fmash

Nejprve část před ALE: Když pianista poprvé promluvil, málem mi zaskočil brambůrek, vzájemná představovačka zúčastněných badassů silně zapáchala omluvenkou pro režiséra, abychom mu nevyčítali jejich nevyhnutelné vyvraždění, Fishburnův nepříliš vydařený Glum sice tvrdí, že jí zbytky všeho hnusu, který najde, vzhledem k jeho více než patrné nadváze se však nejspíš jedná o zbytky velice slaďouškých rybišek, predátoři mají velice nevyzpytatelný přístup jak ke své kořisti (někdy ji velesložitě nahánějí či vyzývají na duel, jindy ji prostě jenom z dálky sejmou), tak ke svým tělům (někdy se nechají pořezat nožem, jindy je pět granátů do ksichtu leda nasere), a dokonce jsme svědkem rasové diskriminace, kdy naše staré známé dobráčky utiskují jejich ještě o poznání hnusnější bratránci.            Nebudu předstírat, že jsem si všech těch taškařic nevšiml, ALE nevím čím to, nějak mi (skoro) nevadily. Film nepodléhá poslední módě a neutahuje si neustále sám ze sebe ve snaze vzít nám vítr z plachet, až se mu budeme chtít posmívat sami. Postavy jsou docela uvěřitelné. Akce jakž takž, trapností minimum... Já nemohu než konstatovat: konečně zase akčňák, co mě bavil.

Ono je to celé tak hrozně milé, že je to na mě milé až moc. A to Murraye úplně žeru. Ale asi mi víc sedí v té komediální poloze. Lepší trojka.

Přímočará zábava, která si na nic nehraje. Okolnosti vzniku této komiksové postavy jako náborové pomůcky zřejmě předurčují, jak (ne)složité příběhy s ní budeme prožívat a film se ke svému hrdinovi bez okolků přiznává. Zaujala mě hudba, protože mě svou záměrnou velkolepostí silně vyrušovala. Mám také potíž s estetickými rovinami filmu, jak se některé nepěkně a nelogicky protínají. Máme tam současnost, „opravdovou“ minulost a „paralelní“ minulost (především zlouni). Právě s tou paralelní mám problém, protože zbytečně míchá steampunkovo-dynamistickou estetiku (kostýmy vojáků Hydry, letouny apod.) s evidentně moderními prvky, jako striktně účelové nerezové přístroje, pomůcky a zbraně, jež jako by vypadly z futuristické sci-fi.      První Avenger se mi začal opravdu líbit až v samotném závěru, v hangáru s Valkýrou. Do té chvíle ani ryba, ani rak. Prostě mi tam chybí trocha té rafinovanosti, přestože ke Kapitánu Amerikovi možná ani nepatří.

Vichr. Námaha koně, který urputně táhne vůz a snáší svůj úděl bez hlesu, zbrocený potem. Dlouhý záběr, který je mu věnován, není bez příčiny. Kůň to není krásný sám o sobě, ale v té situaci ano. Je tragicky krásný, jako celý film. Když dokončí svou denní práci, je odstrojen a odveden ke žlabu. Zítra bude vše stejné, i pozítří. Pokud se nezastaví čas. I to se může stát. Hospodář, jeho mlčenlivý a stejně urputný majitel, je na tom stejně. Ráno ho dcera ustrojí, on odvede svůj díl, bude odstrojen a odveden ke žlabu. A bude to stejné i zítra, dokud se nezastaví čas. A když se čas zastaví, co potom? Ještě chvíli, snad ze zvyku, budou všichni dělat to stejné; snad je jim to předurčeno.           Hospodářova dcera se stejnou zarputilou pílí koná svoje povinnosti, bez stížností a bez naděje, ale bez naděje nač? Když ji sledujeme, jak jí svůj denní příděl, vždy stejně a oproti svému otci vybraným způsobem, vyvstane myšlenka: jak se vlastně liší od svých souputnic v bohatších sídlech? Horším oděvem? Chudou stravou? Vnitřním životem, o němž nic nevíme? Kam vlastně patří? A co její otec, je to nevzdělaný venkovan, nebo Atlas, na jehož bedrech spočívá tíha celého světa? Jen na úhlu pohledu závisí, zda jím výsměšně pohrdneme, nebo se s ním s trpkostí ztotožníme.           Týdenní martyrium nejistoty a opakování vedoucího ke smíření přeruší jen návštěva souseda, který zvěstuje zlou novinu, a cikánů, svobodně mířících do Nového světa. Nevíme, jestli tam dorazí, ale zkusí to. Filmem zní stále stejný temný hudební motiv. Věci jsou stejné a horší, padá tma a nyní vím, že téma mně již známé z Werckmeisterových harmonií se dobírá nové pointy. Nebo přesněji tu původní završuje. Řečeno slovy klasika: To svět se posral.                                                                                                                                                              Turínský kůň sestává z mnoha nekonečně dlouhých záběrů. Má obrovskou sílu, nejen kvůli obrazu a neutuchajícímu zvuku vichřice, ale i proto, že nad každou z nerozdílných situací se může divák donekonečna zamýšlet. Má-li ovšem nad čím. Nebo má-li důvod? Je to film, který funguje spíš jako obraz — stačí se v oblíbené galerii posadit na lavici a vnímat, nechat se ovlivňovat. Proč jsem vlastně nedal pět hvězdiček? To ještě nevím. Anebo vím? Moc dlouhý asi.

