BoredSeal

Prodloužená verze původního dokumentu z roku 2016, kde toho moc podstatného navíc nenajdete. Zabývá se sólovou kariérou George Michaela a název odkazuje na spor zpěváka se svým vydavatelstvím, když tak trochu don-kitchotsky bojoval za svou tvůrčí svobodu. Jakkoliv v sestřihu různých pořadů a interview působí GM upřímně a otevřeně, zřejmě kvůli svému dohledu na vznik a podobu dokumentu ze soukromí pouští jen potřebné minimum k dovysvětlení některých momentů v kariéře a éru po Older komentuje jen zběžně, nevypráví nic o životě ani plánech před smrtí. Velmi otravní jsou obdivem padající kolegové, kteří kromě chvály moc nenabízí (např. James Corden je tam jen kvůli epizodě Karaoke Taxi, ale plácá zbytečně navíc, Ricky Gervais kromě vzpomínky na účast GM v Extras naštěstí dodává vtipné glosy k dobovému kontextu). GM si jistě zaslouží něco podrobnějšího a pořádnějšího.

Velmi povedený komplexní dokument, který tak trochu jménem Mercuryho klame očekávání diváků, nabídne nakonec ale solidní informace. Je totiž o památném koncertě na počest Freddyho Mercury a jeho hrdiny jsou přeživší členové kapely Queen, kteří vypráví o svých popudech, co koncertu předcházelo - což zahrnuje kromě divácky vděčných historek i závěrečnou etapu Mercuryho života s HIV po triumfálních koncertech ve Wembley v roce 1986. Zhruba třetina snímku je věnovaná osmdesátkám s AIDS a velmi zdařile připomíná dobový kontext společnosti stigmatizující gaye a nemocné na popud politiků, kteří klasicky populistickým kázáním o morálce maskovali neschopnost vlád si s novou neznámou nemocí poradit - tenhle trik pořád vídáme, že? Lidé ze showbusinessu raději preferovali tajit své soukromí jako Mercury a v závěru se dokumentu v tomhle smyslu podaří paralela na koncertě excelujícího George Michaela, na kterého v zákulisí čeká umírající utajený přítel. Samotný koncert mě překvapil mírou bombastičností a úspěchem organizátorů dostat na něj tolik solidárních slavných kolegů z branže, těžko si lze představit takový kalibr v současnosti a rád se na samotný záznam se znalostí příběhu podívám znova.

Dokument pátrá po osudu hlavního představitele Fassbinderova hitu Angst essen Seele auf o osamělém migrantovi v západním Německu a názvem láká na konfrontaci životního příběhu herce s jeho nejznámější postavou. Jak už to u dokumentů o spolupracovnících Fassbindera bývá, snímek a pozůstalí vzpomínají ve velké míře i na excentrického režiséra, který se Salemem udržoval několik let vztah a přesvědčil ho, ať na jeho popud přitáhne do Mnichova i své děti žijící na africkém venkově. Amatérsky působící dokument se trochu vleče a chvílemi se kvůli nedostatku chtěných informací odchyluje jinam, ale autorka je nakonec úspěšná ve snaze najít v Africe všechny žijící členy hercovy rodiny, dát jim prostor a nakonec se z ne tolik zajímavé biografie vyklube solidní deptající příběh o rodičovské neschopnosti a kulturní nekompatibilitě dvou světů.

Depkařský, skoro lítostivý dokument, kde plastikami pozměněný smutný Stallone ve svém mauzoleu plném obrazů, soch a figurek úspěšných postav sebeanalyticky mluví převážně o smutném vztahu s otcem, neúspěších a Rockym a Rambovi a postupně se z toho stává něco jako negativní iritující ASMR. V porovnání se svižnou minisérií o Arnoldovi je tohle opravdová pruda.

