Remedy

Brilantní postavy, pozvolné budování napětí, minimalistický soundtrack a jedinečný žánrový crossover. U málokterého filmu z poslední doby se mi stalo, že bych byl napjatý až k prasknutí ohledně dalšího vývoje děje. Resp. všichni samozřejmě víme, k čemu zákonitě musí dojít, ale to šroubování napětí je zde natolik sugestivní, že jsem byl místy vážně napjatý jak pražská kavárna před druhým hlasováním o důvěře Babišově vládě. Nejspíš bych si vystačil s nižší dávkou brutality (to už mluvím striktně o Bone Tomahawk, aby nebylo mejlky), ale především musím S. Craigu Zahlerovi vyšvihnout poklonu za perfektně vybrané herce a především za naprosto luxusně napsané postavy. SPOILER – platí tu bohužel stará známá pravda, že ten největší badass s tváří svérázného sympaťáka zkape jako první KONEC SPOILERU. K absolutoriu snad nakonec chybí jen nějaké větší a krvavější finální zúčtování s těmi skalními mužíky, protože jsem prostě na konci neměl pocit té správné satisfakce. Na režijní debut je to ale pekelnost v nejlepším slova smyslu.

Co se nikdy nezapře, je Refnův hypnotický styl. Navzdory velmi lacinému příběhu „neonového démona“ omračuje Refn kreativitou a opět dokazuje, že je po vizuální stránce skutečně výjimečným tvůrcem. Současně ale mám pocit, že se film od filmu na hony vzdaluje mainstreamovému divákovi. Už k jeho předchozí „asijské odbočce“ jsem měl značné výhrady a zde tomu není jinak. Nejvíc mě asi mrzí (protože mám Refnův styl upřímně rád), že jsem se párkrát přistihl v situaci, kdy už mi všechna ta světla, elektrohudba a hypnotická atmosféra připomínaly jen otravné a neustále se opakující manýry. Jestli se o někom sluší říct, že mrhá svým nepopiratelným talentem na tvorbu bezduchých bizarností, tak je to právě Refn – min. co se jeho posledních dvou filmů týče. Elle Fanning je ale nádherná, přesvědčivá a snad až příliš vyčnívající v této šedi průměrného bizáru.

Po nervy drásající Infinity War je tu sequel o nejmenším (nebo největším?) marvelovském hrdinovi, který se (na poměry MCU) ubírá vlastně dost pohodovou cestou a místo těžkotonážního příběhu o záchraně světa servíruje fajnový film s rodinnou atmosférou. Návazností na svět MCU se samozřejmě dočkáte, nicméně takhle pohodový a uvolněný feeling jsem ze žádné marvelovky dlouho neměl. Paul Rudd je herecky možná nejslabším Avengerem, nicméně v jeho sólovkách to naštěstí příliš nevadí. Evangeline Lilly hraje obstojně a navíc jí to pekelně sluší. Po nemastném neslaném Ant-Manovu originu jsem si druhým dílem dost spravil chuť a na trojku jsem vyloženě natěšenej.

Příspěvek Dannyho Boylea do žánru sci-fi je nakonec takovým příjemným kompromisem. Sunshine totiž nevyniká kdovíjakou pompézností či bombastickou výpravou, ale je přesně někde na půli cesty mezi velkolepým vesmírným dobrodružstvím a stísněným survival dramatem. Scénář ve své druhé polovině bohužel lehce drhne, ale i tak se díky precizní režii jedná o poměrně působivě natočenou sci-fi, navíc za velmi skromný peníz.

Je fakt, že oproti Branaghovu poněkud vážnějšímu a serióznějšímu pojetí může Ragnarok působit až fádně a vlastně i dost povrchně, na druhou stranu můj oblíbenec Taika Waititi (který má na svědomí geniální Co děláme v temnotách a Hon na pačlověky) dokázal završit thorovskou trilogii uspokojivým a vcelku i vtipným způsobem. Ono si ani není moc na co stěžovat, protože první Thor šel do kin před sedmi lety a od té doby se preference a možnosti marvelovského univerza přece jen trochu proměnily. Nehodnotím, jestli je to dobře nebo špatně, každopádně třetí Thor navázal a v mnohém ještě posunul atmosféru a barvitost stylu Strážců Galaxie, což se odráží na jeho drobné retro stylizaci, velkém důrazu na humor a přepečlivé práci s barvami všeho druhu. Zábavné to ale je, jen jsem se občas styděl, že si to až tak nestydatě a infantilně užívám.

