Eterninox

Ouvej ouvej. Buďme rádi, že Hulk nakonec dorazil až ke svému Avengerovskému podání a k Marku Ruffalovi, protože tenhle první vysokorozpočtový pokus od Anga Leeho se opravdu nevydařil. Snaha dát postavám psychologický rozměr je pomalu definicí filmařské těžkopádnosti, a i když přijde na efekty a akci, je to nejvíc ze všeho k smíchu. K tomu navíc děsivě kýčovité prostřihové efekty, nevalné herecké výkony většiny osazenstva, nezajímavé dialogy, a je vymalováno. Vcelku tedy - zvlášť z perspektivy post-avengerské, post-temnorytířské a post-strážcovské - dosti bolestivý zážitek pro jakéhokoliv komiksového fanouška. 50%, a většina za nich za Jennifer Connelly

Vánoční romantika podaná s takovou lehkostí, elegancí a důvtipem (nemluvě o velmi vydařeném obsazení), že i po mnoha (možná už desítkách) shlédnutí všechna ta RomComová klišé, často absurdně nerealistické zápletky i všudypřítomnou nasládlost, nad kterou obyčejně stáčím oči vsloup, nekriticky žeru i s navijákem. Solid gold shit, maestro! 95%

I přesto, že Gru formálně změní stranu barikády, je druhý Padouch ukázkovým příkladem přístupu „více toho samého“. Ostatně proč ale měnit něco, co tak dobře fungovalo poprvé, že? Znovu jsme tedy obdařeni početnými odkazy a poctami superhrdinským a akčním klasikám, zkombinovanými s minionovskou groteskou a lehce rodinnou zápletkou, znovu se Gru mimo rodičovských starostí utká i s lehce politováníhodným záporňákem, a znovu je to celé proloženo podzápletkami pro pár „punchlinů“, ale bez valného vyznění (např. nápadník pro nejstarší dceru). Především však znovu jde o kopec srandy, ač místy až moc prvoplánově dětinské. Objektivně by si tedy DM2 asi zasloužil méně, ale za to, jak výborně jsem se bavil, dávám 75%. (viděno ve 2D s titulky)

Pro mě určitě nejlepší Tim Burton. Zároveň stylizované i syrové, imaginativní i přízemní, veselé i pochmurné, romantické i akční – a všechno to dohromady krásně funguje, aby to diváka nakonec chytlo za srdce vcelku prostou, ale o to působivější pointou o důležitosti příběhů (a tudíž vlastně i filmu) v lidském životě. 100%

Pacific Rim je pro mě přinejmenším letos asi nejpřekvapivější film, a to jak v kladném tak v záporném slova smyslu. Velmi příjemně mě například překvapilo, jak úzce je film zaměřen na geekovsko-fanboyovské publikum: nikde žádné roztomilosti pro mladší diváky, komediální prvky výrazně ne-dětinské, rodinná pod-zápletka jen v lehkém náznaku, nulový product placement (pokud mi nic neuniklo), z hlavní hrdinky uvidíte odhalenou prakticky jen tvář, a veškerá romantika je (zřejmě záměrně) letmá a dost toporná. Potěšily mě také opravdu majestátní a výborně audiovizuálně zvládnuté souboje, a mnohem horší jsem čekal i dojem ze 3D. *** Nepříjemným překvapením pro mě však byly postavy, které i přes vydařené obsazení působí extrémně jednorozměrně (kdosi v této souvislosti použil výrazu “chodící klišé“ a dost těžko tomu oponovat). Navíc vztahy mezi nimi, které by na papíře vydaly na nejednu velmi dojemnou či působivou scénu, jsou zachyceny tak neobratně, že jsem se tomu až zdráhal uvěřit. Vůbec “neobratný” je slovo, které mi naskakuje v souvislosti s celou vypravěčskou stránkou filmu – od těžkopádné expozice, přes křečovitou práci se zvraty, po do-očí-bijící nelogičnosti v příběhu (průchodnost portálu, ne-digitální jaeger, ušetření paralyzovaného a neškodné odhazování podmaněného protivníka). Všechno tohle bych čekal možná od Transformers 4, ale v srdečním projektu Guillerma del Tora rozhodně ne. *** I přes všechny podobné kopance však Pacific Rim působí mnohem méně stupidně, než vlastně jakékoliv mega-robo-monstr-blockbustery z posledních let, a v rámci hollywoodské produkce nabízí vcelku čerstvou a nevyvratelně propracovanou vizi tohoto žánru. 65%

