Interstellar

Pokud bude někdy příležitost a já budu Centrálním mozkem lidstva vybrán jako nejvhodnější adept pro hledání obyvatelné planety, tak poslušně hlásím, že se vám na to vyseru. Pošlete si tam kapitána Ameriku, Jamese Bonda či Křemílka s Vochomůrkou, ale já zůstanu doma. Já se totiž nechci ztratit v časoprostoru za knihovnou, protože se raději bavím při sledování skvělých filmů a tento by takový mohl být. Tedy mohl, kdyby se v něm brečelo asi tak o hodinu méně, ale víc vad na kráse bych v něm nehledal. (28.04.2015)

Tento komentár čítajte až po zhliadnutí filmu, v rámci konfrontácie s vlastným názorom! ___ Trik Nolanovho úspechu spočíva v tom, ako dokáže odzbrojujúcou formou a samoúčelným dramatickým tlačením na pílu zamaskovať svoju neschopnosť udržať logickú a emocionálnu kontinualitu rozprávania v paralelných líniách príbehu. Na tejto slabine padá celá druhá polovica Interstellaru, ktorá vám vyhučí takú dieru do hlavy, že ste nútení prepnúť do pasívneho módu "unikátneho zážitku z veľkej blockbusterovej jazdy” - aniž by vám vadilo, že strihač v nej nevie, kudy kam. Samoúčelnými dramatickými scénami, ktoré pre príbeh ako celok nemajú adekvátny význam, myslím epické spojenie sa s rotujúcou poškodenou stanicou, alebo na opačnej strane galaxie horiace kukuričné pole s naštvaným Casey Affleckom (WTF?). A nefunkčnou logickou a emocionálnou kontinualitou myslím prestríhavanie z vesmíru na Zem (kde nevieme čo sa deje, kam všetci utekajú), ktoré zbytočne odtrháva pozornosť od kľúčových zvratov vesmírnej zápletky. Tvári sa to tak strašne EPIC a hrá k tomu tak famózna hudba, že Nolan predsa určite vie, čo robí... Nie, z môjho pohľadu NEVIE. ___ Ale bavme sa o prvej polovici Interstellaru, ktorá je akoby úplne iným filmom - plynulým, rozvážne a citlivo zostrihaným, načrtávajúcim krásne myšlienky o ČASE (ktorý je spolu so zdravím tým najcennejším, čo máme - kto si to uvedomuje, nečumí na telku ale cestuje, atd.). Pretože táto polovica filmu je najobsažnejším a atmosfericky najmagickejším sci-fi zjavením za posledných veľa rokov. Pri scéne sledovania pozdravov po návrate z vodnej planéty som sa do Interstellaru zamiloval, čo som myslím ešte nikdy o žiadnom filme nenapísal. A tam mal skončiť, a jeho pokračovanie mali Nolanovci o dekádu neskôr, keď dospejú a veci dokážu vnímať v súvislostiach, prepísať a kompletne prestrihať. Potom, ideálne rozdelením na dva citlivo prepojené filmy, z ktorých jeden by sa odohrával v kozme a druhý na Zemi, mohol z Interstellaru vzniknúť mílnik v dejinách žanru sci-fi, dôstojný upgrade Kubrickovho podpisu. (05.11.2014)

