JoseBenes

Asi nejepičtější bojový film, který jsem kdy viděl. Úplně odlišná kategorie od Tygra a draka, Hrdiny a těchto "fantasy", to jsou neporovnatelné filmy. Jedinými mínusy jsou nutná propaganda a opakující se hudební motiv.

Žádný kandidát nebyl dokonalý, koho máme, toho máme, jaký národ, takový prezident.

Pokud by někdo toužil po tom, aby mu bylo z jídla fakt špatně, stačí zakoupit jakýkoliv z výrobků společnosti Clever. Měl jsem sušenky, popcorn, pizzu a vše splnilo svůj účel. Konečně tedy přišel pořad, který na tyto shity upozorňuje, a učí nás číst etikety. Jenom bych Vaňka upozornil, ať si zjistí, co je to sorbitol, protože potom mu dojde, že všechny žvýkačky s tímto náhradním sladidlem mají projímavé účinky při konzumaci ve větším množství (třeba, když vyžvýkáte najednou jeden nebo dva balíčky)...

Láska. Pod tímto slovem si představíme mladistvé románky, zálety, manželství, i lásku stařeckou. Haneke šel ještě dál a servíruje nám lásku ve formě, kterou zachycuje především během procesu umírání. „Děj“ pouze dokumentaristicky zaznamenává zhoršování stavu Anne (Emmanuelle Rivy), která postupně ochrne na polovinu těla, přestává mluvit a je upoutána na lůžko. Její manžel Georges (Jean-Louis Trintignant) se o ní starostlivě stará, naprosto správně a racionalisticky tlumí obavy dospělé dcery, až jej divák musí obdivovat, s jakou grácií nastalou situaci zvládá. Tedy až na samotný závěr filmu, kdy se dědeček zblázní a učiní něco, co už diváka nechá docela chladným, a dokonce dědečkovi děkuje, protože film tím skončí o něco rychleji. Ústřední pár si nežije špatně. Prostorný byt, dcera cestuje po světě, dědeček s babičkou, přestože celý život vyučovali hudbu, netrpí nouzí o peníze ani v nejtěžších chvílích, a proto se dění filmu nepřesune do jiného prostředí. Žádné scény z hospiců, žádné české domovy důchodců. Proto se taky babičce dostává doma veškerého potřebného zařízení, včetně dvou asistentek. Na filmu je znát rukopis Hanekeho, podobný Bílé stuze. Dlouhé záběry se snoubí s precizní prací kamery, minimalismus čiší z každého záběru, i pokud jde o hudbu, která absentuje až na případy, kdy ji někdo doopravdy hraje na klavír nebo je pouštěna z přehrávače. Sem tam se objeví i velice originální nápady, jako počáteční scéna z divadla, kde je filmový divák nucen hledat ústřední dvojici mezi spoustou ostatních lidí (de facto jde o postavení dvou hledišť naproti sobě, imaginárního a skutečného). Stejně tak je působivá i scéna, kdy si Jean-Louis Trintignant představuje svoji družku, jak hraje na klavír, zatímco ona sama leží paralyzovaná na lůžku. Scéna končí vypnutím přehrávače. Film není příliš emocionální. Respektive on se snaží být, a ze své podstaty takový být musí, ale každý, kdo o někoho z členů rodiny přišel a viděl umírajícího člověka, načež navštívil pohřeb, zažil úplně ty samé emoce v daleko větší míře. K větší emocionalitě chybí právě hudba (její absence je ambivalentní – to, že si film vystačí bez ní je obdivuhodné, ovšem někdy by mohla přispět k větší gradaci) a o něco větší prokreslenost postav, např. pomocí flashbacků. Přesto je třeba podotknout, že ústřední dvojice hraje své role přesně, a především díky hercům film na diváka alespoň zčásti dolehne tou zamýšlenou vahou, k čemuž přispívá interiérová stísněnost prostředí. Snímek, jako už předešlá Hanekeho tvorba, by ze své podstaty měl nutit k zamyšlení. To se bohužel v tomto případě neděje, ať už proto, že různé věkové skupiny o filmu přemýšlejí různě (mladší lidé a středního věku na film raději rychle zapomenou, protože jejich čas také jednoho dne nadejde, nebo si uvědomí, že přijde den, kdy se budou muset o své nemohoucí rodiče postarat; starší se začnou křižovat a myslet na nejhorší). Láska velice přesvědčivě znázorňuje postupnou ztrátu důstojnosti umírajícího, se kterou se každý bude muset vyrovnat sám, od neschopnosti postarat se sám o vlastní hygienu, po inkontinenci. Zároveň bych tak v recenzi chtěl ocenit společnost Artcam. Ta deklaruje následující: „Svátek svatého Valentýna byl původně oslavován jako svátek lásky, v dnešní době ale často dopadá jako spíše jako svátek konzumu a kýče. Přitom je možné oslavit lásku i krásným filmem. Filmem o lásce, která přetrvává i po období zamilovanosti, o lásce mezi manželi, mezi rodiči a dětmi.“ "Cenami ověnčený snímek režiséra Michaela Hanekeho Láska vstupuje 14. února do českých kin speciální akcí, kterou ve spolupráci s Film Distribution Artcam připravila vybraná kina v celé republice. Diváci, kteří přijdou na sv. Valentýna na projekci Lásky, budou moci soutěžit o romantickou večeři pro dva a o DVD z produkce Artcamu." Takže šťastného Valentýna všem! P.S. Díky filmu jsem docenil nedávno založené penzijní připojištění.

