Mr. Sandman

Charles Dalton, Neal Perry, Todd Anderson, Knox Overstreet, Meeks, Pitts a John Keating, všechno to zní jako jména nějakejch básníků sakra. Mám rád Weira a k tomuhle filmu mám obzvlášť sentimentální vztah.

pořad má zajímavé téma a dal bych klidně vyšší hodnocení, jenže Aleš Cibulka mě sere a navíc nelpím až tolik na všechny ti gramatyckí přesnosti

skutečnou kyberpunkovou revoluci do filmu přineslo až anime nebo ji v určitém smyslu dotvořilo, filmový zážitek který se vyrovná nejvýraznějším knihám žánru...

Kniha je ještě mnohem podrobnější a mrazivější, ale i zde člověk cítí tu zvláštní výstižnost postavy, která mě přitahovala jako magnet, jde o psychopata? nebo člověka s kterým se naopak lze v mnohém ztotožnit? Vystihnutí jedné skutečně bizarní tendence životního stylu dopadlo v tomhle snímku velmi dobře, mnoho monologů stojí za zapamatování.

noirum, noár um, no á rum,

to je ono, Red Forman coby maniak s brýlemi a jeho protivníkem je oplechované torso

V Lost highway jste skutečně zprvu ztraceni, avšak kdo zde nalezne svou cestu, ať už je to cesta do pekel a zatracení a nebo cesta za vykoupením a spásou, nebude schopen se z ní již nikdy vzdálit a bude po ní uhánět nekonečnou, tichou nocí...Fascinace noční ubíhající dálnicí. Reflektory auta ostře osvětlují žluté pruhy a okolí pohlcuje naprostá temnota. Červené závěsy jako z Black Lodge v městečku Twin Peaks. Pronikavě smaragdové ženské oči. Hlavní hrdina, potažmo Lynch, si raději věci pamatuje po svém ne nezbytně tak, jak se skutečně staly. Pseudoobjektivní médium filmového pásu využívá subverzivně k vytváření vlastních fantasmagorických výjevů. Zvláštní je, že kamera se u něj objevuje právě v těch nejpodivuhodnějších scénách, jakoby chtěl zachytit ono surreálné pozadí skutečnosti. Kamera zde v diegetickém prostoru vytváří tu nejčarovnější rovinu příběhu, splétá tu nejméně uchopitelnou a poznatelnou síť významů. Ve snímku můžeme rozpoznat některá zjevná bazální témata jako narušení soukromí v rodině a křehkost těžce vybudovaného rodinného zázemí. Nejvíce se ale film točí kolem paranoie, záhady, šílenství a schizofrenie. Snímek je super stylizovaný. Omračující je čistota záběrů, která je pro Lynche typická. V mizanscéně se neobjevuje nic zbytečného nebo navíc. Schizofrenické tázání hlavního hrdiny po tom, kým vlastně je nás provede příběhem toho, co se nestalo. Je možné, že hlavní hrdina potřeboval ospravedlnění svých činů natolik, že je raději připisoval vnějším silám? Proč přecházíme do příběhu někoho jiného, jak se tyto dvě linie napojují? Jak již bylo řečeno, Lynch za pomoci kamery vytváří především ono tajemství, něco, co si každý vyloží po svém. V tom spočívá konflikt mezi objektivním záznamem reality, po kterém touží věda a záhadnou intuicí, kterou se zaštiťuje umění. Obojí proniká k podstatě skutečnosti, ale obojí dosahuje diametrálně odlišných výsledků, díky využití rozdílných nástrojů. V Lynchově případě nelze ony fyziologické proměny vnímat jednoduše metaforicky. Zákruty temné ztracené dálnice mysli jsou pro něj propojeny s tělesností. Zdánlivě odlišné příběhy vplynou jeden do druhého jako dvě silnice za temné noci kdesi v poušti sice plynule, ale nikoliv neproblematicky. Divák má problém s nelineárním pojetím času. Vše se od počátku zdá jako sen. Máme tu zkrátka tradiční Lynchovské figury a pojetí vyprávění. Dalším silným motivem je láska versus chtíč. Nevinnost v ohrožení hříchu. Juxtapozice Femme fatale a dívky odvedle připomíná Modrý samet. Film noir se zde střídá s maloměstským vztahovým dramatem. Ohrožení ryzosti vztahu jakousi zvráceností zase připomíná Zběsilost v srdci. Ať už je to Bobby Peru, Frank Booth nebo Mr. Eddie, vždy tyto figury v psychoanalytickém čtení Lynche připomínají ID, zatímco náš hrdina je potácejícím se egem. Ať už je to nalezení uříznutého ucha nebo zastřený hlas v interkomu, výchozí premisy bývají u Lynche jednoduché, ale atmosféru snadno budující. On je již potom schopen z nich vyčarovat úžasně šílený, čarovný, archetypální a neotřele ambivalentní příběh, přestože pracuje s tolika schématy. Dokáže to díky své imaginaci a tendenci k tomu, nebýt doslovný, zůstat nejednoznačný. Jinak by vše vyznívalo falešně. Nechává se vést intuicí tak jako nikdo jiný. Jeho ucelenost a koherence spočívá v přiznání, že temnota existuje a musíme se s ní potýkat. To on sám sobě svými díly něco říká a nesnaží se nikomu zalíbit. Pouze pracuje s tím, co jej fascinuje a my jsme tím mimoděk fascinováni také.

kdo kontroluje koření, ovládá Vesmír, Baron Harkonnen, Muad'Dib největší prorok a kwizatch haderach, ale pro mě především Usúl a král Šaj - huludú a vůbec všech fremenů, water is life, long live to fighters and the sleeper has awaken, vzhůru za písečný přesyp do záře zapadajícího slunce nebo do komnat hluboko pod zemí, schovaných bezpečně před strašlivými písečnými bouřemi, epos, parafráze, neskutečno, dobrodružství, dogma, frakce, politika, impérium, galaxie, klany, monarchie, proroctví, bene - geserit, navigátoři, melanž, padišáh Imperátor, Irulán a sardaukaři navrch, to je DUNA....film Davida Lynche je svébytné dílo, které není příliš moudré srovnávat s knihou, respektive celou ságou Franka Herberta, i přes malé výhrady tento film hodnotím vysoko, protože pro mě má své veliké kouzlo a musím říct, že lepšího Paula než Kylea MacLachlana si neumím představit

Einstein tvrdil, že fantazie je důležitější než vědění. A co víra? Je víra důležitější než vědění? Tato (nebojím se říct geniální) trilogie nabízí na tuto pro někoho velice složitou a zásadní otázku jasnou odpověď.

Velmi sexy fantasy kult.