EastWicka

Něco mezi rodinným dramatem a maloměstským lynch-thrillerem a jako obojí velmi povedené.

Viktoriánský horor par excellence. Brrr. Já věděla, že se na to nemám dívat sama - a už vůbec né v noci. Natož pak o noci, kdy čarodějnice lítaj kolem oken. Jako by nestačili pomstychtiví zlovolní oslizlí duchové. A co teď jako budu dělat?

Příběh novoplatónské filozofky Hypatie je nadčasový jako neustálý střet touhy po poznání a svobodě a jejich protipólu, fanatické víry a snahy zotročit mysl jiných lidí. Kdo by v době vzniku tohoto úhledného, decentního filmu uvěřil, že alexandrijský scénář bude mít na rok přesně o 1600 let později repete v Palmýře. Ach jo.

Tak emotivně strhující film jsem v kině neviděla už hodně dlouho. Příběh mladého páru, lapeného ve víru represálií po Pinochetově převratu v Chile, je natočen s až fyzickou intenzitou. Euforii, ochromující strach, hnus, bezmoc, napětí a hlavně zoufalou touhu po návratu do života, který neovládá a nedusí něčí sadistická zvůle, cítíte bezmála na vlastní kůži. Jako v báji o Orfeovi a Eurydice se Lena vydává pro svého Daniela až do podsvětní říše, ze které není návratu - tu zde představuje tzv kolonie, patřící sektě kolem bývalého nacisty Paula Schäfera. Colonia Dignidat během desítek let semlela stovky životů - ať už zde "zpracovávaných" a následně po okolí zakopaných politických vězňů nebo těch, kdo sem přišli dobrovolně z poválečného Německa za slibem nového, lepšího společenského řádu. Navenek dobročinná, zemědělsky produktivní a uspořádaná komunita představovala pračku peněz, klíčový bod pro nelegální obchody se zbraněmi, a pro své obyvatele... peklo. Právě tohle peklo bylo pro tvůrce oním těžko stravitelných jádrem filmu, které chtěli pod rouškou milostného příběhu dostat do povědomí diváků, jak po projekci a Febiofestu přiznal Daniel Brühl.

Nevesely truchlivy jsou ty vodní kraje, kde si banda malejch psychopatickejch sráčů hraje. Aneb tfuj tajxl, to je dneska mládež.

Dokument s ohromnou silou, která tkví ve vědomí, že sledujeme přímý záznam dění před vypuknutím bouře, která zahýbe světem. Ed Snowden, mladý infrastrukturní analytik NSA, dospěl k závěru, že občanská neposlušnost je jeho občanskou povinností, a rozhodl se s pomocí pečlivě zvolených zástupců médií informovat veřejnost o rozsahu, v jakém tajné služby celého světa monitorují životy nás všech. A zbořit mýtus o tom, že "oni" mohou cokoli, a že nemá smysl proti krádeži soukromí a svobody projevu protestovat. Chvílemi fascinující podívaná, bezmála thriller, odehrávající se po hotelových pokojích, v napětí, paranoie, v očekávání velkých věcí... Je těžké se zbavit nepříjemného pocitu, obavy, že protagonisty osobně nemůže čekat happyend. Což jen dokazuje, kolik pravdy na Snowdenově postřehu o přehoupnutí rovnováhy vztahu mezi voliči a jejich zvolenými zástupci ve vztah - mocných vs poddaných.

Mimozemsky prázdná krajina, nad níž září myriády hvězd a jezdec je v ní cizí. Vyprahlé peklo, ve kterém se lidé proměňují v psi, a sluneční výheň z nich stírá pozlátko civilizace. Austrálie... Ve své mordýřské baladě vytvářejí Nick Cave s Johnem Hillcoatem chvílemi až nevydýchatelný obraz minulosti své domoviny, syrový a podobný noční můře. Drtivému dopadu filmu napomáhají představitelé hlavních rolí, zejména Ray Winstone a Guy Pearce, řada až mystických scén, práce s vystupňováním emocí na jedničku a krásný soundtrack s houslovými motivy Warrena Ellise.

Na tak hnusné, znepokojivé a děsivé téma málo hnusné, znepokojivé a děsivé.

Tak tohle tedy nebyli ti Lovci kožišin z rodokapsu od dědečka. Kluci zálesácký, indiáni, medvědi, nekonečné hvozdy - to vše tu je... Jen skutečné a bolestně bezútěšné. Žádná dobrodružství ani pokrevní bratrství, jen boj o život, hnus z toho, co si lidé dělají navzájem, lezavý chlad a únava ze zmaru kolem. A pak to přijde. Spolu s Glassem se plazíme do svahu a před námi se otevře pohled, při kterém se tají dech: obzorem otřásá dusot nekonečného stáda bizonů a vlci útočí na zvíře příliš blízko u kraje. Těch pár vteřin jako by zamrzlých v čase - z dob před člověkem - dodává tomuto příběhu o zázraku a marnosti lidského odhodlání další rozměr. Tím nejsilnějším momentem je však, alespoň pro mne, záhrobně mrazivá scéna, v níž Glasse, možná živého, možná už ne, míjí bez hlesu ten smutný průvod na koních a mizí v mlze. Symbolické rozloučení a němá výčitka jedné z mnoha vymýcených kultur.

Kevine, achmůjbože, Kevine! Ty jeden kluku ošklivej. Akčňák?!