EastWicka

Tenhle příběh jsme už v lehce odlišných variantách viděli asi dvěstětřicetkrát. Jeho asi jediným pozitivem (alespoň pro mě) je ta barevně tlumená, pokérkovavá, boxersko-rapperská estetika se zálibou v pohledech na pěknou muskulatůru Jaka Gyllenhaala. A Forest.

"Japonské přísloví praví: Co se stane dvakrát, stane se i potřetí. Ale ke svržení třetí atomové bomby nesmí nikdy dojít." Příběh, který se starý pan Jamaguči rozhodl vyprávět, je jedním z těch téměř neuvěřitelných, které se na přelomu tisíciletí, na sklonku svých životů, rozhodli sdílet někteří z jeho generace. Každý z těch příběhů je i po 60-70 letech plný zjitřených emocí a bolesti, nesdílených, neuzavřených otázek. Prošli si válkou, která je navždy poznamenala. Prožili život ve snaze zapomenut, mlčeli, aby neublížili svým blízkým, aby mohli jít dál... Tváří v tvář konci se Cutomu Jamaguči snažil vlastním příběhem přispět k zákazu jaderných zbraní a pomoci současným mladým lidem spojit st tu abstraktní ideu s hrůznou realitou, kterou v Nagasaki a Hirošimě prožil on a desetitisíce dalších. To oni, civilisté, nejhůř zaplatili za zločiny vlastní země a navíc byli celá desetiletí japonskou společností ostrakizováni - jako prokletí, jako "lidé ohnivé bomby - hibakušové", připomínka něčeho, s čím se nedá smířit a na co je lepší zapomenout. Tenhle dokument mě hodně dojal a připomněl mi jiný příběh. Kdysi jsem strávila rok jako au-pair u starého britského páru s postiženou dcerou. Jednou večer, když v TV skončil smutný dokument o Hirošimě, laskavý pan P., lékař v důchodu, k mému konsternovanému překvapení prohlásil, že mu Japonců není líto - že si to zasloužili. Pak se rozpovídal o tom, co jako mladý medik viděl na konci války v jihovýchodní Asii. Ty hrůzy páchané císařským vojskem na dobytých územích, ztýrané živé mrtvoly jeho vrstevníků z osvobozených "pracovních" táborů, ta spoušť, zanechaly v tom hodném člověku nevyléčitelnou nenávist. Jak někoho takového přesvědčit, že svržení atomových bomb bylo nelidské a špatné? Nejde to. Už je to dlouho a starý pan P. už nežije. Jeho vzpomínky a zášť odešly s ním. Je nepříjemné a skličující o tom přemýšlet. Některá témata se dají skutečně uzavřít až ve chvíli, kdy odejde generace, která je prožila. Obsahují příliš mnoho utrpení a zášti, kterou nelze žádné ze stran vyvrátit ani vyčítat.

FIlm obnažující jedno ze zásadních témat (nejen) americké historie v jejím hnusu a nespravedlnosti. Tenkrát, stejně jako dnes, absolutní moc jedněch nad druhými spolehlivě vytáhne z hlouby lidských povah to nejhorší a nejperverznější. Solomon (výborný Chiwetel Ejiofor) se ze svobodného člověka stane z hodiny na hodinu bezprávnou věcí a jednomu se při jeho odysee po jižanské noční můře chce střídavě brečet a vraždit. Nebo povolat Tarantina, aby vytáhl z rukávu nějaký ten osvobozující, totálně nerealistický happy end s pořádnou odplatou...

Tragikomedie, která z příběhů pár zoufalců živořících v britské obdobě severočeské hnědouhelné, Sheffieldu, a z jednoho nedůstojného nápadu, jak přijít k pár librám, dokázala vykřesat skvost. Moje srdcovka, asi díky Carlylovi a Addymu, s nezapomenutelným ansámblem, Koněm, chozením po zdi a hitem "You Sexy Thing". Aneb nikdo si z hrozné situace nezaměstnaných a dělnické třídy neumí dělat srandu tak jako Angláni ;).

Zajímavý výlet na oxfordskou univerzitu. Tahle partička zparchantilejch snobskej synáčků by potřebovala pořádně proplesknout ještě před tím, než si začnou hrát na Clockwork Orange. Pak už je pozdě.

Jedna z těch krásných, strašidelných a moudrých pohádek, které mne nasměrovaly k budoucnosti milovnice hororů,

No už jsem se lekla, že si ani nekousnou! PS: Nádhera, to rockové brnění a tak vůbec. Akorát, že bych si to teď dala jako 50-ti dílný seriál, aby se do toho vešla ta nej dobrodružství Adama x Evy za všechna ta staletí.

Ok, přiznávám, že vždycky začnu spontánně slzet, jakmile se roztočí lodní šrouby. Pak se nechám unášet, a když se loď rozlomí vejpůl, tradičně přepínám jinam, páč na to už nemám nervy.

Pekelný taneček na hraně mezi HODNĚ, HODNĚ povedenou hororovou můrou a černěhumornou sadistickou fraškou o několika fluidně se prolínajících dějstvích. Děje, postavy, jejich přesuny v čase a prostoru, kdo je kdo a co je co a co je a co vlastně není ... to vše je vážně vychytrale naservírované. Zapadá vám to do sebe postupně s každou novou epizodou jako úchylná mozaika, u které se občas dílky samy pošoupou na dost nečekaná místa, a nikdy si nejste jisti, jestli to náhodou celou dobu nemáte úplně blbě. No, ono je to vlastně šumák, něco tak napínavého a strašidelného se totiž hned tak nevidí. Jsem unešená. Plné skóre.

Pekelný taneček na hraně mezi HODNĚ, HODNĚ povedenou hororovou můrou a černěhumornou sadistickou fraškou o několika fluidně se prolínajících dějstvích. Děje, postavy, jejich přesuny v čase a prostoru, kdo je kdo a co je co a co je a co vlastně není ... to vše je vážně vychytrale naservírované. Zapadá vám to do sebe postupně s každou novou epizodou jako úchylná mozaika, u které se občas dílky samy pošoupou na dost nečekaná místa, a nikdy si nejste jisti, jestli to náhodou celou dobu nemáte úplně blbě. No, ono je to vlastně šumák, něco tak napínavého a strašidelného se totiž hned tak nevidí. Jsem unešená. Plné skóre.