noriaki

Na Obchodníka se smrtí jsem si vzpomněl i Vlka z Wall Streetu jsem v tom občas viděl. Barry Seal ale v klidu obstojí sám o sobě a na svých slavnějších a lepších bratříčcích se přiživit nepotřebuje. Doug Liman natočil pohodový film, který si na nic nehraje, nic nepodsouvá a kupodivu ani nic podstatného nesděluje. Otřel se o začátek nejvlivnějšího drogového kartelu a zmínil jeden z největších amerických skandálů 80. let, ale udělal to po hříchu odlehčenou formou. Ve výsledku tak potenciál promrhal, protože život Barryho Seala by si zasloužil dramatičtější a temnější snímek se silnější výpovědí. Zlobit se na něho ale nebudu, protože jsem se celou dobu výborně bavil.

Škoda že se děj neodehrává v SSSR sedmdesátých let, jak jsem původně doufal. Pak bych film pochválil za výpravu a dobovou atmosféru. Takhle bohužel. Rudá volavka je špatná v mnoha různých ohledech. Režisér Chvíli to vypadalo, že se dívám na rafinovaný paranoidní thriller, jenže hloupý scénář vcelku hladce znehodnotil několik opravdu skvělých pasáží. Dokonce i hypnoticky syrový výcvik ve škole pro špióny nakonec vyzněl do ztracena. Postavy se chovají jako idioti. Buď úplně chladnokrevně, nebo naopak sebevražedně emocionálně. Spousta scén nedává smysl, a to ani zpětně. Na špionážní pohádku je snímek příliš studený a nezúčastněný, na nekomplikovaný akční film zase až moc pomalý a ne moc napínavý. Jediné tři nezpochybnitelné klady jsou hudba, Matthias Schoenaerts a fakt, že se režisér nebál erotiky ani brutality.

Komentář obsahuje spoilery. Druhou řadu jsem vzdal v šestém díle, přesto jsem ze zvědavosti dosledoval zbytek seriálu alespoň skrz shrnutí jednotlivých epizod. Proto můžu kysele prohlásit, že zápletka je opravdu tak hloupá jak se zdálo a vysvětlení opravdu nedává smysl. Začneme pozitivy. K nim patří výborně zahraný kapitán Pike, jehož postava má přesně vyladěnou směsici odpovědnosti a divokosti, aby ho člověk obdivoval a zároveň by zaním šel třeba do pekla. Druhé pozitivum je epizoda New Eden, která mi jako jedna z mála z STD přišla Star Trekovská. Až na pitomou myšlenku "sjednotili jsme všechny víry, protože komu jsme měli děkovat za záchranu, jakému bohu?" Já bych řekl, že to že byli v kostele a zachránil je anděl, je docela jasná indicie, ale budiž. Třetím pozitivem je Doug Jones, jenž vynikajícím způsobem zahrál od základu špatně napsanou postavu. Právě v epizodě pojednávající blíže o Saruovi, potažmo Kelpienech jsem Discovery definitivně zavrhl. Ústřední myšlenka, která by se dala parafrázovat slovy "Pomůžeme kamarádovi a jeho rase, i když kdysi téměř vyvraždili vyspělý druh. Stejně si to nejspíš zasloužili, protože jsou takoví divní, žijí v jakémsi bahně, vypadají jako z hororu a celkově se nám hnusí a nechápeme je." Z tohohle přístupu je mi vyloženě na blití. Odsuzovat na základě vzhledu, povrchního dojmu a cizosti je přesně proti myšlenkám Star Treku. Zbylé výtky co bych mohl mít - a mám jich požehnaně, by klidně mohly zmizet a přece by jen samotná epizoda The Sound of Thunder stačila, abych seriál zavrhl.

Zhruba takový zážitek, jen ukecanější, jsem čekal od bohužel zoufale průměrného seriálového Terroru. Arctic jako by kopíroval děj nepodařené adaptace, jen je v každém ohledu lepší než originál. I tady se hrdina odhodlá k zoufalé cestě za záchranou, i tady se potýká s nepřemožitelným nepřítelem a i tady hrají důležitou roli mezilidské vztahy. Hutná atmosféra a pocit řezavé zimy jsou ovšem novinkou. Mads Mikkelsen zahrál člověka na pokraji sil o třídu lépe, než to dokázala celá posádka lodí Terror a Erebus dohromady. Joe Penna ho podpořil slušnou režií a i proto si oba vystačili prakticky bez děje a bez dialogů. Konec šel ovšem natočit mnohem lépe.

Nadšení mi vydrželo asi deset minut. Poté mi došlo, že tady se brilantních slovních výměn opravdu nedočkám. Hřebejkova povídka z doby Klausovy mobilisace proti levici vystihuje náladu ve společnosti, respektivu obavu její části z možného zvrácení vývoje po Sametové revoluci, ovšem to je její jediný přínos. Donutil svého komunistu zahrál znamenitě, bohužel jeho blábolení nedává žádný smysl. Dobrá zpráva není o souboji myšlenek - pádnou argumentací ostatně neoplývá ani zbytek osazenstva hospody, ale je přehlídkou charakterů a starých křivd. S tímhle námětem však mohla být mnohem víc.