Způsob, jakým Aaron Sorkin pracuje po scénáristické stránce s filmovým médiem, je fascinující. Chápu, že někdo to může vnímat i tak, že Sorkin místy až „znásilňuje“ filmové médium a extrémně šroubovanými dialogy vlastně „jen“ tlačí na pilu, ale to by bylo až příliš zjednodušené. Pocitově jsem v tom viděl místy až „vědeckou práci“, chirurgicky přesné detaily a monology/dialogy natřískané neuvěřitelnou kupou informací. Už jen úvodní scéna je masakr a setsakra pořádná zabíračka z hlediska pozornosti, pokud toužíte pochytit úplně všechno. Bez výhrad tento režijní debut samozřejmě není, protože navzdory vypiplaným dialogům to celé na pár místech ztratí tempo a práce s postavami je sem tam lehce nedotažená. I tak je to ale neskutečná jízda, opírající se kromě natřískaného scénáře o perfektní Jessicu Chastain (označení MILF získává úplně nový význam), která zde herecky i jinak skutečně jen září. Silné 4*.

Čelisti v pralese s příšerou z jiné dimenze: "You're one ugly motherfucker!" Hustá survival řežba, na které se zub času podepsal pouze tím nejlepším způsobem a to značkou "instant classic". Arnie ve svých nejlepších letech a také v jedné ze svých nejlepších rolí.

Lehce v „o. russelovském“ duchu ukecaná konverzačka, která velmi pozvolna utahuje všechny šrouby a je věru geniálně vypointovaná. Po sakra dlouhé době dost slušná role pro Cameron Diaz. Vůbec celý casting se nadmíru povedl a sledovat všechny v akci je náramně opojné. Ridley Scott vyrukoval s trošku jinou verzí exkurze do světa narkotik a mafie, u které vsadil na někdy až nepřirozeně šroubované dialogy s mnohdy filosofickým podtextem. Až na výjimky tu absentují výraznější akční scény a v podstatě to skoro celou dobu působí tak nějak mdle a nevýrazně. Na druhou stranu mi přijde, že právě na tomhle je z větší části založené kouzlo celého filmu a ta hra s divákem opravdu spočívá v tom, kdy si povětšinou říkáte: „Tohle je super, správně úchylný a zajímavý dialogy, ale kdy teda něco přijde nebo kdy se něco pořádnýho stane…?“ V určitém momentě (skoro to působí až mimoděk) se ale opravdu začnou ty šrouby utahovat a dojde i na celkem husté explicitní scény. Sečteno, podtrženo – The Counselor určitě není pro každého, je to vlastně dost specifická (možná i lehce experimentální) látka pro fajnšmekry. Za žádného fajnšmekra se přitom nepovažuji a i tak se mi to velmi líbilo.

Viděno ve 3D – kinoverze. Hned od začátku z toho sálají velké ambice. Hudba by Hans Zimmer, Christopher Nolan v roli výkonného producenta a rozpočet čtvrt miliardy. A ejhle, ono to nefunguje. Do odpadu bych BvS sice nezařadil, ale v kontextu současného boomu komiksových adaptací je to zatraceně slabé. Prvně mi nejde do hlavy scénář, který je zcela bez nadsázky impotentní ("Martha – why did you say that name?" --- WHAT THE FUCK???). Někde se v náznacích připomene Nolanova The Dark Knight Trilogy (stylizace Gothamu, prolnutí s politikou), ale Snyder zjevně ve stavu psychopatického strachu z budoucích nařčení, že Nolana sprostě kopíroval, volí opět vlastní cestu v podobě digitálních orgií. Na ploše 150 minut se tak jen velmi sporadicky načrtnou motivace obou superhrdinů, přičemž nejlépe prokresleným charakterem je Lex Luthor, ztvárněný otravným Eisenbergem (a že mám Jesseho jinak celkem rád). Schválně jsem si to pustil ve 3D, abych se pokochal epickými akčními scénami, ale těch jsem se bohužel nedočkal. Je to celé takové uspěchané, nejisté a málo propracované. Ono to několikaleté a hlavně postupné budování filmového vesmíru má skutečně něco do sebe, protože divák se pak celkově lépe orientuje a hlavně chápe, proč která postava dělá to, co dělá. V DCEU na to jdou přesně opačně a podle toho to taky tak vypadá. Zabitý potenciál a po MoS opět velmi rozpačitý výsledek. Podruhé zklamání.

Je fakt, že po scénáristické stránce je to v určitých ohledech dosti svérázná záležitost (s ohledem na zákonitosti vetřelčího universa), nicméně to by byla tak jediná výtka. Ridley Scott je prostě špílmachr, pokud jde o vizuální zpracování a tak působivé a šťavnaté nasnímání vesmírné lodi i okolí (zejména v první polovině) musí esteticky zacvičit snad s každým. Coby samostatný film je Prometheus dalším úctyhodným kouskem ve Scottově filmografii. Pořád se ale neubráním tomu, že moje dojmy ohledně možných odkazů na vetřelčí ságu byly trochu rozpačité.