gicous

Při závěrečných titulcích mě zalil osvobozující pocit, jenž musí být výsledkem usmíření se s nevyhnutelným osudem a poznáním, že odproštění se od své životní lásky je jediná možnost, jak ukonejšit a vyléčit zlomené srdce a zdrasanou mysl. Svým rozhodnutím Carole učinila obrovsky důležitou věc pro štěstí celé rodiny. Láska dokáže velké věci, ale zároveń se v důsledku lásky mohou lidé uchýlit k činům, které toho druhého zraňují. Jacqueline není schopná stejné věci jako Carole. Na svém synu je více závislá než je on na ní a možná proto sahá k takto zoufalému aktu. Pokud má rozdělení příběhu na dvě časové roviny nějaké opodstatnění, tak je to pro mě fakt, že Jacqueline funguje jako alter ego Caroline. Jejich rozdílnost v rozhodnutí, jak se vypořádat se svou závislostí na milované osobě v sobě nese důležité poselství. Přetrhnout pouto spojující dva lidi je někdy velice těžké, ale pokud pouze toto roztržení může vést ke štěstí obou, je to nezbytné a jediné možné řešení.

Je libo milostný trojúhelník ve složení šílený smutný klaun - ještě šílenější veselý klaun - krásná akrobatka, která to má ráda pěkně na tvrdo? Tak potom je tahle šílenost jako stvořená pro vás. Brutalní, sadomasochistický, akční, veselý, psychopatický spletenec klikatící se španělskou historií. Je to bizarní exkurze napříč žánry, která začíná jako brutální ultra válečný film a končí jako shakespearovská tragedie střihnutá poctou King Kongovi. Po první hodině jsem byl rozhodnutý, že tohle je film, který budu milovat a jenž se bude pyšně vyjímat v moji sbírce. Bohužel následných 45 minut ukazálo, že takhle ďábelsky úchylný příběh nešlo ukočírovat až do konce. Postavy se naprosto ztrácejí v ději. Mízí a objevují se úplně zmateně v ději a v čase. Film lítá jako splašená masařka z místa na místo, dělající z příběhu strašný bordel. Ale i přesto jdu na takhle vysoké hodnocení. Ono kde jinde potkáte žárlivou slonici, dva psychicky narušené klauny, potoky krve, špetku hardcore sexu, řádně našlapané úvodní intro, snad desítku různých žánrů, a nadto herečku, jenž se honosí příjmením Bang. Ano, jedině tady v Baladě o smutné trumpetě.

Věřím, že skutečné přátelství se může zrodit ve dvou případech. Buď v ranném dětství, a pokud přetrvá až do dospělosti, tak se potom jedná o velmi silné pouto. A nebo v důsledku extremních situací, kdy jsou si lidé velmi blízcí a jejich život závisí na odvaze a oddanosti toho druhého nebo těch druhých (dokonalý příklad je Patrola). Pokud jde o první možnost, příkladem budiž 50/50. Ještě aby nedošlo k nedorozumění, píšu o skutečném chlapském přátelství, ženy ať prominou. Tak tedy kromě lehce uvěřitelného motivu silného přátelství si film půjčuje taky trochu z romantiky, dramatu či komedie. Jediné slovo, které mi vyvstává na mysl, abych popsal 50/50 je lehkost, se kterou si ze všech těchto žánrů bere, co zrovna potřebuje. Ničeho není málo ani moc. Režisér našel přesnou rovnováhu mezi žánry. Smál jsem se konverzačkám tandemu Levitt-Rogen. Byl jsem dojatý těžkými situacemi během Adamovy léčby a také jsem romanticky roztál díky jiskření mezi Levittem a Kendrickovou. 50/50 je film, který vypráví o vážných a důležitých věcech, se kterými se v životě setkáváme. Na rozdíl od většinové melodramaticky laděné produkce, tak činí s lehkostí, vtipem a nadhledem.

