Mkqp

Počáteční minuty doprovázené úchvatnou hudbou mě přimrazily k sedadlu a já jen s otevřenou pusou nevěřícně koukal. Atmosféra je jednoznačně největším tahounem celého seriálu. Její hustota je pomalu větší než osmia a iridia dohromady. Na její velikosti má z velké části podíl geniálně zvolený soundtrack. Ten mi neustále vytvářel po těle husinu, která se poté tvořila už jen z toho, že jsem si měl pustit další díl. Navíc vše umocňovala moje líbivost hrátek s časem, jelikož v Signalu se ovlivňování minulosti, přítomnosti a budoucnosti člověk nevyhne.

Pohodový film, na který jsem se díval při koupání, stříhání nehtů, čištění zubů, holení, vaření a jedení večeře. Kdybych na něj koukal v klidu, tak se možná po čase začnu nudit, ale skrze mnohotvárnou činnost, se tak nestalo. Styl vyprávění mi občas přišel hodně zmatečný, za to velice osobitý. Měl takové zvláštní kouzlo. Hlavní postavy byly super a ty vedlejší odehrály co měly. Confession of Pain mi přijde jako celkem sympatické Krimi-Drama, na nějž sice rychle zapomenu, ale v daném okamžiku mě mile překvapilo. Jako třešničku na dortu má super soundtrack.

Většina tchaj-wanských filmů co jsem viděl má pro mě děsné první poloviny, ale dokážou to nějak zlepšit tou druhou. Pak je tady tento filmek, kterému jsem tu šanci ani nedal a po hodině jej přesunul na konec s tím, že se podívám jak to dopadlo. Vážně to bylo děsné. Někdo si tam to své najde, ale já určitě ne.

Naruto a Naruto Shippuuden spojuji dohromady, takže komentář nechám pouze u Naruta. Dopíši pouze to, že jsem po obrovském fillerovém náporu s tímto seriálem skončil a taktéž jsem předčasně ukončil i mangu.

Sentimentální chvilka mi dopomohla se vrátit k tomuto seriálu a napsat menší komentář :D. Naruto je můj úplně první odrazový můstek na asijskou tvorbu, nebudu-li počítat Pokémony, Digimony a Bayblady. Přijde mi to jako včera, když jsem se kamarádovi u něj doma smál, co že to sleduje za hovadinu. Díval se zrovna na fillerový díl, v němž vařili ramen. U tohoto kamaráda jsem trávil spoustu času, takže netrvalo dlouho a při jeho naruťácké cestě jsem uviděl pár dalších dílů. Po těchto dílech jsem si řekl, že je to celkem zajímavé a zmíněného kamaráda poprosil, ať mi pošle odkaz kde Naruta stáhnu. Poté začal můj asi týdenní maraton, při němž jsem doháněl přibližně 130. díl Shippuudenu. Jak já tento seriál žral. Den a noc pro mě neexistovaly. Miloval jsem téměř všechny postavy a jejich příběh. Později jsem je začal malovat a obklopoval se jejich tématikou. Např. jsem hrál i Naruto Arenu atd. Co jsem si také díky Naruta zamiloval a zůstalo mi do dnes, tak silná vášeň ke klasické hudbě. Soundtrack od Takanashi Yasuhara je minimálně přes 50% kvality Naruta, jelikož dopomáhá většinu scén vyzdvihnout na maximální stupeň.