Komentář obsahuje spoilery, takže by ho neměl nikdo číst, jelikož nic nepochopí. O tomhle filmu se ne až tak dobře píše, jako se o něm potom skvěle diskutuje v hospodě. A že bylo o čem. Dobré je vypravit se na film s někým obeznámeným v matematice nebo fyzice, diskuse pak bude o to zajímavější. Ne ani tak pro samotnou zápletku, pokud člověk věnuje trochu pozornosti světu "science" a ne jen "fiction", nemělo by mu alespoň v obecné rovině porozumění dělat potíže, ale proto, aby si popovídal taky o tom, co z toho by nemusela být jen fiction. Nebo o tom, jak nacpat čtyři rozměry do tří. To byla asi nejpromyšlenější scéna filmu. Jak do toho člověka uvrtat, aby se neztratil. Musí se mu jeden ubrat, takže může do kteréhokoli času, ale stále do stejného místa a kam jinam než do knihovny. Hezká myšlenka s tím, kdo jsou to ti "oni", co nám pomáhají. Problém jsem spíš měl s motivací jedné z postav (sabotéra, co nedokázal snést omyl) a jedna postava mi tam zase chyběla, konkrétně milý paní doktorky. Měl tam dost zásadní roli a přitom se tam vůbec neobjevil, to mě trochu zklamalo. Ještě jedna věc, to jsme s kamarádem nedokázali rozhodnout, jestli z děje vyplyne, ale podle mě je v tom chyba, nemůžu si pomoct. Takže naše budoucí já nám postaví červí díru do galaxie s našimi potenciálními budoucími domovy, ze kterých si musíme vybrat ten pravý. Musíme k Saturnu, proletět červí dírou, pak odvysílat zpoza horizontu události prostřednictvím gravitace údaje, abychom dořešili rovnici, na základě které postavíme nové vesmírnéí stanice ve stylu Ráma pro cestu na nový svět - bylo by asi moc složité, kdyby ten portál postavili budoucí lidé rovnou na novou planetu? Nebo to má symbolizovat, že díky tomu jsme se to vůbec mohli naučit a kdyby nám to postavili rovnou, vlastně bychom nepřežili, protože bychom se nenaučili jak to udělat? Možná, možná nepotřebujeme Eso Rimmera, nebo aby někdo napsal domácí úkol za nás, ale aby nás namotivoval a nás to bavilo spočítat samotné. Zmatení? Vy co jste viděli byste neměli a vy co ne máte smůlu, já vás varoval. Jo ještě jedna poznámka. O nějaké mezinárodní kooperaci tu není ani řeči, všude vlají vlajky americké, ale na druhou stranu je tak film aspoň upřímný a neztrácí absolutně čas s politickou korektností. Tak jo, dám plný počet i s výhradami, protože to, že ještě tři hodiny po skončení filmu bych o něm s chutí debatoval, je přidaná hodnota. Update: Neil deGrasse Tyson o Interstellar. (08.11.2014)

Zážitkový level? Nekonečno. Mindfuck level? Zhruba stejně. Jestli se vám zamotala hlava u Počátku, vězte, že to byla jen neškodná rozcvička před Nolanovým nejepičtějším dílem. V Interstellaru se snoubí ty nejryzejší spielbergovské emoce s abramsovským adrenalinem a neustávajícím tempem Temného rytíře. Zároveň ale jde o jasnou poctu Kubrickovi, jíž by testovací publika zřejmě nerozdýchala a producenti by vzali do ruky velké nůžky. Nolan má ale naštěstí takovou moc, aby tyhle nástrahy ladně přeskákal. A mohl si natočit všeobjímající (zároveň však vítaně komorní) výpravu za hranice známého i neznámého, která každé zakroucení hlavou okamžitě rozdrtí silou té nejoslnivější filmařiny. Interstellar tak dokáže napnout, dojmout i šokovat, kdykoliv se mu zachce. Hlavně vás ale tři hodiny nenechá sundat oči z plátna, a kdyby někdo začal tvrdit, že IMAX sály vznikly jen kvůli němu, nebyl by problém tomu uvěřit! (9/10) (03.11.2014)

Neuvěřitelně rozmáchlé a typicky Nolanovsky technicky dokonalé sci-fi, které je v dané kategorii navíc nevídaně "hard". A to tak, že to chce velkou příchylnost k žánru nebo velkou diváckou otrlost, protože ty skoro tři hodiny dokáží diváka skutečně zavalit. Nehledě na to, že valná většina filmu není zrovna veselé epicko-hrdinské dívání. Ono tedy epické je, ale je zhruba tak pozitivní, jako Potomci Lidí. A navíc vychází z premisy, že NASA nikdy člověka na Měsíc nedostala;) Což je samozřejmě na aeronetu a na sputniku.ru spolehlivě zdokumentováno i v našem světě, ale to sem nepatří:) Hudba Hanse Zimmera v nejpamětihodnějších scénách připomíná spíš Philipa Glasse, ale díky tomu se vám vypálí do hlavy ještě o kus intenzivněji. Velká škoda je, že ani tentokrát se Nolan nevyhne tomu, čemu se hezky česky lidově říká "mindfuck", ale který tu narozdíl od takového Inception vyznívá už tak nějak nezvládnutě, a omlouvat ho obvyklými problémy, spojenými s cestováním časem a dimenzemi, se jeví už přece jen poněkud nepatřičně. Tluče se ve mně to, že bych samozřejmě vnitřně víc souzněl s nějakým pozitivním koncem, ale na druhé straně kde jinde než v tomhle žánru by se tvůrci mohli trochu "odvázat" a odvrhnout "povinné" konvence. Ale jestli jsem dal 90% Gravitaci, tak tady by nižší hodnocení byla hodně velká sprostota, protože Interstellar má na rozdíl od Cuarónovy technologicko-kinetické superjízdy i další kvality než řemeslo a téměř doslova mechanické zatlučení diváka do sedačky. Takže ano, 90%. (27.03.2017)