BenNat

Příběh Loly a Maniho na mě nezapůsobil takovým dojmem, jako na většinu mých filmových souputníků. Bezpochyby se jedná o poutavou látku zpracovanou dle německého klíče ke konci devadesátých let. Lolu nelze přehlédnout kvůli jejímu sytě rudému háru a Maniho nelze přehlédnout pro jeho slaboduchost. Alternativní konce sice nadchnou, ale psychedelické střídání obrazů už poněkud méně. Nicméně se jedná o tu kvalitnější německou tvorbu, která stojí za shlédnutí.

Konečně po dlouhé době pořádné sci-fi se vším, co v něm řadový divák má rád, ale také s téměř veškerou představitelnou nástavbou pro náročnější. Zdrojový kód umožňuje odhalit zločince i nespočetněkrát zemřít, což možná již dopředu trochu pootvírá dvířka odhadů ohledně skutečného fyzického stavu kapitána Coltera Stevense. Goodwin se vždy musí poněkud pozorněji poslouchat, abychom neustrnuli v představě, že se Stevens vrací zpátky v čase. Minority Report aktuální doby s ještě stále neokoukaným Jakem v hlavní roli a s úžasnou Verou, jejíž hraní je bezpodmínečně uvěřitelné. A i když vše skončí tak nějak ne příliš pozitivně pro Stevense i pro samotný program, nezbývá nám než uvěřit, že máme všichni naději v nějaké jiné, alternativní realitě.

Mám nutkavou touhu přemýšlet o nesmrtelnosti v podobě Johna Oldmana a hlavně o důvěře k člověku, kterého dobře znáte. Potřebovali byste důkaz jeho trvzení, pokud by říkal, že je člověk kromaňonský, přítel Buddhy, Ježíš Kristus? Kde vlastně končí lidské poznání a začíná nevědomost, která může mít mnoho podob? Čemu jsme schopni uvěřit a v co věřit chceme? Diskuze na toto téma rozvíjí zajímavou sci-fi, která má možná o něco hlubší kořeny než jen otázku nesmrtelnosti jednoho člověka. A možná také nekvete ve všech možných barvách, ale o to větší je to podívaná. A zbytek je už jen na vašem osobním uvážení.

Kráska a zvíře je pohádka, u které mnoho z nás vyrůstalo. Zpracování se dočkala hned na několik způsobů, z této verze ale nejsem vůbec moudrá. Samotná stopáž ve mě vyvolávala paniku. Za hodinu a dvacet pět minut se vystřídalo velmi svižné tempo - to hlavně z počátku, kdy jsem měla potíž sledovat celkové dění, aby následně dospělo do hodně táhlého konce. Nemluvě o tom, že vše podstatné vám prozradí už trailer, na nic víc se těšit nemůžete, samozřejmě vyjma konce, který ale, pokud jste Krásku a zvíře viděli nebo četli, stejně znáte. Zvíře v podání Alexe není nijak děsivé, i když u něj alespoň oceňuji nenucené hraní, které na druhou stranu poněkud ztrácí jeho zoufalou snahou o poameričtění svého britského akcentu. Vanessa působila dost přehraně, Harris byl fantastický, ale jedna postava celkový dojem bohužel moc nespraví.

Dyť jsou to přátelé, proboha. Vlastně mi ani nenapadá, kde se svým hondocením začít, protože jsem za ty léta s nimi ztrávená natolik srostla, že možná zcela dobrovolně přehlížím občasné nedostatky. Tuhle partu prostě zbožňuji. Jako puberťák jsem byla naprosto přesvědčená, že nějaká podobná na mě někde čeká, teď už vím, že směsice Joeyho, Rosse, Chandlera, Monicy, Phoebe a Rachel je natolik unikátní, že ji jen stěží najdete v běžné populaci. V každé osobě se kloubí hned několik typicky lidských chyb, které všechny přivádí do komických situací. A když ne ty, tak pak zaručeně Chandler a jeho vtípky. Některé scény se mi natrvalo vryly do paměti a trochu jsem zalitovala, když jednou přeci jen Přátelé skončili (nicméně s odstupem času mi připadá konec až příliš srdcervoucí). Jednoznačně nejlepší pro mě byla třetí série, i když spíše patřím k těm, kteří neodsuzují žádnou z nich. Pravdou je, že postupem času Rachel zmoudřela, Chandler vyměkl se svými fórkami, Phoebe se zklidnila, Monica zesobečtěla a Joey zestárl, na Rosse ale jakoby čas ani neměl vliv. Občas mi k dobré náladě stačí vzpomenout si na Chandlera s Joeym majestátně přijíždějícím do jejich "nového" bytu na bílém čoklovi. Ani nevím, jestli to tak vůbec chtěli, ale Přátelé připoutali k televitním obrazovkám hned několik generací a patří jim za to dík.

Z kina jsem si odnesla následující poznatky: The Rock má levej bicák oproti tomu pravému trojnásobnej, Vin Diesel má buldočí krk, dialogy mohou být komické, aniž by v nich zazněl jakýkoliv fórek, každý, ale opravdu každý krok té Domovy bandy je očekávatelný, s miminem na cestě člověk nemůže bejt padouchem, Rio je opravdu hoodně přelidněné město. Nejvíc jsem se pobavila při útěku s trezorem - to byl balet jedna báseň. Trochu mi mrzelo titulkové upozornění, ať to v žádném případě nezkouším, chtěla jsem prubnout fabii...A potěšil mi návrat starý party a taky Hana, to je prostě frajer. Přesto, že šlo z mé strany spíš o posměšnou radost, byl to podle mě jeden z nejlepších (jestli ne nejlepší) rychlých zběsilců od té doby, co nás tím krmí.

Odprostila jsem se od afektovaného hraní Miley a příliš jsem nepřemýšlela nad patetismem, který ze snímku jen sálal. Potom zbyl poměrně kvalitní letní příběh o hledání toho, co člověk už jednou ztratil. Příjemná podívaná, která mě přesvědčila o kvalitách příběhů Nicholase Sparkse. Nicméně varuji před předvídatelností dějových zápletek, které jsou sice zamotané, ale zároveň naprosto zřejmé, což je podivná konstelace, kterou sami nejspíš pořádně pochopíte až při shlédnutí.

Příjemný závan z francouzských končin. Zápletka dává hned několik variant, kterými se film může ubírat, navíc Vanessa i Romain působí ve filmu přirozeně. Francouzi prostě ovládají lehkost hraní. Nicméně, z oněch cest byla nakonec bohužel vybrána ta nejhorší. Konec v cukrkandlovém stylu nebyl mým šálkem kávy a osobně bych dala přednost utnutí filmu před posledním pětiminutovým teátrem. Poněkud to kazí dojem z jinak povedeného a odlehčeného filmového kousku.

No, při jednom shlédnutí neurazí, ale ani nepobaví. Kýčem přesycená "komedie", která nám předvádí krutost ženského světa...až na to, že nijak zvlášť obstojně. Nicméně pokud hledáte film, u kterého vypnete a přestanete myslet, tenhle by mohl být tím pravým. Aby se ale pak nejednalo o trvalý black out.

Ne každá láska je opětovaná a právě ty neopětované, ty jsou nejhorší. Výborná kamera, skvělá hudba a vynikající Tom, který vzpomíná na dny se Summer a jak už to tak bývá, nejde na to chronologicky a přeskakuje z dobrých dnů na ty špatné a zase naopak. Zapomeňte na osud, ten nefunguje. Jedinou jistotu máte v tom, že po létě vždy přijde podzim.