milancecil

Co vše může znamenat těžká, nevyléčitelná nemoc a následná, pro okolí překvapivá a v prvních momentech zdrcující smrt jednoho muže, inteligentního, divokého, někdy až výstředního, ale žádaného hollywoodského agenta, ta smrt odhalí divákovi v příběhu převedeném do téměř čisté pseudodokumentární formy, jak to vlastně bylo s jeho úspěšným životem, s jeho vztahy k lidem v něm, v branži, v nejbližším okolí, co zůstává v pozadí jeho kariéry, co pro koho Ivan Beckman znamenal, co pro koho udělal, co třeba i pozitivně vnímaného nebo naopak z koho si dovolil udělal zavilého nepřítele, koho jen v životě prudil, kdo ho proto nemohl vystát, komu přece jen na něj zůstane v mysli světlá vzpomínka, vše podané v opravdu velmi syrové, hodně drsné formě, ale rozhodně s poutavým a pečlivě propracovaným obsahem, s řadou silných podnětů k přemýšlení, překvapivě obohacující nahlédnutí do neidealizovaných mezilidských vztahů a reálií v prostředí filmové produkce, mohu jen doporučit.

Tak v tomto filmu, na hodně neostrém rozhraní žánrů komedie a sociálního drama, je Michael Douglas opravdu tím solitérem, takovým hereckým osamělcem , bohužel na něm je celkem jednoduchým kalkulem vystavěný celý děj a on ho také statečně celou tu hodinu a půl drží, tak nějak jako obr Atlas, před sesuvem kamsi do filmového rumiště, Michael takové chlápky prostě zahrát umí a je ve své roli spolehlivě přesvědčivý mizera, díky němu jsem u filmu udržel pozornost, bohužel nebyla forma zpracování příběhu zakotvena pevně v dramatickém žánru, i když námět stárnoucího obchodníka s automobily, kterému se život náhle, ze dne na den, zadrhne a začne postupně neodvratně bortit, tam obsahem spíše patří, pak bych určitě neměl z viděného ten neodbytný značně rozpačitý pocit, škoda.

Zachraň tomu nesprávnému muži na moři život, poskytni mu útočiště na své vlastní lodi a budeš velmi brzy tvrdě bojovat o ten svůj vlastní, ano, tak nějak bych zúžil dramaticky se odvíjející děj příběhu, které je ale opravdu jen hrubým zúžením tohoto, co se po tu hodinu a půl ve filmu odehrává, naprosto skvělé psychodrama, drobné, spíše jen komorní, ale tak napínavé do posledních minut, že se nelze od děje jednuduše odpoutat, pro mne dnes již kultovní thriller s ještě mladinkou, v Hollywoodu zatím neznámou, Nicol Kidman v roli Rae, odvážné a odolné ženy, více než by jí divák chtěl podle křehkého vzhledu zprvu přisoudit, v sebezáchově statečně improvizuje, použije postupně všechny své ženské "zbraně" přesně tak, aby dramatickou nepříznivost situace nakonec zvrátila a zachránila nejen sebe, ale i o život ve vlnách moře bojujícího manžela, výborná a opravdu nervy napínající podívaná, nelze než doporučit.

Mé první divácké setkání s tvorbou Terrence Malicka, spíše takové náhodné než nějak cíleně naplánované, tak jak to u mne bývá s převážnou většinou hodnocených filmů a hned na začátek musím rozhodně zdůraznit, že toho nelituji, naopak, je to dílo tak mimořádné, řekl bych, doslova virtuózní emocionální kompozice, tak pečlivě složená z každého obrazu, z rozsáhlejších i drobnějších hudebních motivů, i ze zvukového podkresu děje, děje zvláštního, takového, že vlastně ani tak dějem už není, spíše jsou to jen zobrazené dějové úryvky, něco na způsob vzpomínání člověka, který se obrací zpět v čase a nahlíží na události se zvláštní perspektivou, ne v nějakých přesných, vymezených souvislostech, ale jen v jakýchsi momentech, které mu už nesmazatelně utkvěly v paměti a on sám k nim přistupuje jako téměř nezúčastněný pozorovatel, opatrně se k nim přibližuje a pak zase od nich vzdaluje, v myšlenkách plynule přelétává, někdy přeskakuje, ano tento film je naplněný hlavně vzpomínkami, vzpomínkami na dětství, na sourozence, na matku, na otce, a to v tak úchvatných duchovních souvislostech, že až po dvojím shlédnutí a následně dlouhém přemýšlení, si až teď říkám, že jsem patrně viděl liturgické filmové dílo a s takovou obtížně popsatelnou nebo spíše nepopsatelnou duchovní silou, cítím se zasažený tím zážitkem a až patrně časem docením, jak moc mne jako člověka ten film ovlivnil, evidentně je totiž obsahem i formou vybočující, jak je to i patrné v rozkolísaném hodnocení od ostatních, ukazuje, jak dokázal diváky názorově rozštěpit, pro takové filmy by tu opravdu měla být ta šestá hvězdička, nerozpakoval bych se jí tomuto filmu dát.

