Blankytná pohádka

Špatně, špatně, špatně. V této pohádce je všechno špatně. Dementní příběh, kdy postavy jednají naprosto imbecilním způsobem, tragický František Staněk v roli blankytného ševce, totálně mimo Veronika Žilková. Zlo je v pohádce tak nesnesitelné, že jsem měl chuť těm nechutným ženským nafackovat. Dobro je tu slabounké a navíc dobré postavy jednají fakt debilně. Nemám vůbec co chválit, pryč s tou veteší. (23.02.2015)

Ta jedna hvězdička je pouze za to, že ty dvě víly byly docela hezké. Vše ostatní nestálo za nic, pohádka působila nechutně a vulgárně, Žilková byla ukňučená a Hrzánová se chovala jako nějaká hokyně a ne jako princezna. Nelíbí se mi, že se hradní panstvo chová stejně jako to, které teď sedí na Pražském hradě. (18.12.2021)

Nebýt Báry Hrzánové, opět skvělé v hraní ošklivosti, protivnosti a hlouposti, musel bych hodnotit ještě hůř. Nemám rád takové ty studiové doslova barevně a různými jinými dekoracemi vyumělkovaně prošpikované pohádky. Sídlo víl vypadá jako divadelní pódium s přehršle barevnými závoji. Pták nepůsobí ani za mák reálně. Ještě Jaroslava Obermaierová snese výraznější měřítko. Příšerně nudná a nezáživná pohádka, ale víc než příběhem samotným hlavně vší tou omáčkou a patosem okolo. (06.05.2019)

Zbytečně dlouhá poněkud psychedelická záležitost, kde mne překvapivě nejvíc zaujalo šest zbývajících a opomíjených víl. Kromě toho, že princezna v podání Hrzánové byla trošičku nevychovaná a s buranskými způsoby, jsem na ní ani její matce neshledal nic, proč by měly být proměněny v myši a honit je kocour pomstychtivé víly. „Něžná“ Karolínka v podání Žilkové vypadá jak vychlastaná štětka z putyky čtvrté cenové, která si hraje na naivku, aby klofla kunčofta. Vztah kouzelníka a víl jsem vůbec nepochopil, a už vůbec ne, proč se vymáčkl až po stu letech. Když začala mluvit zvířata, vybavila se mi hláška ze Shreka: „Boží, mluvící kůň!“ A do toho básničky od Jirky Chalupy, které se Ráž mimo obraz snaží statečně nějak dramaticky podat, ale zdá se, že i jemu přijdou plytké. (06.05.2019)

Pohádka, co má poměrně  neobvyklou strukturu vyprávění. A hlavně  nedisponuje úplně typickými pohádkovými atributy. Princezna je na vdávání, jen má drobný estetický nedostatek - není sličná (Barbora Hrzánová). Postačí jedny kouzelné růžové brýle a princ ze sousedního království, který už netoužil dál být panicem, vyslyšel její hárání a dostavil se v plné zamilovanosti. Nikdo z pověstných představitelů pohádkových princů zřejmě neměl čas, a tak role připadla nepříliš známému Františkovi Staňkovi. Velkou úlohu sehrály dvě víly, které měly pod palcem dvě místní princezny. Jedna hodná a pihovatá (Ilona Svobodová) a jedná zlá a namyšlená. Doplnil je kouzelník (Jiří Ornest), který  měl na starost prince. V téhle linii nad ostatními převažovala Marta Malá, která docela originálně pojala svoji zápornou roli. Jak už to tak bývá, princ sejme růžové brýle a do postelových hrátek mu více zapadne ta hodná princezna Veroniky Žilkové. Samozřejmě se vše zkomplikuje, princ na chvíli skončí proměněn do ptačí podoby. Největší předností je zajímavé a málo vídané prolínání světa urozených princezen s kouzelným světem víl. Dekorace jsou však velice tristní a opravdu vyhlíží mimořádně lacině. Kouzelný svět víl se smrskl do studia o rozměrech několika málo metrů. Ani zámecké dekorace na tom nejsou o moc lépe. I tak se dá tahle pohádka sledovat kvůli porci svých neotřelých nápadů, k dobru se dá přičíst i herecké obsazení, kontroverzně obsazené Staňkem a Žilkovou, a zvolený ráz vyprávění se snahou se vymykat obvyklým pohádkovým stereotypům má také něco do sebe. 6/10 (10.09.2023)