Závěr mě zklamal - chybí zúčtování s pachatelem a kromě dobově moderního pohoršování se nad románky starších mužů s čerstvě zletilými dívkami se filmový svět vůbec nezabývá pochybnostmi nad tím, že dcera leze otci do telefonu a zabývá se jeho intimním světem, což považuju za stejně otřesné jako jiné poklesky (dopady aktivity "dick hunter"), kterými se film zabývá. Solidní rozpor s reálným světem, kde se legislativa snaží bránit např. bezpečnostním kamerám ve snímání sebemenšího prvku soukromí (jakkoliv by to pomohlo odhalení případného vandalismu nebo zločinů), ale lezení dcery fotrovi do telefonu a následné bádání nad jeho nevěrami její chování jakoby posvěcuje. Dcera detektivka o svých činech ani nepochybuje ve chvíli, kdy prochází videoarchív s mladší sestrou před obrazovkou a neřeší, co případný drastický záběr způsobí na psychice sestry - bizár. Jinak je to ucházející detektivka ze života mládeže visící na internetu, kde jsou egoistické postavy včetně egoistických influencerek matky s dcerou uvěřitelné. Autorům se daří rozptýlit pozornost a občas tak s úspěchem u zkušenějších diváků bojovat proti očekávání a hádání.

Pětka moc strašidelná není, ale příběh mě bavil. Experimenty nebo inovace do pravidel Further se nekonají a už je ani nečekám. Škoda, že už je série od původního tvůrčího dua v podsatě "outsourcovaná", protože tentokrát už scénář nepsal Whannell, možná by to bylo trochu šťavnatější.

Ambiciózní vypravěčský experiment, který se snaží dodatečně vylepšit jedničku, ale i přes balík, co vydělala jednička, opět servíruje vyblitý digitální vizuál, místy s hnusnou ruční kamerou a duchové jsou nedostatečně narůžovělí jedinci, přes které přehodíte buď bílou nebo černou záclonu. Napsané a vymyšlené je to pěkně, ale pro natočení mohli aspoň každou rovinu pro lepší přehlednost nějak barevně odlišit. Dost mě otrávilo, že přes zkušenosti z jedničky má matka rodiny nějakou zaostalou inteligenci detekovat, že je něco špatně a fotr se herecky taky moc nesnažil nějak charakterově odlišit různé, ehm, nálady.

Série Insidious má pro mě zajímavý vývoj. Jedničku jsem celkem bral jako nízkorozpočtový ok horor, dvojku jako ambicióznější projekt, který nebyl natočen tak dobře, jak byl vymyšlen. U trojky - prequelu mě potěšilo, že scénáristovi došlo, že nejlepší postava je médium Elise (sympaticky zahraná hororovou veteránkou a do vhodné rodiny narozenou Lin Shaye), že by za ty prachy místo pobledlých herců v divných záclonách mohli konečně předvést nějaké solidní monstrum nebo démona a že by to mohlo mít normální barvy. Čtyřka je pak pro mě nejzábavnější díl, protože jen zlepšuje cestu trojky - opět je to příběh Elise, démon je super jak z metalové pornofantazie, skoro detektivní příběh taky a mělo to parádní atmosféru. Co dodat. Pokud se vám ale stýská po unylé rodince z 1 a 2, a po divokých vypravěčských experimentech dvojky, nejspíš fanouškem čtyřky nebudete.

Klady? Krátké epizody, svižný spád, rychlé dialogy, velmi dobré obsazení a herecké výkony příšerných exotů, nevyzpytatelnost vývoje, upřímná orientace na touhy, sex. Fajn prostředí legálního squatu a zajímavá komunita. Chemie ústředního páru je velmi slušná. Zápory - občas děsivý tělesný humor, většina postav se chová po lidské stránce fakt strašně, že někdy žánr přejde z komediálního žánru do dramatu o sociopatech. Fandit se dá jen třem mužským obětím teroru některé z postav v komunitě.

Hlavní síla Dopesick je skandální příběh o legální výrobě drog, kdy divákovo rozčilení nebo deziluze stoupá s každou epizodou. Řemeslně by se tomu dalo pár věcí vytknout, skákání v časových liniích není vždy komfortní, obsazení Dawsonové a Keatona je tak trochu na jistotu, ale neuvěřitelnost, co je v kapitalismu v USA možné, přebíjí všechny nedostatky.