James Gray divákům předkládá drobný, srozumitelný, v každé minutě děje pečlivě vystavěný příběh, je to sice v dějovém základu dílo jednodušší, nijak zvláště komplikované, ale o to s propracovanějším ztvárněním jednotlivých postav a situací, intimní příběh z prostředí newyorské čtvrti Brighton Beach, kde žije v bytě s rodiči mladý muž kolem třicítky, stále ještě je nezadaný, spíše je osamělý a v životě nijak zvláště pevně zakotvený, jen nepravidelně pomahá svým rodičům v jejich vlastním podniku, v čistírně oděvů, vlastně jen zajišťuje převážně roznášení oděvů k zákazníkům a má tak dost volného času, nemusí řešit ani žádnou existenční tíseň, jen se věnuje svým zájmům, hlavně focení, tedy až do chvíle, kdy mu osud do jeho životní dráhy nastraží v krátkém časovém sledu dvě velmi rozdílné ženy, právě na tomto jeho vztahovém dilema a jeho nabývající rozpolcenosti se začíná celý příběh v dalších minutách rozvíjet, Leonardo je v ději opakovaně konfrontován s obtížnou volbou mezi sice tak fascinující, ale pro jeho milostnou touhu nedostupnou a hlavně více méně problematickou, novou sousedkou Michelle a vcelku sympatickou dcerou, pro rodiče důležitého obchodního partnera, Sandrou, právě s ní by tak rádi rodiče syna konečně oženili a tím mimo jiné i stabilizovali jeho nejistou další existenci, rozhodně si vnímavý divák dokáže docenit nevšední hodnotu tohoto filmu, pro mne bohužel s neradostnou životní paralelou, o to více mne patrně příběh citlivě zasáhl.

Velmi křehký film, s citlivou nadsázkou až k hranici podivné úsměvně trpké parodie, ukazuje nám na životech ústředních postav, chlapce jménem Otto a dívky jménem Anna, jak nám podivuhodným způsobem osud míchá událostmi v životech a tím i našimi životy jako takovými, ač se třeba sami sebeurpuněji snažíme držet nějakého naplánovaného životního směru, prostě co se nám nemá stát, tak se nám jednoduše nestane a naopak, máme-li být třeba s někým osudově spojeni, tak jako právě Otto s Annou, spojíme se s ním, tak zvláštně tajemná a neviditelná jsou pravidla osudu, až když se ohlédneme v životě zpět, uvidíme tu promyšlenou mozaiku vyskládanou z událostí, kterých jsme byli často nedobrovolně učastni, i když to vše prožívané bylo zprvu naprosto nepochopitelné, vnímané námi jako zlomyslná náhoda, dává to náhle velmi hluboký smysl, ano, asi nic se nám nestává jen tak, přijměme tedy s pokorou tuto podivuhodnou hru, i když je k nám zdánlivě krutá a nespravedlivá.

Americký fotbal očima Olivera Stonea, ve svém skvělém více jak dvouhodinovém megafilmu nám dává ke shlédnutí klenot celkem okrajového žánru filmové produkce, a to mimořádné sportovní drama z prostředí NFL, pro mne je to jednoznačně dílo doposud s čímkoliv nesrovnatelné, především jeho perfekcionistické zachycení reálií tohoto mimořádně divácky oblíbeného sportu, plného herního taktizování, tvrdých kontaktů mezi hráči na hřišti, s brilantními úniky, přihrávkami a hlavně výborně zrežírovaná show pro desetisíce diváků na ligových stadionech a statisíce diváků u televizních přenosů, příběh se rozvíjí kolem obtížné situace fotbalového klubu Žraloků z Miami a kolem hlavních postav děje spojených s tímto klubem, který je herně v krizi a nedaří se mu plnit představy majitelů a sponzorů, v příběhu je stěžejní generační střet stárnoucího, ale stále respektovaného trenéra s mladou a energickou manažerkou klubu, která má své vlastní představy o příčinách opakujících se nezdarů a tím i ekonomického propadu, své naděje všichni upínají k mladému talentovanému černošskému quaterbackovi, který byl v klubu zatím jen náhradníkem a tak nastupoval do utkání jen sporadicky, v závěru jednoho utkání ale dostává svoji první velkou příležitost, když pro zranění není možné herní post quaterbacka obsadit někým osvědčeným, on příležitosti maximálně využije a náhle se stává novou stoupající hvězdou, je mediálně oblíbený, ale zatím i osobnostně nevyzrálý hráč, konflikty v hráčské šatně i mimo ni na sebe nenechají dlouho čekat. Opravdu dech beroucí podívaná, na takový film se mohu dívat opakovaně a i tak neztratí nic ze svého uhrančivého charisma.

