EastWicka

Skličující příběh v lyrických kulisách mexické krajiny kombinuje šokující zvraty, lhostejnost, násilí a hru s nadějí diváka i mladičkých hlavních postav. Heli a jeho rodina se shodou okolností ocitají v oku tornáda - brutálních praktik místního drogového kartelu.

Méně známý Boyleův thriller s ultračerným humorem a hororovými podtóny nebo spíš ultračerný komediální horor? Každopádně spolu s Trainspottingem a Klubem rváčů esence oné zvrhlé energetické vlny, která zavlažovala kulturní břehy během 90. let. Miluju tu scénu konkurzu na spolubydlícího. Něco podobného jsem párkrát zažila, na určité věci jsem se ale kandidátů nikdy neodvážila zeptat. třeba: "Když obětuješ kozu a vytrhneš jí srdce, propadneš peklu?" nebo "Kdy ti naposledy někdo řekl: 'Jsi slunce mého života'?"

Šatečky Emmy alias Mii jsou přímo rozkošné, taneček nad nic moc vyhlídkou také - o Ryanovi (sorry, Sebastianovi) s umně rozvrkočenou kšticí ani nemluvě. Tu a tam někdo pěkně zazpívá, technicolorově zapózuje, aby bylo vše genderově a rasově vyvážené, jazzík taky zazní, o snech se mluví... Ale kromě jednoho povedeného píchnutí u srdce v závěru (to neminete) je La La Land nadýchané nic, sladce vonící cukrová vata.___Malý update: Melodie City Of Stars je povedená a návyková, a ne že ne...

Tři hvězdičky hlavně ze slabosti pro obsazené bardy. Některé dějové linie byly poutavé (rozkmotření bráchové, pád veterána na dno, poťapaní zlodějíčci), jen mne v určité fázi začala neskutečně štvát snaha je za každou cenu provázat. Takže nakonec bylo nejzábavnější odhadovat, co a jak ještě scénáristická deus ex machina svaří, aby se dosáhlo kýženého cyklického kruhu.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, pár pseudo-chandlerovskými momentkami, 23% mysteriózního pološera, 23 minutami + 23 vteřinami stihomamních komentářů a 23 pološílenými Carreyho pohledy je... poznatek, že Virginia Madsen by byla nádherná černovláska. Tedy, kdyby byla černovláska... Hm.

Nebýt nebezpečného cuku v Baleově kamenné tváři, asi bych nedokoukala ani první půlku. Totalita je tu podaná tak legračně omalovánkově a celá ta nindža-gun-fight šaráda proti chudákům emocionálům v podzemí je poněkud... jako pro blbečky (Mona Lisa + Yeats vs plamenomet... no co to to?!). Nakonec jsem se ale přeci jen vyladila. Kdo se totiž neobjevil? No ano! Můj oblíbenec Will Fichtner - a hned coby hlavní rebel! Jako vždy ho bylo málo a opět byl nezapomenutelný a skvělý. No, a Bale by za tu mikrohru svalů v obličeji a duševních hnutí v očích zasloužil zarámovat. Kdyby to celkově nebylo tolik přitroublé, dala bych 4 hvězdičky. Né... dělám si srandu, nedala... ;)

Queen Latifah je boží a Kalamáry Vary s třítisícovkami a lavinami skoro stejně vtipné.

Dobrý příběh s drsně zábavnými nuancemi, které korespondují s bluesovou atmoškou. Chvílemi jsem měla neodbytný pocit, že tam někde z bažin v rákosí tahá za nitky Tarantino.

Docela fascinující dokument i úhel pohledu na rodinu, jejíž image zakrývala kromě tvrdosti i opravdu děsivá tajemství. Asi nejvíc mě dostal příběh Rosemary Kennedy, rozverné dívky, u níž se praotec Kennedy obával promiskuity a poskvrnění rodinné pověsti. Našel praktické řešení problému: lobotomii a dožití v blázinci. Rosemary vymazali z rodinných fotek, prostě už neexistovala - a všichni se zářivě a příkladně usmívali dál...

Ať je to, jak je to, na tuhle rozkošně béčkovou verzi Sněhury se tu a tam ráda podívám. Obzvlášť takhle kolem Vánoc. Nikdo mi nevymluví, že se to kdysi v 15. století, kdesi v temném lese nemohlo nějak takhle odehrát: loupežníci - trpajzlíci, poblouznění zemanové, dominy/macechy se zálibou v černé magii, rebelové s PTSD, bledé dívčiny pobíhající po luzích a hájích - a pochybné dobré konce.