Prosím, nečíst pokud nejste fanoušek Arnolda. Velký mistr žánru je zpátky. Už to sice není jako za mlada, ale jeho charizma jako akční ikony je stále tady a funguje na výbornou. V akci už sice potřebuje pomocníky, ale pokud se dostane k samotné akci, opanuje celou scénu. Závěrečný souboj na pěsti je podle mě dokonalý filmový zážitek pro fanoušky staré dobré akční školy. Když už jsem u té akce, musím říct, že Konečná má výborné akční scény. Všechno se děje v pohybu, ať již jednotlivé přestřelky, při kterých se herci neustále přesouvají nebo honičky s auty, kdy vás rychlost a dynamika kamery prostě musí strhnout. Ubral jsem jednu hvězdičku v hodnocení, protože někdy jsou nelogické kličky v ději až moc velké a stejné nelogické chyby se vyskytly i během přestřelek. Jinak se ale jedná o výbornou akční jízdu, při které děj uhání jako splašená mrcha, hláška střída akci, do toho našlapané auta a k tomu dvě krásné ženy. Prostě plná spokojenost. P.S. Arnolde, my tví věrní jsme pořád tady. Podle komerčního ohlasu nás sice už není moc, ale my tě vždycky podpoříme.

Silný a pravdivý příběh strhává dolů tradiční Zwickova režie, ať je jak chce dokonalá, je tam příliš mnoho patosu, sentimentality a pohádkově krásných dialogů. Na můj vkus se tohle pro smutný i když hrdinský příběh z druhé světové války nehodí. Pokud bych hodnotil technickou stránku filmu, tak ta je bez debat super. Kamera Eduarda Serry stejně tak jako střih, výprava a hudba fungují na 100%.

Necítím se na to, abych tady hodnotil Irán jako zemi nebo současnou situaci, která tam panuje. Nevím, zda-li film podává věrný a pravdivý obrázek o této zemi nebo pouze podsouvá neznalému divákovi svoji vlastní pravdu. Toto jde mimo mě a proto nebudu zabíhat v hodnocení do těchto nejistých vod. Pokaždé když jsou ve filmu obě hlavní herečky, tak obraz doslova jiskří jejich láskou, která jim vyzařuje z očí, při každém letmém pohledu, jenž jedna druhé věnují. Bylo to pro mě čiré potěšení sledovat obě herečky při zpěvu, při tanci nebo při něžnostech, které si vyměňují v tajnosti ze strachu z okolí. Jemné doteky, pohlazení, obejmutí, vzájemné usinání, vše je pojato nesmírně citlivě a něžně. O to bolestnější bylo celkové rozuzlení příběhu ústící častěčně do otevřeného konce a nechávajic tak diváka ve vlastních myšlenkách domýšlet závěr jejich příběhu. Není pochyb o tom, že citlivý casting filmu velmi pomohl, protože se mi celkově zdálo, že je příběh velmi útržkovitý. Některé scény (např. vše co předchází svatbě) se mi zdály ve svém vyznění osamělé, krátké a nenavazující na předešlý děj. Možná, že se režisérka rozhodla nepodávat nic polopaticky. Možná, že jsem už příliš zdegenerovaný západní produkcí, ale chtěl bych vědět více o motivech činů jednotlivých protagonistů. Bylo to všechno až příliš málo čitelné a skryto pod povrchem. V důsledku toho jsou tedy scény bez přítomnosti obou dívek nezajímavé a působí až příliš cize a chladně. Okolnost je velice citlivě natočené drama o vztahu dvou mladých svobodných a nespoutaných dívek. Díky hereckým výkonům mi určitě některé momenty zůstanou v paměti. Bohužel jsou pro mě skladba a způsob vyprávění až příliš utržkovité, málo čitelné, možná amaterské, možná netradiční, možná je chyba ve mně. Vyberte si. Po shlédnutí si možná najdete ještě jiné slova, která tento film vystihnou o mnoho lépe.

Nejlepší blockbustery vznikají pod taktovkou dvou druhů režisérů. První skupina, kde můžeme zařadit bombarďáky jako např. Bay, Sommers, Verbinski, kteří diváka a příběh převálcují akčním, trikovým a nutno podotknout že většinou i vtipným nářezem, který si řádně užijete až když vypnete mozek. Druhou skupinu tvoří mistři žánru - Spielberg, Cameron, Scott, Nolan, kteří kromě obřích rozpočtů vsázejí také na prokreslenost postav a smysluplný příběh. Světová invaze nepatří ani do jednoho seskupení. Akční scény postrádají napětí a dramatičnost. Většina z nich se odehrává ve statickém postavení, kdy vojáci leží zakopaní za zříceninami a střílejí na zmateně se pohybující emzáky. Připadalo mi to jako videohra. K postavám jsem si za celý film nevybudoval žádné pouto. Prostě mě nezajímaly. Patetické gesta a dialogy plné hrdinství mi začaly lézt na nervy tak po pěti minutách filmu a na konci to už bylo nesnesitelné. Dvě hvězdičky dávám za jedinou povedenou bitvu na dálnici a také za celkem slušné triky. Na blockbuster techto rozměrů to je ale proklatě málo.

