Aligátor

Patří mezi nejoblíbenější filmy mého dětství. Sice jsem ho už roky neviděla, ale vzpomínky přetrvávají a sama se bojím, že pokud bych se na něj opět podívala, můj názor by se změnil, a to nejen díky efektům. A proto zůstává nedotčený v mém dětském srdci jako malý aligátor, který jen trochu povyrostl a měl větší potřebu potravy. (06.02.2010)

Je to samozřejmě béčková záležitost do morku ohlodaných kostí, která staví na fantastické zápletce, hloupých rozhodnutích, nezáměrných vtipech a přímočarých scénáristických klišé, ale jako taková je zpracována s nevšední věrností svému žánru, za což se oproti očekávání nemusí vůbec stydět. Místy je napínavá, jindy zábavně obludná a krvavá a ve finále si naštěstí na nic nehraje. Ze všech těchto důvodů jde o ideální odpočinkový film. (14.02.2019)

,,RAZ SME MALI V MÁRNICI VEĽKÝ PRST. NIČ VIAC, LEN VEĽKÝ PRST. ZVYŠOK SA NIKDY NENAŠIEL, ALE ZISTILI SME KTO TO BOL, POCHOVALI HO A TAK...“ ,,TO MUSELA BYŤ RIADNE MALÁ RAKVA.“ __ ,,Aligátora“ som videl prvý raz ako sopliak v roku XY ako horor na piatkovú noc a zo spomienok na jeho nachvíľu osvetlenú papuľu v stoke, odhryznuté končatiny alebo na zdemolovanie limuzíny som si ho pamätal najmä ako veľmi slabý zážitok od ktorého som čakal podstatne viac. Po rokoch som mu ochotný odpustiť podaktoré jeho prehrešky a istú presne danú šablónovitosť súvisiacu s rozmermi aligátora okomentovať slovami môjho známeho o béčkovej tvorbe toho obdobia: V 80. rokoch všetko začínalo v hajzli a potom zmutovalo (napr. Ninja korytnačky), to bolo vtedy moderné. Veľmi stráviteľným robí film najmä zapojenie rôznych akože vtipných momentov, ktoré vtipné nie sú, ale zároveň nútia aj náročnejšieho diváka aby naň nehľadel zbytočne kriticky. Veľmi pozitívne vnímam záverečnú svadobnú slávnosť – pre aligátora hostinu – alebo scénu, kedy jašter zožerie vcelku frajerského lovca divokej zvery, tak veľmi mi pripomínajúcu Quintovu smrť v ,,Pažravej rybe“. Delikátna smrť dieťaťa vynahrádza absenciu v žánri pravidelne ukazovaného poprsia, avšak záver s typickou možnosťou pre pokračovanie je zbytočne tuctový a skôr sa v ňom mohla mihnúť iná zmutovaná háveď. (2658. hodnotenie, 127. komentár k filmu) (17.09.2017)

Klasika nad klasiku, film, který byl ve své době trhákem a učit se od něj mohou i současní režiséři. To, co dnes z našeho pohledu působí jako hororové béčko bylo původně plnohodnotným filmem. Zápletka o zmutovaném aligátorovi byla tehdy ještě originální a reagovala na tehdejší strach veřejnosti z úniku chemikálií či radiace a následného zmutování čehokoli. Což byl výborný tah. Herci působí dostatečně přirozeně a spolu s povedeným modelem lidožravého ještěra vás vtáhnou do realistického děje a napětí postupně mile graduje. Kam se na tenhle starý dobrý film hrabou dnešní aligátoři. Film mého dětství a prostě masterpiece své doby. (20.07.2017)

Vznik tohoto filmu z dílny béčkaře Lewise Teaguea byl pravděpodobně nevyhnutelný. Aligátor si pohrává s letitou, krajně ujetou fantasií, jejíž základ vychází z městského folklóru sedmdesátých let. Nevhodné dárečky v podobě desítek malých krokodýlů, vydaných napospas nezodpovědným dětem, končí rok co rok v útrobách nenasytných záchodů, kam je vhazují stejně nezodpovědní rodiče. Tam dole v kanalizaci tito mazlíčci vyrostou, zesílí a jako živé tanky kráčejí pod povrchem velkých amerických měst. No není to naprosto dokonalé? Subžánr takzvaných „animal hororů“ je charakterizován pouhými dvěmi pravidly. Středobodem příběhu je vždy nějaké zlé, splašené, přerostlé, nervózní, jedovaté či zmutované zvířátko, jež svůj nekonečný apetit ukájí požíráním nebohých civilistů. Druhým pravidlem je většinová debilita těchto filmů. Tedy snad s výjimkou Čelistí (1977), které celý subžánr definovaly a zároveň jeho veškerý potenciál vyčerpaly. Aligátor je hloupý film, ale jednou za dekádu se to dá přežít. Robert Forster je navíc velký sympaťák. Více. (20.03.2023)