Zack Snyder se díky Muži z Oceli definitivně stává mistrem ideologicky vyhraněných superhrdinů. Před pár lety geniálně vystřihl hluboce levicovou (a ještě hlouběji cynickou) komiksovou avantgardu Strážci – Watchmen, a nyní přichází s těžce pravicovou a okázale epickou klasikou v podobě supermanovského rebootu. A opět triumfuje. *** Co se podařilo snad úplně nejvíc je obsazení – Henry Cavill je Supermanem náležitě sošným a pohledným, ale pozbývá oné „šampónkovitosti“ která mě dost iritovala u Brandona Routha nebo Deana Caina. Michael Shannon a Antje Traue jsou jako Zod a Faora badass záporňáky, aniž by sklouzávali k jednorozměrnosti nebo triviální motivaci konání zla pro vlastní sobecký prospěch. Snad ještě lépe do svých rolí padli „taťkové“ Russel Crowe a Kevin Costner, kteří i přes svůj omezenější čas na plátně efektivně utvářejí ústřední ideovou expozici, a k tomu ještě zvládají sršet charismatem. Nevadila mi ani Amy Adams jako Lois Laneová, která konečně není nanynkou v minisukni, křičící k nad-muži o záchranu. K tomu všemu ještě přihrává Zimmerova strhující hudba, důmyslná vypravěčská struktura s citlivě použitými flashbacky, hlubší rozpracování supermanova původu a překvapivě realistická zápletka, a také výborný design s kostýmy (díky bohu bez spandexu a spoďárů navrch kalhot) a přehršel biblických a kristologických paralel pro vášnivé analyzátory. *** Pár much by se nicméně našlo. S „epičností“ Snyder občas trochu příliš tlačí na pilu, a dlouhé smrště digitálních explozí v druhé polovině filmu mohou pro některé diváky být spíše otupující. Navíc kvůli masivnímu a několikanásobně gradovanému destrukčnímu banketu, servírovanému v posledním aktu, vyznívá relativně komorní zakončení Zodova duelu s Clarkem - uzavírající hlavní konfliktovou linii Muže z Oceli i v symbolické rovině – poněkud naprázdno. *** Ač mi tedy jsou z většiny hledisek mnohem bližší Strážci, je Muž z Oceli nepopiratelně skvělým akčním blockbusterem, který posouvá filmovou mytologii mesiáše z Kryptonu dále od jejích dětinsky banálních kořenů, a blíže k uvěřitelným a vícerozměrným ikonám současnosti. 90%

Z nového Star Treku mám bohužel značně rozporuplné dojmy. Na jedné straně jde nejen o precizně provedené akční dobrodružství v důvěrně známých kulisách a s výborným ústředním antagonistou, ale také o audiovizuální hostinu, na které by asi máloco šlo po technické stránce ještě vylepšit. Na straně druhé však jaksi vymizela nápaditá a komplexní intertextualita prvního dílu vůči klasickému seriálu a jeho filmům, a zůstalo z ní jen několik více či méně přímých odkazů, které kolikrát ani nedávají příliš smysl (jako například celá scéna s jádrem a její dohra). Navíc se ztratil i onen pocit celistvého světa, do kterého hrdinové vstupují a s jehož aspekty interagují, a namísto něj se film narativně z větší části omezuje na schéma "cesta - expozice problému nebo konfliktu - jeho vyřešení skrze akční scény - další cesta". *** Ač tedy příběhu nechybí tempo, nedostává se mu takové hloubky, jaké bych s tak ikonickým padouchem (a navíc výborně zahraným v podání Benedicta Cumberbatche) očekával. Prakticky veškerý vývoj postav tudíž působí spíše zkratkovitě, a scény které mají být osudové a dojemné jsou spíše nucené a umělé. K tomu se přidávají i další vady na kráse jako místy přebytečná akce (pobíhání po rozpadající se Enterprise), předvídatelný finální zvrat, nebo samoúčelný striptýz Alice Eve, proti kterému byla vkusná i obnažená Zoe Saldana v předchozím díle. Rozhodně by mi tedy ani trochu nevadilo, kdyby existovala o hodinu delší verze, kde by byly některé konkrétní scény zkrácené nebo úplně vynechané, a namísto nich byly rozpracovány motivace a záměry postav a/nebo důsledky jejich činů pro zbytek galaxie. 65% *** Update po druhém shlédnutí: Poté, co odezní pachuť z nenaplněných velkých očekávání, není možné než uznat, že Into Darkness je stále silný nadprůměr jak mezi sci-fi blockbustery, tak v rámci celé Star Trek tvorby. Ač tedy nemusí dosahovat kvalit prvního dílu, rozhodně jde o více než příjemný filmový zážitek. 75%

