Symfonie strachu

De Palmovská kamera tomu dodala rozhodne na pikantnosti, avšak ani to nič nemení na fakte, že inak táto zábavná jednohubka je klišoidná a z hlavy rýchlo vyšumí. Nepomáhajú tomu ani herecké výkony: Wood je tlmený a nevýrazný, jeho filmová partnerka je fyzicky otravná, Cusack má svoju badass postavu písanú ako nesvojprávneho idiota, čo prehral na automatoch celý svoj majetok a tečie mu do topánok. Nakoniec jediné zapamätateľné pozitívum tu zostáva réžia a zaujímavá kamera. (18.02.2014)

Španielsky režisér Eugenio Mira si pozrel Schumacherov snímok "Telefónnna búdka" (Phone Booth), zavolal hobitovi Elijahovi Woodovi, obliekol ho do smokingu, posadil za klavír a začal točiť nehorázne napínavý, coolový, tajomný, mysteriózny thriller. Mne sa to však zdalo celé akési prvoplánové, neoriginálne a do značnej miery aj poriadne nudné. Nie som zrovna priaznivec klavírnych koncertov, takže počúvať viac ako hodinu v jednom kuse bušenie do klavíra bolo pre mňa takmer neznesiteľné. Nech sa na mňa nikto nehnevá, ale ja filmu "Symfónia strachu" (Grand Piano) viac ako dve hviezdičky veru nedám. ** (28.03.2020)

Když pominu podobnost čistě náhodnou s Telefonní budkou, tak mě iritovala hlavní zápletka s klavírem. Jeho využití zemřelym majitelem mi přišlo poměrně bizarní a už vůbec jsem nedokázal pochopit, proč záporáci zvolili zrovna tenhle způsob, jak dosáhnout svýho cíle (o čemž ironií osudu v jednu chvíli zapochybuje i jeden ze záporáků). Protože těch jinejch a míň komplikovanejch způsobů se nabízelo hned několik, přičemž by k nim ani nepotřebovali klavíristu. A závěrečný rychlý zotavení Selznicka nebo funkčnost zdemolovanýho klavíru snad ani komentovat nebudu. Kdyby šlo o čistě originální námět, dal bych s klidem o hvězdu víc, takhle ale za množství logickejch kiksů (a že jsem schopnej leccos odpusit) zustanu u dvou silnějších hvězd. (04.01.2020)

Scenárista zřejmě viděl TELEFONNÍ BUDKU a bezprostředně poté ho přítelkyně vytáhla na koncert klasické hudby, který ho moc nebavil a tak na něm popustil uzdu své fantazii. Bohužel ji na jednu stranu popustil až moc (zápletka je tak přitažená za vlasy, že film prostě nelze brát vážně), na druhou stranu málo (ohrané zvraty), takže režisér i kameraman se mohli snažit jak chtěli, ale bojovali předem prohraný boj s těžce béčkovým scénářem. (02.05.2014)

Nesporný milovník hudby Damien Chazelle si stejně jako v La La Landu vyhrál s odkazy na filmy jiných tvůrců. Jeho dialogy jsou vtipné, námět chvílemi sice malinko připomíná Sedmý terč, ale scénář má švih. Vše výborně funguje až do chvíle, kdy Tom nechá zpívat svoji ženu. Pak se najednou přesuneme do špatného akčního béčka a koukáme na jedno tupé klišé za druhým. Vše je korunováno neprůstřelným Tomem, který po pádu z mnohametrové výšky mírně kulhá. V každém případě si nyní budu raději dávat pozor na klavíristy, ovládají evidentně různá bojová umění, umí létat a jsou neprůstřelní. Damiene, Damiene, máte takové pointy zapotřebí? No nemáte. Už chápu, proč jste si to nechtěl režírovat sám. (17.09.2020)