Gravitace

Pořekadlo najít pevnou půdu pod nohama už nikdy nebude stejné. Vizuálně geniální, převratný, osvobozující zážitek z překonávání samoty a nacházení gravitace (naděje). S výjimkou deus ex machina a až příliš doslovného emancipačního schématu v poslední třetině naprosto brilantní a strhující zážitek, který mě v polovině pohnul k slzám obrazem nekonečné samoty. Bullock mi vyrazila dech. Štavnatá variace statečných bab ve skafandru. Clooney jako vesmírnej trucker úsporný a charismatický v každé lajně dialogu. Není to nijak myšlenkově převratné, hluboké a závratně metafyzické, přesto mě to v pravou chvíli rozsekalo jako nic letos (a málo co v posledních letech). Čistá vizuální oslava bytování a křehkosti existence. Tarrovské trmácení somewhere out in space. Jedno z nejlepších sci-fi všech dob, které bez problémů ustojí i svou přiznanou jednoduchost (kdo potřebuje další metafyzický průjem ze Stromu života? Já ne). Vesmírná odysea nového milénia. Sbohem, driftuji do nenávratna a telefon beru, jen když z Houstonu zavolá Ed Harris. [90%] (25.09.2013)

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)

všechny kritiky, které jsem dosud četl, se neustále táží po realismu filmu a jen některé a jen ve druhé či třetí řadě vnímají i jeho estetickou dimenzi. přijde mi přinejmenším pozoruhodné, že umělecký skvost formátu Cuarónovy Gravitace inspiruje své diváky pouze k hledání podobných, řekněme, zajímavostí a k diskuzím nad podružnými technickými aspekty. ne, že by snad otázka realismu právě u tohoto filmu byla sama o sobě triviální. zároveň je ale třeba mít na paměti, že nebývalý důraz na realismus (i při takto nadsazeném ději) je pouze prostředkem, který pomáhá navýšit "tíži" (v druhém smyslu slova původního názvu - závažnost) zdánlivě komorního, přitom významem přímo epického příběhu o duševních, intelektuálních i tělesných schopnostech člověka či přímo hranic jeho možností čelit nejzazší výzvě - nekonečnému vesmíru. ex astris scientia, říká odvěká moudrost a zjevné souvislosti mě nutí vnímat Gravitaci jako jakýsi epilog Kubrickovy 2OO1: Vesmírné odyseje, kde se nový, znovuzrozený člověk, dosud pouze svinutý fetus, po zkouškách těla i duše vrací na rodnou planetu zdánlivě oslaben a přeci posílen střetem s nekonečností tam venku, znovu jako by se učil chodit a novýma očima si prohlíží neznámou krajinu kolem sebe, přesto nachází síly se (znovu) vzpřímit a odchází poznávat nový svět... (08.12.2013)

Filozofické. Fyzikální. Fyzické. alo by se popsat tisíce znaků o tom, jestli je Alfonso Cuarón filmový vizionář, člověk, který otevírá nové filmové světy a volí originální postupy. Jeho vesmírná odysea možná není závratně nová, ale je nejomamnější, nejčistší, téměř dokonalá ve své prostotě. Jakoby nám Cuarón, pomocí své charakteristické filmové řeči plné předlouhých záběrů říkal, že jen v nekonečném kosmickém prostoru lze natočit skutečně komorní, až existenciální snímek s univerzálním přesahem, který se dotýká samotné podstaty lidství. Až ve vesmíru, v okamžiku, kdy se vznášíte, lze pochopit, co opravdu znamená ona pozemská nesnesitelná lehkost bytí. Až ve chvíli, kdy o život bojujete, umíte docenit jeho hodnotu. Až tehdy, když je domov vzdálen několik světelných let, pochopíte, co pro vás znamená. A až ve filmu, v němž Sandru Bullock vede Cuarón a snímá ji Lubezki, si uvědomíte, že jí nechybí herecký talent ani krása. Jen najít ten vhodný úhel, to správné světlo, ten pravý tón. Pokud Vás zajímá gravitace vědecky, přečtěte si Newtona. Pokud filozoficky, zajděte si na Cuaróna. Už jen pro tu krásu vesmírnou, filmovou magii, kterou nemáte chuť dekonstruovat, jen se jí necháte kamsi unášet. Ale nemá smysl plýtvat slovy. O Gravitaci totiž přesně platí to, co v ní říká postava famózního George Clooneyho: "You can´t really beat the view." (12.11.2013)