Bond je zpátky a potom, co se mi konečně rozležel v hlavě, přihazuji jednu hvězdičku. Od samotného začátku jde o velkou jízdu, která nenudí ani na moment, a ani teď mi nedochází, jak film může mít 144 minut. Přiznám se, že z Quantum of Solace si vzpomenu jen na pár momentů a vůbec si nevybavuji dějovou linii. To se u Skyfall do budoucna stát nemůže. Je tu spousta svěžích nápadů, vizuál je úžasně opojný (SKOTSKO!) a odkaz na Goldfingera i s vystřelovacím červeným knoflíkem - parádní. Jediné co mi vadilo je výběr Moneypenny a zvláštní finále filmu. Při mihotajícím se světle baterky udělal palmface snad imaginárně každý v sále.

Takhle se vyhrává studená válka. V ringu a amerických šortkách.

Romantika bez komedie je jako léto bez slunce. No prostě vás to jenom nasere. Na konci jsem se těm ultravážným momentům šíleně smál. Několik zajímavých okamžiků nepřeváží klišoidní zbytek. Ale Rachel...ta Rachel!

Při hodnocení je třeba mírně přivřít oči. Film pro teenage dívky, kde je cílem se navzájem pozabíjet? Not bad! Vypíchnul bych i Howardův famózní hudební doprovod. Kvalitou, spádem i emocemi úplně jinde než Twilight. Silné tři, slabé čtyři. Otrlejší se radějí podívají na Battle Royale.

Co ten konec? Na Douglasově místě bych se s Pennem rozhodně neobjal, ale pořádně mu jednu fláknul. Krom toho nebylo explicitně řečené, jak se Douglas dostal z Mexika (ok, překročil ilegálně hranici) a jaké by bylo pojištění proti tomu, kdyby si na konci sehnal opravdovou zbraň, třeba na ulici, a začal pálit okolo sebe.

Za devatero řekami a novohradskými horami, ještě než jsem chodil do školy, viděl jsem úplně svoji první fantasy. Bylo tam prostě všechno - království, princezna, teleportující se pevnost, věštci, obří pavouk, démoničtí služebníci jakéhosi t emného lorda s laserovými puškami, a supercool házecí ostatá hvězdice, kterou měl hlavní hrdina. Tu jsem si vyrobil ze stavebnice Sega a házel ji po celém bytě, prostě to byl tehdy film mého života. Jenom jsem neznal název...a teď, po nějakých sedmnácti letech, jsem ten film našel. A na čsfd zjišťuju, že téměř všichni co ho viděli tenkrát v televizi si prošli tím samým příběhem...