GilEstel

Ze značně nejednoznačného sci-fi PIKNIK U CESTY bratrů Strugackých dokázal Tarkovskij vydolovat ještě nejednoznačnější a záhadnější filmovou adaptaci. Mnoho lidí ho za to odsuzuje, mnoho zase obdivuje. Dalo by se říci, že kniha tak trochu přibližuje děj filmu. Nicméně zdaleka ho neosvětluje. Stalkerovskou síť, kterou Tarkovskij zapletl kolem Zóny, nejde rozmotat. Člověk tak zažívá filosofickou seanci, kde časoprostor a fyzikální zákony ztrácí na významu. Člověk poznává nové dosud nepoznané síly a nerozumí jim. Film pokládá tisíce otázek, ale na žádné neodpovídá. Není divu, že intelektuálně laděné publikum se snaží najít vlastní interpretaci obrazů ZÓNY. Je to ale jen marná snaha, která pouze odráží lidskou hravost a představivost. Rozplést pavučinu nedokáže nikdo. Představa tajemných, nepochopitelných sil, setkání lidské civilizace s něčím mimo naše chápání, člověka dráždí a přitahuje. Stalker přináší možnou vizi takového světa, ale sám ho nevytváří. Jen o něm sní. A tohle není zrovna hollywoodské snění. :-)

Jeden z mála filmů, jehož poselství vítězí nad dějovým obsahem. Zápletka, stejně jako způsob vyprávění příběhu, jsou nadnesené. Vše je prostoupeno zvláštní spiritualitou, důrazem na tradiční křesťanské hodnoty a morální poselství. Však jde o jeden z 15ti filmů s největším morálním přínosem dle seznamu vydaného Vatikánem ke 100. výročí kinematografie. Pravdou je, že film velmi nenásilnou a příjemnou cestou poukazuje na význam života každého z nás a vybízí nás k zamyšlení se nad sebou samými, nad svými životy. Šikovně relativizuje nepodstatné, co se člověku zdánlivě jeví jako podstatné. Ukazuje nám americký sen v trochu jiné podobě. V podobě křesťansko – humanistické utopie, kdy pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Lidé potřebují své sny a utopie. Všední život by byl bez nich příliš krutý. 90%

„To je šéf! ….. To je šéf! ….. To je šéf!“ ______ Další z legend mého dětství. Film, který jsem viděl snad dvacetkrát. Viděno dnešníma očima: Je to sice nostalgie, ale není to tak dobrá komedie, za kterou sem jí měl, když mi bylo 10. Přesto jde společně se Šimon a Matouš jedou na riviéru o nejzdařilejší napodobeninu Bud Spencera a Terence Hilla, která se jejich filmům může kvalitativně rovnat. Pravda, jen trochu ztřeštěnější. Groteskní bitky, pěkná ústřední melodie, infantilní dialogy, vyzkoušené charaktery. Výborný dabing Jana Přeučila dělá z Morgana (skvělý Dominic Barto) nejvtipnější postavičku.

Neradujte se z jeho porážky lidé. Protože ačkoli se mu svět postavil a zastavil to zvíře, fena která jej porodila, je znovu březí. Bertold Brecht