Dovolte mi, abych tady složil poklonu Michaelu Bayovi, který dokázal dát svou bombastickou režii formu a tvar něčemu, co jen vzdáleně připomíná příběh nebo scénář. Co na tom že je tam moře nesrovnalostí, chyb, nelogičností a blbých dialogů, těch150 minut bylo nabito takovým ohňostrojem výbuchů a akce, že mě to naprosto převalcovalo. Moje hodnocení proto berte s velkou Bayovsky nabubřelou rezervou. Nemůžu si pomoct, ale začínám se pomalu těšit na Pain and Gain a na to, co Bay znovu dokáže s trochu smysluplným scénářem.

Každý poutník či dobrodruh přece jednou musí dojít na své cestě k místu, které si ho získá svou laskavou atmosférou a věrnými přáteli, jenž mu poskytnou domov. Zaplní tak prázdné místo v duši a dají mu pocit vnitřní naplněnosti. John v podání Joshe Lucase přesně takové místo našel. Co na tom, že je nehostinné, zapomenuté kdesi v poušti plné červeného prachu a hrubozrnných horníků. Cestovatel John tam tedy konečně zakotvil, našel lásku, práci, přátelství, vše důležité, co činí z cizích míst domovy. Samotný pes Red Dog potom funguje jako jakési pojítko, jenž spojuje všechny lidi do jedné pospolité komunity. Film Red Dog je nesmírně laskavý, přirozeně plynoucí příběh doplněný skvělou hudbou a výbornými herci. To co ho odlišuje od podobně laděných snímků je jemná nadsázka a vtip, s jakými popisuje jednotlivé charaktery a jejich skutky. Díky tomuto lidského přístupu je Red Dog velice působivým filmem dojemným v těch pravých okamžicích stejně tak jako zábavným v těch ostatních. Jsou v něm zaklety emoce, které vás dotlačí tu k slzám a tu zase k smíchu. Skvělý zážitek.

Čím více si film nechávám uležet, tím více negativ nacházím. Nemůžu namítat nic proti první polovině. Rozvíjející se vztah mezi Shanou a Gavinem je díky vzájemné chemii obou hlavních představitelů opravdu okouzlující. Stejně tak jako konfrontace ateistického a radikálně věřícího pohledu na svět. Výměny názorů Gavina a Joe mají hloubku a vnitřní napětí a v podstatě vyznívají nerozhodně, protože ani jeden nemá tolik potřebný důkaz, aby toho druhého přesvědčil o existenci či neexistenci Boha. Shana je jako mezi mlýnskými kameny. Oba dva jí milují, přičemž každý z nich jí prokazuje lásku jiným způsobem. Vzhledem k minulosti všech protagonistů tohoto milostného trojúhelníku je pochopitelné, proč Shana setrvává ve vztahu s chladným a panovačným Joem a ostýchá se ho opustit. Zároveň jako divák chápu její okouzlení Gavinem, který ji nabízí v lásce úplný opak. Toliko k první zhruba polovině. V té nasledující se vztahy vyhrotí a příběh by měl postupně gradovat. Bohužel z mého čiště subjektivního pohledu si nedokážu minulost všech tří nějakým způsobem spojit s postavami. Nedokážu si představit Shanu s tváří Liv Tyler jako feťačku, Joe alias Patricka Wilsona jako zkrachovalce a Gavina čili Charlieho Hunnama jako milujícího manžela a otce. Zároveň mi nedává smysl rozhodnutí Joe vypořádat se s nevěrou způsobem, který zvolil. Nelíbily se mi ani flashbacky, jejichž prostřednictvím je celý příběh vyprávěn, a jenž ve finále ochuzují film o nějakou slušnou gradaci. Na závěr ještě dodám, že celá dějová odbočka s rodinnými problémy detektiva Hollise podle mě příběh zbytečně rozmělňuje a odvádí ho od centra všeho dění. The Ledge není špatný film. V rozjezdu je vcelku působivý, ale čím více se noří do nitra vztahů a postav, tím více se ukazují jeho nedostatky v nastínění jednotlivých charakterů a jejich motivů jednání