28 týdnů poté

Akčnější sourozenec o poznání uhlazenějších 28 DNÍ POTÉ nabízí především mnohem víc akce, víc záběrů na trhání lidských těl a jednu lahůdkovou scénu kde figuruje helikoptéra, hejno zombíků a vrtule. Obsazení se taktéž povedlo, od Roberta, po oba schopné dětské herce, ale i odstřelovač byl "cool" a doktorka naštěstí nebyla hysterická megera, ale vcelku sympatická osoba. Srovnávat s prvním dílem se moc dobře nedá, protože každý chtěl sdělit něco jiného a každému se to svým způsobem povedlo. A jak už tomu bylo i u 28 DNÍ POTÉ, i tady je film doplněn výborným soundtrackem a jeho mistrném zakomponování do obrazu. 80% (04.01.2009)

Anglická fotbalová liga si už asi nikdy finále ve Wembley nezahraje, zato Fresnadillova bych klidně nechal se na tomhle žánrovém písečku ještě chvíli vyblbnout. Atmosféra a hlavně samotný děj (jen těžko si jakákoliv z postav získá divákovy sympatie ve stejné míře, jako tomu bylo u Cilliana Murphyho) jsou tentokrát silně nevyvážené stránky v porovnání s prvním dílem. Pokud bych měl použít POMOvu stupnici napětí, tak prolog je za čistých 100, poté to ústavičně kolísá mezi 0 až 70 a končí na pěkně kulatých 80. Pokračování je to ale více než důstojné a ústřední melodie spolu s režisérovou zručností tomu dodává ten správný survival depresivní feeling. Palec nahoru, chci trojku. (02.06.2010)

O mnoho slabší, než 28 dní poté. První díl si zachoval mírný odstup od klasických zombie hororů posledních let. Byl zkrátka jiný. Člověk sice za celý film viděl 10 zombíků, ale atmosféra a zatraceně svinští vojáci Jejího Veličenstva bohatě stačili. Dvojka mi přišla jako kombinace Resident Evil - Apocalypse se Zemí mrtvých. Úvodní scéna, kdy se Rob Carlyle vysloveně vysral na svojí ženu, byla dokonalá. Bohužel jsem ale od té doby nezaznamenal kvalitnější scénu. Trochu nelogicky také vyznělo zamknutí civilistů do místnosti, kam se mohl jeden nakažený dostat pouhým šťouchnutím do dveří. Od doby, kdy se Carlyle změnil v zombíka, už neměl děj smysl žádný, protože popíral dravost a primitivnost nakažených. Místo toho nám ukázal, že kvalitní herec dokáže přemýšlet i když je zombie. Konec byl tradičně "šokující". Nic originalního se bohužel v tomto žánru vymyslet nedá, tak proč neustále tlouct to samé obilí. 60% (25.10.2008)

Zombíci nejspíš pečlivě neposlouchali svého trenéra atletiky, speciálně jeho rady ohledně správné respirace, neboť při finišování svých vytrvalostních běhů doslova a do chrchle kašlou krev. 28 týdnů poté je dle nejlepší sequelové tradice filmem rychlejším, dravějším, akčnějším a horším. Neskutečná atmosféra napěchovaná do prvních minut, kdy je naplno zužitkován potenciál situace „pár lidí v domě obklopeném zombies“, vytryskne do volného prostranství společně s ukázkovým přespolním během Roberta Carlylea. Ten hraje o duši a na akční horor předvádí stejně nadstandardní výkon jako jeho předchůdce Cillian Murphy. À propos, kam zmizel on a ostatní hrdinové z prvního dílu? Kdo ví, na odpovědi, třeba i ty žádoucí, není čas. Juan Carlos Fresnadillo již v Intactu prokázal cit pro efektivní scény, jež vám nadlouho uvíznou v paměti. Stejně jako v Intactu tyto scény nedokázal přetavit do celistvého a strhujícího filmového zážitku. Okamžiky bombastické, až do nebe kulervoucí a roztomile nekorektní ředí nadbytečnými žvanci keců a politickými paralelami. (Když už konečně scénáristé survival hororů pochopí, že nemá smysl obohacovat slovník hrdinů o jiná slova než jsou synonyma pro „dělej“, „rychle“, „utíkej“?) Nemluvě o vyloženě akčních scénách, připomínajících lepší momenty z prvních dvou dílů srajdozního Resident Evilu. Rád bych za hustě chaotickou kameru, za nářezovou muziku, za kýble krve a jiného svinstva, za vylidněné londýnské ulice (I love that!), dal čtyři hvězdičky, jak jsem ostatně učinil u 28 dnů, jenže… to, co bylo napoprvé originální a odvážné zde prostě jenom je, což je škoda. 70% Zajímavé komentáře: tombac, Rex Mundi, petero, Desperado, Alojs, Haymar (27.06.2008)

Klimbající ultrarychlí magoři znovu v akci. První Boyleův výlet si pamatuji jen hodně matně. Vím, že to bylo docela dobré (tři hvězdy), ale i tu mírnou hořkou pachuť si vybavuju. Vyprázdněné ulice Londýna se vrátily, dlouho jsem tenhle kousek přehlížel a teď jsem vlastně i rád, že je tu nějaký Španěl Juan Carlos Fresnadillo. Jeho dítko ukazuje Británii částečně vyčištěnou od infikovaných krvežíznivců a do Londýna se pomalu vrací „normální“ život. První minuty jsou výborné. Atmosféra vylidněného (a přesto „vzkvétajícího“) Londýna je velmi působivá, rodinná linie neruší. Jenže pak se přitvrdí. Naneštěstí v době, kdy bylo asi už dávno po půlnoci a scénáristé měli raději vypnout počítače a jít spát. Nákaza se totiž začne dál šířit (promakaný vojensko-vědecký systém, kdy všechno má svá přísná pravidla, naruší několik hodně nesmyslných momentů) a divák si přeje návrat úvodního komorního ladění. Sice jsme v permanentním pohybu, ale ty nesmyslné lapsy (uvidíte sami) prostě nejdou jen tak přejít. Naštěstí je tu režisér, který má nápady, akce je intenzivní, drsná a docela nápaditá, i když šílené trhání kamerou je zřejmě jeho oblíbený postup. Technicky toho ale jinak vytknout moc nejde, herecky zrovna tak. Poznáme Roberta Carlyla, Imogen Poots, Rose Byrne nebo Jeremy Rennera, některé z nich ještě v hereckých plenkách. I tak potěšili. Na slušné tři hvězdy.. (29.07.2014)