Roman Albach

Pedro Almodovar se už v polovině 80. let nebál zaměřit na ty nejpodivější sexuální úchylky. Dosahování rozkoše prostřednictvím vraždy sexuálního partnera, to není zrovna konzervativní téma. Ale filmy Pedra Almodovara nestojí pouze na kontroverzi. To by bylo málo. Odvíjí se před náma velmi zajímavý citlivý příběh mladého Angela (skvělý Antonio Banderas), který je schopný udělat téměř cokoli, aby se vyrovnal svému vzoru a současně se vymanil z vlivu své despotické matky. Přestože Almodovar postupně odhaluje svoje karty, film neztrácí na napínavosti a připraví nám ještě drsný závěr...

Výborné drama, která z vás neždíme slzy, ale vše dávkuje jako při chemoterapii. Scéna s matkou, která se svěří, že chodí do terapeutické skupiny nebo s Kylovou knihou Facing Cancer together patří asi k těm nejsilnějším. Milují vás ti, kteří to třeba nedávají tolik najevo... 85 minut jsem byl z filmu nadšený. Posledních pět mě zklamalo. Proč takový hollywoodský konec, to přece nebylo potřeba. Film měl končit v nemocnici, kde ještě není vyhráno.... proto ubírám z absolutního hodnocení...

Film Poloněžná měl ukázat úplně jinou Romy než diváci do té doby znali. Mladou, přitažlivou dívku ze současné Vídně. To je bohužel asi to jediné, co se Rolfovi Thielovi povedlo. Samotný děj filmu je poměrně hloupý, navíc od okamžiku, kdy se objeví Carlos Thompson jako onen osudový bohatý Američan, je každému jasné, jak snímek skončí. Ona předvídatelnost děje by ani nevadila, u celé řady filmů Romy Schneider z 50. let to tak bylo, problémem však je, že film navíc nudí. .... Romy Schneider tento film natáčí v době, kdy už žije s Alainem Delonem v Paříži. Plní závazky, které plynuly z již uzavřených smluv. Přestože tento film už pro ni nebyl nikterak významný, na jejím hereckém výkonu to není naštěstí vůbec poznat. Snad jen pro to hodnotím výše, než by si tento snímek zasloužil.

Nadprůměrný politický thriler, který mě (narozdíl od Snorlaxe) bavil od první minuty. Alainovi Cavalierovi se podařilo velmi úspěšně propojit napětí politického dramatu s klasickým milostným trojúhelníkem. Vedle mladého Jeana-Louise Trintignanta exceluje Romy Schneider, pro kterou Boj na ostrově byl jejím prvním filmem ve francouštině. Rozervanou Annu ztvárnila svým jedinečným osobitým způsobem.

Zajímavý dokument o unikátním projektu v historii kinematografie. Film Peklo měl překvapit svojí vizuální stránkou, stejně tak originálním zpracováním zvuků, jedinečnými efekty, futuristickými kostými a schopností herců jít až na pokraj svých sil. Je obrovská škoda, že snímek o patologicky žárlivém manželovi (Serge Reggiani), který podezřívá svoji ženu Odette (Romy Schneider) z nevěry, nikdy nebyl dokončen. Dokument velmi citlivě propojuje komentáře tvůrců se scénami, které byly dokončeny. Ze začátku obdivujete originalitu a nápaditost režiséra, abyste později došli k závěru, že Clouzot už nebyl režisérem, ale kompletním tvůrcem filmu, který byl schopný nesčíselněkrát přetáčet scény, protože získal neomezený rozpočet a tím vládu nad celým natáčením. To bylo pro herce a všechny zúčastněné tak vyčerpávající a náročné, že Serge Reggiani po neustále se opakujících neshodách s režisérem opouští natáčení (oficiálně ze zdravotních důvodů). H.G. Clouzot několik dní na to dostává infarkt, což je poslední hřebíček do rakve tohoto filmu.

Cabiriiny noci je jeden z těch filmů, pro které jsem si zamiloval Felliniho. Poprvé jsem ho viděl snad jako 14 letý a vzpomínám si jak konci filmu jsem seděl jako přikovaný. A to se nezměnilo ani po víc jak 15 letech. Fellini dechberoucím způsobem zobrazil ženu se všemi jejími tužbami a obavami. Guilietta Masina podává jedinečný výkon. Každé slovo, mlčení, pohyb, i ten sebemenší úšklebek nebo úsměv má svůj význam, před námi nestojí Guilietta, ale Cabiria, milují žena, která se bojí milovat.

