terapeutem jsou bezvýznamné, já jsem neviděla, čím si spolu prošli, pro mě jejich "konflikt" nebo "dualita" nic neznamenají, protože si tento film nedal žádnou práci, aby to vybudoval. Cokoliv řekne nový Smith je prázdné a směšné, protože si svou pozici oponenta ničím nezasloužil, ničím se sám nevyznačuje, a odkazuje se výsostně jenom na věci z ostatních filmů. To prostě nestačí. Navíc Keanu ani není hlavní postava, protože je celou dobu pasivní, tou je spíš ta modrovlasá holka, jenomže ta už vůbec nemá žádnou vlastní agendu, funguje jenom jako chodící expozice. Merovingianovy výkřiky o tom, že dřív bylo všechno umění lepší jsou potom vyloženě na ránu, klasická známka tvůrce, který absolutně ztratil půdu pod nohama a nemá co svým dílem vyjádřit kromě výkřiku, že "we live in a society". Připomíná mi to Shyamalanovo fňukání, že dřív lidi chodili do kina na jeho super cool smart ultra surprising filmy a dneska už chodí jenom na stupidní komiksovky nebo co hůř jen doma koukaj na virální videa a mozky nepoužívaj, takže "chytří" filmaři jako on a jejich nové výtvory neprávem upadají v zapomnění. No a už jsem zase sama sebe vyhecovala k totálnímu rozčílení, proč já se na ty filmy dívám, když vím, že se mi nebudou líbit. (04.01.2022)