Haide

Klasické historické/biografické anime, který by velmi snadno zapadlo do průměru, nebýt naprosto úžasné hudby. Neznám nikoho, kdo by se po zhlédnutí tohoto filmu do japonské klasické hudby - a především do úžasného zvuku šamisenu - nezamiloval. Kromě hudby je třeba zmínit i vcelku pěknou animaci. Nicméně bohužel samotný příběh není ničím výjimečný a občas je poznat, že cíleně (a velmi okatě) hraje na city, což mi vždy u filmu vadí. Navíc, i když se mi povedlo vcítit se do děje, aniž bych musela myslet na to, jak se film ze mě snaží vydojit slzy, byl onen pocit přerušen střihem a skokem na další scénu - většinou o několik let / měsíců / dní později. To mi tak nějak narušilo konektivitu celého příběhu. Když to ale vezmu kolem a kolem, hudba tento film prostě vytáhne tak nahoru, že mi to nedovolí dát nižší hodnocení.

Můj smysl pro humor sahá jen tak daleko, dokud mi někdo TOTÁLNĚ nepomrví klasiku!!!

První výroční koncert se mi líbil rozhodně více, ale stále je to skvělé. Musím říct, že postava, která byla naprosto geniální (a líbila se mi rozhodně více než v minulé verzi) byl Ramon alias Enjolras! Stunning!!! Musím říct, že při závěrečné písni mi nic neudělalo větší radost než staré obsazení vyjma právě Enjolrase. Takto jsem si to doopravdy užila.

Pořád jsem si říkala, že to přeci nemůže být takový průšvih... dokud jsem to neviděla.

Nehodnotím ideologii, ale film, který, i když vynecháme vše okolo, je naprosto nudný a tak nějak nakouskovaný. Jediné, co zaujalo byla absurdita. Bohužel vše bylo podřízeno pouze propagandistickým cílům a kinematografie to opět odnesla nejvíce...

Tak tento miniseriál mi z nějakého důvodu utkvěl v hlavě, i když jsem ho neviděla už roky. Vlastně si pamatuji jen, že mě to docela i bavilo, ale masky byly šílené. Aaa ano, nesmím zapomenout na vlka a ňoumu, což jsou jediné dvě postavy, co si pamatuji. Musím ale říct, že tato trochu jiná pohádka za vidění rozhodně stojí.

Velmi zábavná jednohubka se skvělou hudbou, Maggie Smith (i zbytek castingu se velmi povedl) a zvláštní kombinací prostředí. Film, na který se alespoň jednou za rok musím podívat, ale vlastně vůbec netuším proč. :o)

Dvě velmi zábavné hodiny naprosto o ničem... Ne! O realitě! Navíc miluji titulní píseň.

Musím říct, že jak mě většina vln Buffy, Power Rangers, Pokemon apod. zasáhla, Čarodějky mě zanechávaly chladnou už v dětském/pubertálním věku. Obrovské množství postav, power upgrady, nelogické vztahy. Někdo se tu snažil do jednoho seriálu nacpat celý vesmír.

Tak nevím. Ono kdyby to nebylo "pokračování" notoricky známé pohádky, bylo by to supr. Mám s tím však zásadní problém. Petr Pan je pro mě obrovsky zvláštním symbolem dětství. Pravého dětství. Sice souhlasím s tím, že člověk je vždy tak starý, jak se cítí, ale... Dítětem jsme jen jednou. Tedy pokud nejsme Petr Pan. A že by se onen Petr Pan rozhodl dospět? To je pro mě naprosto nepředstavitelné, nepochopitelné a nepřijatelné. A s tím padá celá zábavnost filmu.