Řada hvězdných herců, slavný režisér, štědrý rozpočet, přesto výsledek je to rozpačitý. Film působí tak nějak přihlouple. Stále ještě sličná Audrey Hepburn štastně přežívá všechny pokusy o vraždu, mezitím stihne létat po celé Evropě, vést farmaceutickou firmu a ještě vyšetřovat vraždu svého otce. Podle všeho je vrahem jeden z pokrevních příbuzných. Hmmm. Terence Younga bych za tento film nepochválil. Audrey jako moji oblíbenou herečku ano. Ta se snaží v rámci scénáře o maximum. A to se jí daří. Stejně tak jako Romy Schneider, která na malém prostoru zobrazuje sobeckou, hamižnou, ale život milující Helene Martin bezchybně. Jen díky jejich hereckým výkonům hodnotím tento film výše než by si zasloužil.

"Důležité je milovat" je první francouzský film polského režiséra Andrzeje Zulawského natočený podle románu Americká noc. Debutujícímu režisérovi se podařilo pro tento snímek získat takové hvězdy jako byli Klaus Kinski nebo Romy Schneider. Ta po přečtení scénáře okamžitě pochopila, že bude mít na krku celý film (jak se později vyjádřila). Role neúspěšné herečky Nadine Chevalier, která přijímá úlohy v nevalných filmech, byla pro Romy Schneider tou nejtěžší v její dosavadní kariéře. Ač uznávaná profesionálka Romy Schneider často pochybovala, zda dává ze sebe to nejlepší a bála se okamžiku, kdy na ni diváci a režiséři zapomenou. Proto je v roli Nadine tak autentická. Je strhující jí sledovat, nenalíčenou, nepříčetnou, nešťastnou a milující. Jak později uvedl její druhý manžel Daniel Biasini, Romy se každý večer vracela z natáčení zcela vyčerpaná a zničená. Zpravidla byla schopná zanechat roli na place. U role Nadine to tak nebylo. Svou úlohu neopouštěla, často kvůli ní nemohla usnout... Není proto divu, že díky svému neuvěřitelnému výkonu před kamerou získává Romy Schneider v dubnu 1976 Césara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Snímek "Důležité je milovat" není milý film, je drsný. Je silný. Pokud se nebudete bránit, vtáhne vás a vy se dostáváte do stejného stavu jako hrdinové. Jste omámení, jste vedle. A chápete, jak důležité je milovat.

Výborné válečná drama s celou řadou velkých hereckých hvězd, které se většinou objeví pouze v malých rolích, aby vzdaly čest všem těm, co padli při osvobození Paříže. Jak již vzpomínal Blofeld, velká škoda, že se něco podobného nepovedlo Otakarovi Vávrovi. Jeho Osvobození Prahy prohrává srovnání s filmem Hoří Paříž? na plné čáře.

Poselství filmu je pěkné. Ale ničím objevné. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Víme, že dnešní doba je uspěchaná a klaní se zlatému teleti. Není vůbec na škodu se na chvíli zastavit a nad vším se zamyslet. S tím souhlasím. Jen ta forma, kterou mi to bylo podáno, mě nejak nezaujala. Film se mi zdál roztříštěný, jako celek příliš nefungoval. Reakce některých postav nebo situace, ve kterých se objevily, byly často nepochopitelné, nelogické. Snad jen naokraj, Martin (David Švehlík) pronásleduje záhadnou dívku v bílém, na Karlově mostě ji taktak dohání, ale nakonec ji nedopadne ani v chrámu Svatého Víta. I nepražáci ví, že je to celkem kus cesty. Kňour (Marek Taclík) odváží Martina z centra Prahy a ten se ho až někde kus za městem zeptá, proč ho vlastně vyzvedl. Martin najde mrtvolu v kostele (v tomto filmu poměrně častá situace) a co udělá? Schová ji, nejlépe rovnou do rakve ve sklepení. A tak by se dalo pokračovat. Nicméně oceňuji alespon herecké výkony Viktora Preisse, Martina Stropnického a nakonec i Davida Švehlíka,kteří se v rámci hloupého scénáře snažili udělat maximum.