fmash

Od počátečního znechucení odfláknutou výpravou, výběrem herců a celkovou laciností nejen zápletky jsem se posunul k docela pozitivnímu přístupu. Young adult tématika mi je spíš nepříjemná, ale co se sérii (alespoň té první) nedá upřít, je zajímavý vývoj postav a jejich motivací, machiavellismus sympaticky přerůstající obvyklé hranice „pán much“ klišé. Spoustu výhrad jsem si uchoval, ale přesto mě to baví.

Zádumčivé příběhy holčiček s naordinovanou láskou ke svým vychovatelům, v nichž navzdory názvu hraje akce jen roli výplně. Docela hezké, nebo jak to říct konkrétněji.

Nebýt nechutné doslovnosti Bena Stillera (proč se boha musím doopravdy dívat na pytel v zipu a honění u umyvadla?), byla by to dost dobrá romantická komedie. 2¾.

BBT ve slušné formě, jen občas nějak vypadává z role otrlého cynika, když střídá drsné hlášky s procítěnými vyznáními vstříc nevycválaným spratkům. Kteří jsou mimochodem opulentní sbírka od pohledu nesympatických týpků. Možná s tím má co dělat poplatnost předloze, čert ví. 3¾.

Jak dostat diváka na zádumčivé drama o středozápadním farmáři, který přichází o dceru, nenadřít se se scénářem a přitom vydělat nějaké peníze? Dejme tam Arnolda. A co mládež, která už na dědka dlabe? Tak tam frkneme zombíky. Jak to prodat středoevropanům? Nijak. Je to pro konvenčního diváka bez vytříbenějšího vkusu, nejlépe amerického, jelikož ten asi lépe chápe všechnu tu venkovskou náladu. Pro mě je to zoufalý pokus dědka z obarvenými vlasy, an s německou angličtinou hraje děláním obličejů. Nicméně až budu mít čas a náladu udělat nějaké fakt cool domácí video se spoustou poetických záběrů s využitím hloubky ostrosti, půjdu pro inspiraci právě sem - tady je jich nalepených mraky. Hodně slabá dvojka.

Šestnáct let jsem tak efektivně odolával, že jsem celou tu dobu neměl ani tucha, o čem ten film je, kromě barevné představy maníků, co se kdesi ve sklepě mlátí přes tlamy. Takže vlastně projekce na slepo. Po načančaném začátku a vzniku poněkud asymetrického přátelství se zdá, že je tu zase jednou příběh průměrného maníka s (nevědomou) touhou po katarzi, ale kdy vám to začne postupně docházet, z chlupaté deky se stane slušná kožená bunda, a člověk se hned cítí tak nějak... líp. A Bonham Carter v době, kdy ještě vypadala k světu.

Dexter vraždí jenom zlé lidi, je hodný. A citlivý hoch to je — na to, že nedovede cítit emoce, je vlastně citlivý až hanba. Jeho dokonalý kodex, který mu dovoluje proplouvat nebezpečím odhalení, postupně také bere za své. Jdou tím do kytek dva pilíře, na nichž je výjimečnost hlavní postavy původně založena. Krutá daň za uspokojení touhy pořád vyrábět další díly, aniž by se vše opakovalo skoro doslova. Hlavní hrdina mě postupně přestával bavit a za mnohem zajímavější bych považoval okolní dění a vedlejší postavy s běžnějšími problémy. Série každopádně dovede udržet pozornost, ale jak jde čas, hlavním magnetem se v ní stává spíš zvyk trávit se známými postavami čas, než výrazný zájem vědět, jak to bude dál. Díval jsem se rád, ale žádná láska v tom není.

Nedovedu se pořádně rozhodnout, jestli tři nebo čtyři puntíky. Než se rozepisovat, lze raději doporučit komentáře uživatelů canakja a DaViD'82 (vole, nemoh' by sis ten nick psát normálně, aby ses dal rozumně citovat, aniž by se člověk musel pětkrát podívat, jak se to píše?). Ve zkratce pro ty, kteří by to snad náhodou chtěli slyšet i ode mě: vaskulitida, MRI, sarkoidóza, lymfom, lumbální punkce... Tohle rozpočítadlo se line seriálem díl za dílem, stanovování diagnóz je rutinní stále opakovaná vycpávka a monotónně vzorované pozadí pro Houseovy kreace na poli drzosti a cynismu. Zatím mohu soudit podle dvou sérií, kde se Sherlock House pomalu přesouvá z pozice cynického superdiagnostika do pozice pubertálního „vtipně“ prostořekého sebelítostivého klacka s úžasnou lékařskou intuicí. Když o tom tak přemýšlím, zase bych tu čtyřku nejradši vrátil na trojku, ale zatím mě House nadprůměrně baví (i když bych klidně vynechal polovinu doktorských historek a dexterovské řezničiny, a zkrátil tak epizody na polovinu).

Zprvu nedůvěra, protože rozkošných vánočních příběhů s humorným podtextem a „nečekanou“ pointou má všednodenní cynik plné brejle, a na další není zvědavý ani zbla. V tomhle kousku se obvyklou dávkou svátečního patosu a hlášek typu „dámy a pánové, zachránili jsme vánoce“ (což je scéna, která mimochodem přes jistou chvatnost není špatná) prokousávají na vzduch hlavně dědek Claus, skřetice Bryony s piercingem v obočí a vánoční bačkory. Nejspíš v tom hraje roli, že se celé taškařice ujali hobiti z ostrovů, takže všechen ten břitký humor nepůsobí tak hystericky a obličeje animovaných postaviček nejsou jako přes kopírák z Úžasňákových. Čtyřka v rámci vánočních spektáklů. 3¾.

Já tedy mám Stathama nejradši, když do půl těla vysvlečen tanečním stylem dává na držku partě ošklivých maníků — čili si na jeho „propracované“ hrátky typu Parker zase tolik nepotrpím. Nicméně celkem pohoda.