Cimr

Vy, co tvrdíte, jaká není Hranice ovládání vyjebávka s divákem, jděte k čertu... Jsem divák jako každý jiný a ačkoliv mám rád Jarmuschovy filmy, nepřijímám je automaticky (např. Podivnější než ráj nebo Mimo zákon se mi nelíbilo). Přesto nemám ani v nejmenším pocit, že by se mnou bylo vyjebáno. Hranice ovládání je fantastický postmoderní film, který má velmi zvláštní kouzlo. Nic se v něm neděje (nebo spíš - jedna věc se v něm děje pořád dokola), přesto jsem příběh sledoval s napětím až do konce (a to jsem měl za sebou na LFŠ už 10 celovečeráků). A nenudil jsem se. Jarmusch se tentokrát trochu štrajchl s Davidem Lynchem a to je jedině dobře. Z nejrůznějších narážek, jestli je to, co vidíme vážně to, co vidíme a jestli je to, co žijeme opravdové a jestli to všechno není jen klam a podobně, mi šla hlava kolem. Byly to fakt příjemné dvě hodiny.

Na začátku jsem si říkal, že možná úplně poprvé (po devíti společných setkáních) se s panem Kubrickem mineme. Na ne zrovna poutavém úvodu hlas vypravěče říká ,,Je právě tolik a tolik hodin, ten a ten pán jde tam a tam.." Chvíli sledujeme obyčejné chlapíky, jak někam jdou, tam něco nezajímavého udělají, pak střih na dalšího. Jenže jak čas ubíhá, film mě do sebe víc a víc vtahoval. Na konci je úplně jasné, proč byl příběh vyprávěn zrovna takto, ba dokonce ani snad nemohl být vyprávěn jinak. Stanley byl zkrátka už v začátcích ďábel, co moc dobře věděl, co dělá. Na konci jsem skoro nedýchal. Takže jsme se zase neminuli, pane S.K.

Jasně, je to první český televizní film. Přesto nelze jen tak přejít příběh tak banální, jak jen to je možné (žena, jakási noirová femme fatale chce zkompromitovat důležitého politika a nakonec se jí to nijak objevným způsobem podaří). A zrovna když člověk čeká, že se to začne nějak zamotávat, tak to skončí. Můžeme být ale rádi za Högera, Medřickou, Radoka a fajn noir atmosféru.

Podle mého velice podhodnocený film. Už jen sám výkon Zuzany Bydžovské je obdivuhodný a jen kvůli němu bych se neodvážil dát filmu méně než dvě hvězdy. A ani ostatní příběhy a herci mi nepřišli vůbec špatní, stejně jako celkový koncept - spojit příběh lidí, co dítě mají mít a nechtějí ho s příběhem lidí, co ho nemají a chtějí ho. Tak nějak divákovi dojde, že chtít dítě a mít ho, je vlastně zázrak. Obzvlášť mě potěšila část s Marthou Issovou. Konečně byl také jednou v českém filmu prezentován muž jako oběť. Nejsem žádný zapřísáhlý šovinista, ale můžu se v klidu přiznat, že filmy jako Bestiář, Román pro ženy, Ženy v pokušení a další, kde jsou muži prezentováni jako prasata, co myslí jen na sex a ženy jako oběti jejich vášní, už mi vážně lezou krkem. Alice Nellis pojala problém rodičovství vyváženě, ze všech možných úhlů a pohledů a podle mě se jí to perfektně povedlo.

Kubrick byl už ve svých začátcích génius. Zatímco později, v době Vesmírné odyssey a Mechanického pomeranče, fascinoval zejména obrazovou stránkou, v tomto filmu (a ve filmu Zabíjení) mi učaroval bezchybným scénářem. Nestává se často, aby mi z nějakého filmu bylo fyzicky špatně, kór když v něm není prakticky žádná krev, hnis ani jiné tělní tekutiny. Jen jeden šílený soudní proces. Ale Stezkám slávy se to podařilo, úplně jsem cítil, jak se mi z dění na plátně obrací žaludek. Musíme Stanleymu poděkovat, protože se mu povedla výborná věc - každý normální člověk musí po zhlédnutí tohoto filmu proklínat a nenávidět válku až do konce svých dní...

Jako připomínka jedné z nejdůležitějších hudebních události 20. století je to senzační. Má to skvělou atmosféru a výbornou výtvarnou stránku (obraz se zdvojuje, kamera rotuje, klidní interpreti jsou snímáni jako v klubu - světlo, stín, naopak při nářezových záležitostech kamera divoce kmitá). Ale co vám budu povídat, jako film to pro mě bylo ,,přepálené". Viděl jsem verzi, která má tři a půl hodiny a přiznám se, že u posledního Hendrixova sóla už mě slušně bolela hlava a přál jsem si, ať to už skončí. Každopádně ale kus skvělé práce.

Bílý žár jsem viděl na LFŠ 2010 vedle dalších zhruba pěti noirů a musím říci, že ty ostatní mě zaujaly víc. Bílý žár má samozřejmě několik dobrých nápadů (vzkaz na zrcadlo, tři policejní auta pronásledující zločince), ale připadal mi v těch půl deváté ráno zbytečně dlouhý, až nudný a v podstatě banální. A navíc, nezlobte se, ale ten pověstný konec mi připadal spíš směšný, než převratný.

Konečně zase jednou horor ne jako přehlídka brutalit, ale jako promyšlená a perfektně vygradovaná výzva k divákovi - zvládneš mě až do konce? Podobně jako u nejlepších filmů žánru (např. Texas Chain Saw Massacre) se počáteční bububu promění v neskutečný masakr, u kterého si přejete, ať skončí, ale zároveň od něj nemůžete odtrhnout oči. Zajímavé je, že tento film si nehraje na osmdesátky. On je z osmdesátek. To jsem ještě u jiného filmu neviděl - nejde o to, že by se děj odehrával v jiné době (takových filmů je mraky) nebo že by to byla stylizace do určitého období (např. neo-noirové filmy jako Muž, který nebyl), tento film je úplně jako z osmdesátek - hudbou, titulky, barevným laděním, prostě vším. Já zkrátka musím dát plné hodnocení filmu, u kterého jsem se lekl i pouhých ustřižených vlasů v koupelně...

Na začátku mě to nalákalo a chytlo. Ale postupem času jsem si stále více a více uvědomoval, že tenhle film je trochu jako Jana, která vás zatáhne do postele s tím, že bude vášnivá noc a pak vám nedovolí, abyste se jí dotkli. Na to, jakým tématem se film zabývá, je k uzoufání konformní. Ke konci už spíš nudí, než provokuje.

Je zvláštní, že Chaplin, Marxové, Hulot, Frigo a další známé postavy grotesek dodnes běží v kinech a televizi a rozesmívají už několikátou generaci a na člověka, který stál prakticky na počátku toho všeho, se tak trochu zapomnělo. Přitom ten několikrát zde zmíněný gag se zrcadlem je vážně geniální. A konec krásně roztomilý. A vůbec - přišlo mi to lepší, než třeba takový Kid ze stejného roku a přitom Kid má místo mezi filmovou klasikou a o Sedmi letech neštěstí ví jen pár zasvěcených.