Pět let po americké premiéře Zabriskie Point, která byla přijatá s velkými rozpaky (Úspěch Zvětšeniny se napodobit nepodařilo.), se Antonioni vrací k evropské koprodukci. Navzdory tomu, že se film může pochlubit skvělými exteriéry, (Africkou pouští počínaje, Mnichovem a Barcelonou konče.), i hereckým obsazením, považuji jej za jeden z režisérových slabších, který se nemůže rovnat žádnému jeho filmu starší dekády. Kde je zakopán pes? Problém je, že film určený pro americkou i evropskou scénu zcela neodpovídá původní režijní koncepci. Film měl v původní verzi přes 4 hodiny. Když byl sestříhán na necelé dvě hodiny, mnoho se z něj ztratilo. Vlastně to nejcennější. Atmosféra. Sice i zde se objevují Antonioniho klasická existenciální témata o hledání významu lidského bytí a práva na sebeurčení člověka ve společnosti, ale v poněkud slabším a jiném provedení. Vzdání se své identity jako cesta k útěku před sebou samým a svým životem, je téma jako hrom. Režisér se znovu drží svých osvědčených konceptů a způsobu vyprávění. Jenomže psychologický rozměr se tentokrát nepodařilo předat. Vše jde prostě ve spěchu a nevhodném tempu. Narativní děj nabývá krácením stopáže na významu, což je u Antonioniho anomálie a zjevná chyba. Nicholsonův výkon, který je kritikou považován za jeden z jeho nejlepších, působí rozpačitě. Je to herec, který hraje obvykle v neustálém pohybu, při rychlém střídání výrazných grimas. V Antonioniho režii a statické kameře se tyto tradiční herecké zbraně nedají uplatnit. Proto Nicholson působí na diváka zcela jinak než ve všech svých tradičních rolích. Antonioniho mistrný um předávání pocitů pomocí dlouhých záběrů na tváře, opírající se o dokonalou symbiózu herce a režie, se mohl objevit i zde. Díky zásahům velkých studií se mnohé ztratilo a my sledujeme úplně jiný film. Místy jakoby se mistrův rukopis vytrácel, abychom ho pak zase na chvíli našli. Moc by mě zajímala původní koncepce. Koncepce, kterou Antonioni považoval za jedinou správnou. 66%

"Vy jste takový šťastný pár. Čím to je?" _____"Jsem povrchní, prázdná a nepřemýšlím." "Já jsem úplně stejný." _____ Jedna z velmi ceněných komedií W. Allena, navíc oscarová. Co kvituji, je vcelku inteligentní humor a originalita. Allenův způsob humoru mi ale poněkud nesedí. Nevím čím. Možná je to na můj vkus až příliš ukecaný. Takovýho chlápka já potkat na ulici, tak se s ním raději moc nebavím. Navíc zjevná ironie a sarkasmy stavěné nad cítění člověka a relativizující ho, je pro mě z principu těžko stravitelný přístup. Zvlášť když jde o dějovou kostru. 65%

Tento film u mě zůstává spojený s nejintenzivnějším kino zážitkem. Od úvodního zašeptání Galadriel „The world is changed. I feel it in the water. I feel it in the earth. I smell it in the air. Much that once was is lost, for none now live who remember it.“ až po nepřekonatelný závěr spojený se zánikem Společenstva, jsem seděl v kině jak přikovanej. Čekal až do úplného konce titulků, abych si to mohl dát o pár dní později v kině znovu. Nikdy předtím ani po tom na mě žádný film neměl takový účinek, a to včetně dalších pokračování. Moje nadšení pro Tolkienovy říše je ale mnohem staršího data než Jacksonova trilogie. Už od dětství jsem sníval o tom, jak by vypadal film. Vždy jsem došel k závěru, že tato kniha je nefilmovatelná. Částečně jsem si tuto teorii potvrdil. Pravdou ale zůstává, že právě Společenstvo zůstává ze všech dílů knižní předloze nejvěrnější a nejvíce ctí jejího ducha. Ačkoli pro mě Jackson není žádným režisérským idolem, často se nechává unést akcí a pompézností, tímto si mě získal. Je totiž opravdovým fanoušem Tolkiena a na filmu je to set sakra vidět. Pracoval s největšími fanoušky Tolkienových říší. Sehnal malíře, kteří celý život ilustrují výjevy Středozemě (John Howe, Alan Lee, Lode Claes). Sehnal lingvisty znající jazyky národů Středozemě. Nechal vyrobit nepřeberné množství rekvizit. On oživil Středozem prostřednictvím krás Nového Zélandu. Dokázal důstojně zfilmovat nemožné a potěšit fanoušky. Režisérská 3,5h verze je ještě mnohem lepší. Zabíhá více do detailů. Pro běžné diváky neznající knihu je ale příliš rozvleklá a nesrozumitelná. Zkrácení pro kino bylo rozumným řešením. Verze, která šla do kina, je i takto osekaná velmi dobře koukatelná. To vše nic nemění na tezi, že kniha zůstane knihou, věcí nepřekonatelnou a díky fantasii mnohem bohatší než film. Ale pokud měl film vzniknout, nemohlo vzniknout nic lepšího, než Jacksonovo Společenstvo prstenu.