Wow wow wow a ještě jednou wow. Žánrová dokonalost ve své nejčistší podobě. Na The Wire nemůžu reagovat jinak, než skládáním poklon a pěním ód. Řemeslné veledílo ve všech ohledech. Práce zainteresovaných složek, děj, dějová psychologie, psychologie postav, příběh a v neposlední řadě scénář, z kterého jsem téměř omdléval, utváří z The Wire nejkomplexnější seriál, jenž jsem v tomto žánru viděl. Všechny herecké výkony byly na výbornou. Navíc jsem si i přes nespočítatelné množství postav dokázal spoustu oblíbit. Jde cítit, že opravdu žijí vlastním životem, mají koníčky, zvyky, oblíbené věci, minulost a jsou natolik reálné, že utváří vlastní sofistikovanou a fungující společnost. Nejvíc mě zaujal Idris Elba a Dominic West (ten jeho přihlouplý úsměv byl super :D). Další desítky oblíbených postav jsou v nevelkém závěsu. Snad první seriál kde není třeba téměř žádného soundtracku k navození silné atmosféry a kde se mi i bez něj tvořila na těle obrovská husina. Určitě doporučuji všem kdo mají rádi tento žánr

Většinou si počkám až je seriál celý a až pak jej zhlédnu, tentokrát jsem, ale nevydržel a když vyšel 7. díl, moje vůle byla rozlámána na absolutní kousíčky. Anime je to hodně kvalitní a na to, že se povětšinu času pohybujeme ve školním prostředí základní školy, tak se vyvarovalo typické Japonské infantilnosti a navíc si drží stabilní úroveň po celou dobu. Jenomže i přesto mi u něj chybělo jakési kouzlo, které by si mě obmotalo kolem prstu. Tímto pocitem jsem oplýval pouze u prvního dílu, ale i tak jsem viděl nejlepší anime za posledních pár let. Příběh je super a drží se v thrillerově kriminálním stylu, které mám tak rád, jen je škoda, že pachatelem byl ten o kom jsem byl přesvědčen zhruba od třetího dílu. Charaktery jsou celkem barvité, ale psychologii moc vyšperkovanou nemají.

Nic jsem od Batman vs Superman neočekával, ale i přesto mě silně zklamal. Je to vážně špatný film a rozmotávání klubíček vlny by byl pro mě smysluplněji strávený čas, než jeho sledování. Děj je ještě celkem v klidu, za to scénář je katastrofální. Když navíc u něj vidím jméno David S. Goyer, tak nevím co si mám myslet. Na jednu stranu vyhrál cenu za scénář k Batman Begins, ale když vím, že byl jeden z autorů scénáře na Ghost Rider 2, tak chci plakat. Abych jen nekřivdil, tak se ve filmu objevily tři scény, které se mi opravdu líbily a to hodně. Atmosféru se sice místy povedlo navodit, ale to jen díky brilantnímu soundtracku od pánů Hanse Zimmera a Toma Holkenborga Škoda tak skvělého soundtracku pro film jako je zrovna Batman vs Superman.

V prvních dvou třetinách Heart to Heart je spousta rozhodnutí a situací nekomplikujících průběh, což bych od JK seriálu nečekal. Opravdu jsem byl překvapen. Bylo to milé a bavilo mě sledovat rozvíjení vztahů. Vše se točilo okolo pár postav a míst, ale i tak mě to nepřestalo bavit. Jenže poté přišla poslední třetina, která v mých očích roztrhala celistvost Heart to Heart na kusy. Typická korejská dramatizace příběhu opět na scéně. To se bez toho opravdu nedokáží obejít? A pokud už to tam je, tak proč musí některé postavy neustále psychicky zraňovat druhé? Téměř v každém seriálu musí někdo jinou osobu co nejvíc slovně napadat a ničit. Na toto si asi nikdy nezvyknu.

Tenno no Ryoriban bych shrnul asi takto. Do desátého dílu krásná pohádka o tom jak se Tokuzó snažil stát nejlepším kuchařem v Japonsku. Během toho rostl a z nezodpovědného mladíka se stal řádný muž. Od desátého do jedenáctého dílu citová ždímačka, která mě odrovnala a zároveň vrchol celého seriálu. No a poslední díl radši nebudu komentovat, neboť se mi vůbec nelíbil. Ten si mohli odpustit, ale když je to podle knihy, tak tam měl asi být.