Síla lidskosti - Nicholas Winton

„Základným javom civilizácie je ľudská slušnosť.“ 1938. V Československu deti parodujú Hitlerove fúzy. Ich rodičia sa pýtajú, či ten hlupák a úbožiak je naozaj schopný urobiť Židom to, čo fanaticky sľubuje vo svojej „knihe“. Ale tiež sa smejú. 1939. V Československu sa stupňuje prenasledovanie Židov Nemcom. Mladý Brit Nicholas G. Winton, navštíviaci našu krajinu namiesto pôvodne vybranej a podstatne atraktívnejšej destinácie, vidí, že deti nemajú šancu prežiť. So sekretárkou a hŕstkou dobrovoľníkov rozposiela fotky detí do celého sveta potenciálnym rodinám, ktoré by si česko-slovenské deti mohli adoptovať. Strih. Deti sa na stanici lúčia s rodičmi. Mnohí z nich si myslia, že je to len dočasné, „kým to prehrmí.“ Neprehrmí to - deti už svojich rodičov nikdy viac neuvidia, matky s otcami končia na dlážke plynových komôr, odkiaľ sú pohádzaní do masových hrobov a zahrabaní hlinou. Strih. Na stanici v Liverpoole deti vystupujú a Winton priamo pri vlaku jednotlivé deti triedi čakajúcim anglickým rodinám. V Česko-slovensku sa medzitým nemecký valec šialenstva hýbe dopredu. Svet to nechce vidieť. Winton to ale vidí a zrýchľuje byrokratické podvody, aby do Anglicka „prepašoval“ čo najviac detí. Neskoro. Prvého septembra začína Prvá Svetová vojna. Zachránené deti, je ich 669, sa z rozhlasu dozvedia, čo sa doma deje. Winton odchádza k letectvu. Viac ako dvesto detí, chystajúcich sa tiež do Anglicka, už nedokázal vyviesť z krajiny, všetky zomreli. 1945. Winton netuší, čo sa stalo so 669. zachránenými deťmi. Žil si svoj život a oni tiež. V skutočnosti sa zachránené deti rozpŕchli do celého sveta. 80. roky 20. storočia. Wintonova manželka na povale domu nachádza fascikel s povystrihovanými novinovými útržkami, s fotkami česko-slovenských detí, ich menami, ostatnými údajmi. Pýta sa, čo to má znamenať. Winton prvýkrát po 50. rokoch niekomu hovorí, čo za vojny urobil. Preňho to vlastne vôbec nebolo dôležité. Vraj by to predsa urobil každý druhý. O tom, že on bol ten prvým, nehovorí rád. 1988. Britská televízia ho pozýva do štúdia, aby porozprával o tom, ako zachránil holé životy stovkám detí, ktoré navyše ani osobne nepoznal. Moderátorka Wintona zoznamuje s vedľa sediacou pani, z ktorej sa vykľuje jedno z "tých" detí. Moderátorka sa pýta, či je v hľadisku ešte niekto, komu zachránil život. Ak áno, nech sa postaví. Vstáva celé hľadisko. Táto scéna prekračuje hranicu „bežnej kinematografie“. (18.06.2009)

Pan Nicholas Winton byl (bohužel už musím používat minulý čas) obrovskou osobnosti, která nemá obdoby. Obyčejný člověk, co jen tak zachránil život téměř 700 dětem a dlouhých 50 let to tajil. Byl vždy prý velmi energický, skromný a vtipný. Ve svých sto letech řídil letadlo. Pan režisér Mináč ho znal. Natočil o něm krásný film Všichni moji blízcí a tento neméně krásný dokument, který na mě velmi taktéž velmi zapůsobil. Bravo!!! (30.05.2019)

Rád bych na začátek uvedl, že se klaním siru Wintonovi jako člověku, jehož činy nejsou ocenitelné ani poklonami nejhluběími a nejdelšími a nemá konkurenci v nejširším poli adeptů či výherců cen míru právě pro jednosečnost a skromnost (která je ovšem tak omílána, že už by z výčtu mohla být klidně vypuštěna) okolo toho, co před druhou světovou válkou dokázal - a chytří lidé očekávají ale. Dosaďte si tedy jaké chcete - ale nemám rád patos. ale nemám rád těžení z lidské slabosti či strasti. ale nemám rád dokument, který zkresluje obsah emočním podbarvováním. Jednoduše řečeno, k čemu jsou proboha v dokumentu o člověku s tak očividným aktem lidskosti teskné tahy smičcem a slzy lidí nad irelevantními historkami z dětství, které spíše hraničí s investigativní reportáží z dílny tv nova? K čemu ta pompézní hudba? Tohle dle mě nepatří do žánru dokumentárního filmu - nejsem-li schopen podat sám o sobě dost silný fakt bez nanášení blábolů tak, aby silným zůstal, neměl bych točit dokument. To jsou věci, které mi vadí v ideologii tvůrce samotného filmu - je na čase uvést něco k technické stránce. Takže - v dokumentu je zařezena spousta archivních záběrů, které ale často mají s dějem společné jen prostředí, ve kterém se odehrávají. Uvedu příklad - někdo tam vypráví o tom, jaká byla cesta vlakem z čech někam do holandska či kam - a my sledujeme záběr kupé, ve kterém rodiče z okna mávají dobytku či co. Ale to není jediná chyba oněch záběrů - dost mi vadilo, že takhle přebíjely pohled na člověka, který mluvil - což je sice v pořádku s vypravěčem, ale určitě ne přes osobu, která je kamerou vyslýchána. A to mi, pánové a dámy, přišlo jako absolutní vrchol, při kterém jsem myslel že vstanu a vrazím panu režisérovi facku. Z celého filmu jsem měl dojem, že je to někdo našel ve střižně součástky na velorex, pokusil se z nich poskládat dopravní letadlo a teď s ním bez špetky soudnosti létá okolo světa. Kdybych chtěl znovu hromadu nesmyslných, lacině navozených emocí, pohádám se s přítelkyní, budu se s ní pomalu usmiřovat a ušetřím tak peníze za kino. Jedna hvězda za Sira Wintona jako vybraný objekt, jinou dobrou stránku na filmu ale prostě nalézt nelze. (10.10.2007)

Tento film je důlazem toho, že dalším vytěžovaným filmovým odvětvím bude dokument. Realita totiž nejen, že předčí napsané romány, zároveň je také reaálný sentiment a dojetí akceptovatelnější, než ten umělý. Scéna, kdy sedí sir N. Winton obklopen lidmi, které záchránil je opravdu silná. Stejně jako záběry záchráněných dětí s jejich rodinami. Je to nádherný příběh. Lze vůbec takovýto film hodnotit? Já dávám 4*, protoře myslím, že ve zpracování byli ještě rezervy. (20.12.2006)

Ze začátku jsem přistupoval k dokumentu s averzí. Říkal jsem si, že to bude jen další dokument, který hraje na city. Zahrál mi na city velice, až jsem se začal nenávidět, že se tomu pocitu dojetí bráním. Jsme tak nenávistní a sobečtí. Tento člověk pomohl tolika dětem bez řečí, bez nějakého profitu či reklamy na svou osobu. Dojemné jsou hlavně rozhovory s přeživšími, kteří si velice váží svého života. Jsou rádi na světě a svůj život zasvětili rodině, protože o ní během války přišli. Museli vybudovat novou rodinnou generaci z ničeho. I v nejhorší chvíli historie lidstva se najdou lidé, kteří pomohou. Takto emotivní dokument jsem ještě neviděl. (28.07.2011)