Dokument o nejznámějším českém emigrantovi z roku 1968 je velkým soustem pro kohokoli. Zvlášť když vezmeme v potaz náladovost a náročnost českého filmového publika. Lidem málo obeznámeným s životem a kariérou Miloše Formana (těch je u nás asi menšina) může film nabídnout poměrně ucelený náhled do autentických vzpomínek velkého režiséra. Pro ostatní (asi většina) může jít o vhodné doplnění širšího povědomí. Dokument je k osobě Formana zcela nekritický. Je celý v přátelském duchu, něco jako staří přátelé si sedli na kafíčko a zavzpomínali. Téměř posvátná úcta k velikánovi českého filmu je cítit z každého záběru. Těžko říci, zda je Formanův život a dílo skutečně takový, jak nám ho zde režisér Šmídmajer v necelých 2h nastínil. Na to si musí odpovědět každý sám. Tohle je sice jen jeden z úhlů pohledu, ale nejspíš všeobecně nejpřijímanější. Já bych minimálně uvítal silnější zaměření na práci a dílo, a to i v rámci této omezené stopáže.

První německý zvukový film, odrazový můstek k mezinárodní slávě Marlene Dietrichové. Zároveň počátek spolupráce s režisérem Sternbergem, která dala světu ještě několik vynikajících filmů. Pro mne je to jeden z klenotů kinematografie, jehož síla výpovědi přetrvala dodnes. Nešťastný osud puritánského gymnazijního profesora Immanuela Ratha, je odstrašujícím příkladem dnes stejně jako v minulosti. Puritánství a zásadovost se postupně změní díky okouzlující Lole v pokrytectví, bezradnost a nemoc. Profesorův příběh nám otevřeně říká, že každý muž může lehce najít svou femme fatale. Janningsův výkon v této roli je naprosto strhující. Není sporu o tom, že právě jeho postava a její vývoj jsou hlavním tématem, kterému se kamera věnuje. Navzdory tomu se role Dietrichové stala hlavní postavě zcela rovnocennou a v některých ohledech jí dokonce překonala (pěkný nohy). Závěrečné vystoupení Dietrichové, kdy sedí obkročmo na židli a zpívá Falling in Love Again, v kontextu se závěrečným Janningsovým křečovitým obětím katedry, zcela jasně vypovídá o tragice setkání dvou odlišných světů. 95%

Přeceňovaný film s tak naprosto nepravděpodobným příběhem, že zůstává rozum stát. Učitel, který nakope prdel nejlepším světovým zápasníkům, aby uchránil rodinu před bankrotem. Samozřejmě nesmí chybět řevnivost s bratrem a komplikovaný vztah k otci. Nesmíme zapomenout ani na fandovský kotel teenagerů. Vše zakončíme celkovým smířením v ringu za doprovodu dojemného songu a několika zpomalených záběrů. Zápasy vypadají ve filmu dobře. Člověk by se až sám ohnal pěstí, když vidí, jak se řežou, ale to je tak všechno. Hlavní hrdinové mi připomínají spíš namasírovaný týpky z posilovny než opravdový zápasníky. Řada akčních hvězd 90. let měla alespoň nějakou zápasnickou praxi, což se o místních borcích říci nedá. Atmosférou film trochu připomíná Rockyho. To je ale krok o nějakých 25 let zpátky a Stallone je taky jen jeden. Uvidíme, jak se na snímku podepíše zub času. Prozatím zůstanu u toho, že nejde o nic novýho ani převratnýho. Film pouze využívá osvědčená schémata, která někdy více jindy méně šikovně splétá dohromady, aniž by vytvořil nějakou vlastní hodnotu myšlenkovou nebo filmovou. 53%