Nejde o to, že je to pitomost, kterou si někdo z legrace vytvořil, aby se potrénoval ve svém oblíbeném modelovacím programu. Kdybychom byli na úzce zaměřeném 3D fóru, mohli bychom se bavit o animačních technikách či o dalších podrobnostech. Ale sebedůvěra, s jakou někdo takovou věc zcela vážně umístil na filmovou databázi, hraničí s drzostí. Nebo ani nehraničí. Takže ne dvojka, ne jednička, ale ten odpad je zasloužený. Ani ne jako hodnocení, protože není co hodnotit, ale jako trest.

Film, na který jsem se dlouho těšil. Strugackých Piknik u cesty jsem poprvé četl před desítkami let, hltám každou Stalkerskou videohru, navíc pro mě očekávané seznámení s Tarkovským. Nuže dojmy. Začátek těžký. Černobílá prázdnota, zima, sychravo, syrovost, smutek, vzdálenost všeho, dlouhé opuštěné záběry. Poněkud teatrální. Svým způsobem působivá, trochu rozpačitá akce, opět chlad, marnost, opuštěnost. Cesta do Zóny, objevuje se barva a věci se alespoň na pohled stávají blízkými. Trojice hlavních postav má podivně promíchané pohnutky. Stalker, dobrodruh s nečekaně intenzivním vnitřním životem. Profesor, zástupce vědy, ve skutečnosti filosof a humanista. A spisovatel, očekávaný zástupce poezie a vertikály, ale ve skutečnosti pragmatik a zahořklý myšlenkový technokrat. Spisovatel je asi nejzajímavější postava. Jeho postřehy jsou neuvěřitelně ostré, trefné a vesměs jedovaté a neomylně odhalují zkažené nitro člověka. Mají také jednu zvláštní vlastnost — jakkoli jsou přesné, jsou zároveň i mylné, protože nezohledňují onu vertikální rovinu, jsou fatalistické a plné nihilismu, přes všechnu hloubku jsou jen nářkem nad marností. Zóna, do níž stalker smí vstupovat pouze s nezištnými úmysly, všechny propouští až k jejich cíli. Ale Stalker ví, že silní jsou zároveň slabí, to maličcí mají moc. I když ne nad tímto světem. Zóna to ví také, vědí to i její návštěvníci a nakonec nejsou schopni odejít s tím, pro co přišli... Návrat do civilizace a znovu ztráta barvy. Jurodivý Stalker, poznačený, jemuž je Zóna ztelesněním Boha a je mu náboženstvím, ztrácí naději v lidství, protože vše, čemu on věří, je pro ostatní jen nesmyslným břemenem; jak on sám říká: „chtěli by dostat zaplaceno za každé hnutí své mysli“. (Dostává se nám mimochodem náznaku, že Stalkerovo zázemí nespočívá v prázdnotě, jak se zpočátku zdálo, ale je podpořeno věděním.) Barva se náhle vrací, barva zde doprovází nejen přírodu, ale i nevinnost. Nebo spíš Zónu a nevinnost. Vlastně můžeme říct Zónu, tedy nevinnost. Zóna propouští, ale získat ji nelze. Lze s ní jen pokorně splynout.                                                        Stalker se zpočátku tváří jako běžný upovídaný film pro náročného diváka, ale v druhé polovině, když se začne mluvit o „běžných“ věcech neobyčejným způsobem, stává se z něj totální nálož takřka bez konkurence. Především postava Spisovatele, nejdřív snadno zařaditelná, získává postupně olbřímí rozměry. Tuším, odkud také čerpá inspiraci Nick Cave ke své písni Go Tell The Women. Kdo má oči, vidí, kdo má uši, slyší. Nebo tak nějak. Smějte se.