Když jsem se doslechl, že Američané budou točit remake francouzských Intouchables, považoval jsem to za výjimečně pitomý nápad. Navzdory mým očekáváním se jim to docela povedlo. V jiných kulisách, s jinými charaktery, ale myšlenka je prakticky stejná. Také jde o vyprávění na motivy skutečné události a také pojednává o zrodu jednoho velmi nepravděpodobného přátelství. I tady platí, že o rasismu film není. Volba Omara Sy do role Drisse byla čistě jen otázka castingu, Dr. Don Shirley byl sice černoch i v realitě, ale kdyby nebyl, na vyznění příběhu by to nic nezměnilo. Odlišnost je v přístupnosti charakterů. V Intouchables jsem si oba protagonisty oblíbil relativně brzo, ale geniální klavírista mi většinu času připadal jako do sebe zahleděný snob, ostře kontrastující s přátelským a nekomplikovaným Tonym. Komediální složka je uměřeně decentní a i přes potenciálně třaskavé téma má snímek tendenci vyhýbat se vyhroceným situacím a zahlazovat krize. Skvělá výprava a doslova famózní Viggo Mortensen umně zamaskovali tuctovou režii a kvůli slušné hudbě a perfektní dobové atmosféře zaniklo v pozadí, že jde o tak trochu banální a průměrný film.

Mohla to být vynikající dystopická sci-fi, v níž se politická aktivistka pokusila nastolit krásnou budoucnost pomocí sociálního inženýrství a protože nebrala ohled na přání či utrpení obyčejných lidí, tak jí z toho logicky taky vyšla totalita. A nebo to mohl být komorní psychologický thriller plný paranoidních momentů a čtení jemných stop z nezřetelných náznaků. Ale bohužel je to jen hloupý akční film. Skvěle natočený, výborně sestříhaný a atmosférický akční film, přesto hluboko pod svým potenciálem. Během sledování jsem měl dojem, že vidím nepodařenou adaptaci luxusní knížky, které se bohužel zmocnil nevhodný režisér a ještě dostal na svou práci příliš málo peněz. Dvě z těchto věcí jsou pravdivé. Kdo by ve filmu hledal varování před vývojem naší společnosti, najde ho tam. Kdo by ve filmu hledal výborné herectví, najde ho tam taky. Bohužel scénář oboje vyplýtval v tuctovém a zoufale předvídatelném příběhu.

Na konci prvního dílu Grindelwald slíbil že uteče z vězení a na začátku druhého dílu opravdu utekl. Zbytek filmu se nic nestalo. Určitou dobu jsem doufal, že mají ty krásně vypadající scény hlubší smysl a směřují k velkolepému finále. Během ubíhající druhé hodiny prázdnoty jsem své naděje vzdal. Nějakou chvíli se dalo bavit spojováním příběhů nesčetných charakterů, ale pak jsem si vzpomněl, že mě vůbec nezajímá kdo je čí příbuzný, nebo proč tamten bojuje s někým jiným. O většině z nich stejně ani nevím jak se jmenují. Jsem si ale téměř jistý, že mi to řekli. Postavy nemají ani osobnost, ani hloubku, aby ve mě vzbudily zájem o svůj osud. Pokud už je někdo zajímavý, tak tím že ho jeho představitel utáhl svým herectvím. Čili typický Eddie Redmayne a skvělý Jude Law. Dan Fogler se vrátil ve formě, i když je jeho role úplně zbytečná.

Celou dobu jsem čekal na dějový zlom který Moondoga uvede reality a ta ho zasáhne silou vržené cihly. Spoiler. Ale nic ze zobrazovaného to nezvládlo. Moondog se proflákává životem, nonstop kalí a ať už se mu stane cokoliv, vystřízlivět nikdy nemusí. I s životosprávou alkoholika ve druhém stádiu jde stále od úspěchu k úspěchu. Něco jako Zeman. Tahle poznámka je vržená cihla pro ty kterým tenhle způsob života z nějakého důvodu imponuje. Přemýšlím nad poučení z filmu. Když máte talent a schopnosti, tak se prosadíte i se stabilníma dvěma promilema v žíle? Nebo je jeho nejsilnější myšlenkou závěrečné přiznání Moondogova agenta? Možná ani o žádné komplikované sdělení nejde a The Beach Bum je kinematografické vyznání svobodě a odmítnutí tradiční morálky. Pro slušný zážitek by to stačilo a jako bonus je film skvěle nasnímaný, ozvučený a McConaugheym pekelně dobře zahraný. Čím víc alkoholu u něho zkonzumujete, tím je lepší (Oko naslepo, tři piva).

Klasický von Trier. I v tomto filmu se efektní obrazy a sondy do lidské duše střídají s pasážemi, ze kterých jsem měl pocit prázdné manýry. Téma a zvolená forma přímo vybízela k obvinění ze samoúčelné snahy šokovat a omámit diváky zakamuflovanou plytkostí. Režisér tomu šel ochotně naproti laciným filosofováním a proto dojem zachraňoval vynikající Matt Dillon, skvělí herci v rolích obětí, špičková kamera a smysl pro absurdní humor, který kupodivu nenarušuje tísnivou atmosféru. Netuším, jestli jsem viděl cenzurovanou nebo plnou verzi. Násilí mi přišlo nechutně realistické, ale síla výpovědi na něm nestojí. Okamžiky než k němu dojde jsou mnohem hutnější a víc šokující, než následující krvavá akce. Když už jsme u toho, nebetyčně otravnou Umu Thurman bych ubil taky. Rád bych ve filmu našel vyšší smysl, nebo ho chápal jako režisérovu zpověď, bohužel nic z toho jsem v něm neviděl. Ovšem netvrdím, že tam oboje není.