Zdánlivě nenápadný film, ale opravdu hořce poučný, s nepřehlédnutelným poselstvím ve výborně vystavěném příběhu matky a její dcery, mladé vyjímečně talentované studentky žurnalistiky, kterou herecky ztvárňuje mimořádně a velmi přesvědčivě Cristina Ricci, v roli její matky pak exceluje Jessica Lange, její postava v příběhu vychovává dceru Lizzie výhradně sama již od malinka, téměř od jejích dvou let, hraje roli ženy frustrované vlastním neúspěšným životem, jak osobním, tak profesním, která se upíná výhradně na dceru a veškeré svým životem nenaplněné ambice projektuje až do krajností v životní dráze své dcery, vše jde zdánlivě stále podle jejích pokřivených představ až do zlomového momentu, kdy její dcera získává prestižní stipendium a odchází studovat na matkou vysněný "Harvard", pro matku je to sice konečně první velké vítězství její "cílevědomé" výchovy, ale až následující čas pronikavě ukáže, jak chybná a v základu zcestná ta její výchova ve skutečnosti byla, pak se dcera po ztrátě matčina každodenního upjatého vlivu začne náhle nabytou svobodou ve svých projevech rychle a dramaticky měnit, ze svědomité, až úzkostně pečlivé a z kolektivu vrstevníků vylučované dívenky se začíná její život jak ve spirále opakujících se osobních excesů a eskapád propadat, vše se jen prohlubuje alkoholem, všemožnými drogami, tak se Lizzie neovladatelně vydává na cestu postupné sebezkázy, až do spásném momentu, kdy se s velkým štěstím dostává na nátlak svých nejbližších školních přátel do psychiatrické ordinace a má jí z problémů konečně začít vracet k normálnímu životu odborně vedená pomoc, bohužel ani takový zásah odborníka v její situaci nemůže mnoho v jejím životě pozitivně ovlivnit, je tak široce dlouhodobou citovou devastací narušená osobnost, že její funkčnost v běžném životě už mohou zajistit jen stabilizující léky, antidepresiva Prozac, pomohou jí dále žít, ale ne bez následků.

Good Morning, Vietnam!!!! Právě takový byl tehdy úvod vysílání Radia Saigon, když den co den ve studiu zahajoval svoji vysílací hodinku mimořádně oblíbený moderátor Arnie Cronauer ( Robin Williams ), úžasný, nezapomenutelný, s ním jsou stále spojeny vzpomínky velkého množství veteránů z Vietnamu roku 1965, Arnie je původně převelen do Saigonu z Kréty jako tamní velmi oblíbený rozhlasový moderátor, už jen jeho přílet v bílém županu a jen s čepicí válečného letectva na hlavě naznačuje, že tohle tedy rozhodně nebude chlapík s vážností ctící striktně armádní regule, zprvu je jeho příchod do studia nejistým pokusem velení pozvednout zábavnou úroveň armádního rádia a je pro svoji neobvyklost, skvělou originalitu přijímán s povděkem, ale postupně se stále více ukazuje, že takový živel jakým je Arnie, se stane spíše noční můrou jeho přímých nadřízených, funguje totiž spíše jako sbíječka na všechno dosavadní "zajeté", bezpečně prověřené, konflikty mezi tuhými armádními pravidly, která prostě vedení stále rozsáhlejší války vyžaduje se množí, stále více je jeho působení vnímáno jako nevhodné, spíše až škodící armádním zájmům, ale popularita ho dočasně chrání, až je nakonec nevyhnutelně ze své pozice "odstraněn".

Vietnam podle Olivera Stonea, 365 dní přežití, to je ta meta pro odvedence na začátku jeho povinného turnusu, nic víc si nikdo z vojáků nehlídá tak, jako právě počet přežitých dní a pak už jen sbohem a nikdy více se nevracet, na válce není nic krásného, na co by se normální člověk s chuťí díval, na zabíjení není nikdy nic ušlechtilého, nic hodného obdivu, nic heroického, jen má prostě někdo více štěstí a smrti úspěšně i přes mnohá zranění uniká, třeba je obratnější nebo jen v boji bezohlednější, ale není volby, být "dobrý" nebo "zlý" voják, je-li osobní prioritou to vše nějak přežít, je jen na benevoleci velících, jak až nechají v jednotlivcích mokvající zlo uvolnit, kde zastaví bezuzdné ničení a vraždění, kam až nechají poklesnout zbývající lidskost sobě podřízených zabijáků, zda nechají zabít každého nebo jen někoho a koho tedy pro tentokrát ušetřit, to je jediné morální dilema ve válce, není jiné volby, zabij nebo budeš dnes čí zítra zabit sám, tak temný je obraz džungle vztahů v džungli skutečné a pomyslní vítězové jsou ti, co to běsnění přežijí a nevrací se domů v černém plastikové pytli nebo ani tak ne, jen končí jako číslo v armádních seznamech s poznámkou nezvěstný.