Nemohu konkurovat zdatnějším hledačům symbolů, na to mi chybí erudice a ostatně i trpělivost a motivace, nicméně láká mě, abych si u Melancholie taky zkusil vykládat planety. Učiním tedy z této nouze ctnost a popíšu jenom, co se mi v kině honilo mou selskou hlavou. Monumentální úvod opěvující důstojný majestát vesmíru (s krachem v závěru), doprovázený podmanivou hudbou a obrazy à la fotografie Annie Leibowitz (jejichž původně magický styl se postupně stává obecnou obehranou manýrou) jakoby předem ukázal vývoj celého filmu, aby nemohlo dojít k mylným nadějím. Snově táhlý pohyb postav, jež nemohou uniknout své noční můře, následně přejde do dění na boháčské svatbě, která opět navenek působí velkolepě, ale je prázdná a obyčejná, ba ještě obyčejnější. Sensibilní „jak jsou věci správně“ Justine postupně podléhá svému smutku z prázdnoty, kterou se snaží alespoň zakrýt (když ne zaplnit) drobnými revoltami. Svatba pochopitelně končí neslavně, to už by mělo být jasné. Ostatně jediné, co celou slavnost a dá se říct i celou první část pojilo do homogenního celku, byl všudypřítomný dokonalý a přírodně majestátní Justinin výstřih, což je poznatek, na který jsem obzvlášť pyšný, jakkoli mi na to asi nikdo neskočí. Po první části jsem získal dojem, že žádný konec světa se nekoná, že Melancholia je prostá metafora pro smutek a depresi, která přes všechnu nádheru našeho mikrosvěta dopadá na člověka jako nezastavitelná planeta. Druhé části dominuje „jak by měly věci vypadat“ Claire, která udržuje za vydatné pomoci technokratického manžela chod domu a života vůbec. Když konečně začne propadat panice i ona, její z hlediska dvou základních emocí filmu indiferentní manžel dost sobecky zmizí a Justine se vymotá ze dna deprese (mimochodem dokonale ztvárněné), začne být jasno, jestli úvod filmu byl nebo nebyl pouhá vějička. Justine začne působit velmi samostatným dojmem a přebírá iniciativu, ačkoli svůj stín překročit nedokáže — dlužno ale dodat, že na rozdíl od Claire měla na vzpamatování několik týdnů času. Odmítá jako zbytečné a ponižující návrhy své sestry, která chce, aby vše alespoň bylo pěkné, když už je ten konec; rezignuje na vše, vše podřídí svému smutku z prázdnoty života a světa. Ale dětská mysl jejího synovce na ni zapůsobí natolik, že nikoli poprvé projeví svůj smysl pro prapůvodno a zbuduje onu magickou jeskyni, přístřešek z větví, návrat ke kořenům a k věcem, jak jsou správně, odhlédneme-li od posledního tenkého nánosu historie lidství, civilizace, chcete-li.                                                 Snad se to může zdát přitažené za vlasy, nebo naopak příliš primitivní, ale proč ne. Film tohoto druhu může mít tisíc výkladů a každý může mít pravdu. Jednoznačně, jakkoli chladně a vyumělkovaně chvílemi působí, je Melancholia asi nejpůsobivější (ve smyslu nejmonumentálnější a nejmrazivější) film, který jsem v poslední době viděl. A to nemluvím o nezvyklém pojetí konce, odehrávajícího se mimo civilizaci, v luxusu a o samotě, bez obvykle zobrazované davové hysterie, rabování, televizních vstupů a podobně. A co se týče podivné trajektorie planety několikanásobně hmotnější než Země? A devatenácté jamky? Osobně bych v tom, snad souhlasně s vyzněním celého filmu, viděl toto režisérovo poselství: „Moc řešíte, a houby z toho.“

Tak tahle dračí dupa je opravdu smutná podívaná a ponaučení, že vybírat filmy podle kvalitních herců se nemusí vyplatit. A prznění oblíbeného žánru taky nepotěší.

Jsa nedotčen původním zpracováním, jež všichni tak chválí, hodnotím nezávisle. A hodnotím vysoko, protože navzdory pár drobnostem, které mi pily krev (třeba okaté genderové hrátky) se mi velmi líbila ta všudypřítomná paranoidní schizofrenie, náznaky, déja vu, úniky... a pochopitelně romantika. A pak to rozuzlení, které jsem opravdu nečekal, ale bylo tak absurdní, až jsem se musel smál. Nicméně když vidím, jak hodnotí má topka, asi bych se měl brzy poohlédnout po originálu.

Nějak mi ty kousky kolem roku '70 nesedly, zdá se ('69, '70, '71 jsou všechno trojky — alespoň zatím). Ne že bych se nebavil, naopak, bavil jsem se dobře, ale ne tolik, jak jsem u JdC zvyklý. Seminář zajímavější než samotná hra.