Už několikrát padnuvší přirovnání třetího Irona Mana ke Skyfallu je opravdu na místě. Oba dva filmy lehce dokonstruktivně konfrontují ústřední koncepce svých světů (technologie, ikonický hrdina) s jejich opaky (možnosti lidského těla, ztráta nedotknutelnosti a nutnost improvizace) a oba tím získávají jak na hloubce tak na výpravnosti. Iron Man také jako už tradičně servíruje notnou dávku spektakulární akce a vydařených Tonyho hlášek, a k tomu ještě (opět ne nepodoben Skyfallu) přidává "fan service" ve formě odkazů na předchozí své díly a jiné filmy z Marvelovského univerza. *** Velmi příjemně mě také překvapil u Marvelů dost neobvyklý paradigmatický zvrat v příběhu a slušné množství motivů vymykajících se tradiční popcornové mentalitě akčních scifek (zneužití lékařského výzkumu, neviditelný nepřítel, politická odpovědnost, existenciální nejistota...). Ty jsou však bohužel naťuknuty jen dost povrchně, a všechno se vyřeší hezky "po blockbusterovsku" přehlídkou speciálních efektů a starým dobrým soubojem jeden na jednoho. Navíc přes všechny náznaky subverze konvencí také Black občas sklouzává k hloupému patosu a akčně-filmovým klišé typu útoku na symboly americkosti atp. *** Trochu mi vadil také překlad, protože v titulcích (a tudíž patrně i v dabingu) jsem - během jediného shlédnutí a aniž bych se o to snažil - našel ne zrovna málo nepřesností a dokonce pár vyložených kopanců (např. "I tinker")... Vcelku tedy určitě podařenější než 2ka a možná i lepší než 1ka, ale pro mě osobně přecejen za špičkami žánru výrazně zaostává. 75%

Dechberoucí kinematografie, mohutná audiovizuální motivika, úžasný konec. Jen si nemůžu pomoct než domýšlet, jak ohromný celosvětový trhák mohl z Imaginaera být, kdyby mělo rozpočet alespoň jako typické hollywoodské rychlokvašky (a ne 20-50krát nižší), kdyby se režie ujal někdo o trochu zručnější (některé zvraty přecejen působí trochu uměle) a kdyby byla obsazena zvučnější jména (Jessica Chastain by mi například přišla do role dospělé Gem perfektní). I přesto se však Nightwishům & spol. podařilo vytvořit skvělý film, který určitě neoceníme jen my skalní fanoušci. 85% Update po druhém a třetím shlédnutí: I přes nesnadno přehlédnutelné nešvary je Imaginaerum filmem emocionálně strhujícím a zároveň významově mnohavrstevným (vzácná to kombinace), který napoprvé rozhodně nelze vychutnat v jeho plné kvalitě. 90%.

Audiovizuálně úchvatný a vypravěčsky nápaditý rodinný animák s překvapivě neinfantilní atmosférou, výborným hlasovým obsazením a o nic horší Desplatovou hudbou. Příběh samotný je bohužel co do kvality značně kolísavý, a pro české publikum navíc i ne příliš přístupný, vzhledem k jeho zaměření na anglo-saskou lidovou mytologii. Pro mě však rozhodně jde o příjemné překvapení. (Viděno v AJ): 80%