tragos

Mám trošku problém s filmy, které začínají nejsilnější scénou. U 1900 by se to dalo překousnout, kdyby... kdyby se příběh linul stejně jako se linula hudba z pod rukou Gildy Buttà (dáma, co hrála na piano v reálu), potažmo z pod pera Ennia Morriconeho. Tornatore samozřejmě není žádná máčka, ale tempo příběhu imho nezvládl (dá-li se o tempu vůbec hovořit). Dokud hraje hudba, je vše v pořádku, ale když dozní, Tim Roth ani smutné oči Pruitta Taylora Vince to neutáhnou. Škoda. Jeden z mála filmů, keré jsem nejprve důverně poznal přes soundtrack, mimochodem vynikajicí. 7/10 PS máte-li rádi nostalgii po italsku, připočtěte minimálně hvězdu

Tak tohle se pánům Fincherovi, Downeymu Jr., Gyllenhaalovi a Ruffalovi povedlo. Stylový přelom 60. a 70. let (skoro jsem čekal jsem, kdy na mě vybafne Kevin Arnold), perfekcionistická režie držící se faktů jako klíště, chybující policie a jeden šifrující masový vrah, který rozhodně neprošel Tmou. Ale teď vážně. Fincherovi se -- mimo jiné -- podařilo skvěle zachytit pocity vyšetřovatelů, kteří mají v rukou spoustu faktů, slepých uliček, náznaků, podezření, v hlavách vědomí vlastních chyb... ale nic, čeho by se dalo pevně chytit. Každý náznak stopy se po pár minutách (rozuměj dnech) bortí jako domeček z karet a kámoška rezignace na sebe nenechá dlouho čekat. Už jen pro to si film zaslouží pozornost. Velmi solidní stylovka, která nikdy nedosáhne věhlasu Sedmi, ale která bude svým způsobem příjemnější. V mých očích je největší chybou snímku fakt, že Fincher vlastně plní Zodiacovo přání, a taky poněkud hluchá linie kolem Roberta Downey Jr., který ovšem válí. 8/10

Perfektní režie, horší už samotný příběh -- na Finchera relativně normální -- a hlavně konec, který je totálně nefincherovský. V rámci žánru samozřejmě nadprůměr, jenom se nemohu ubránit dojmu, že Fincher plýtvá svým talentem na průměrný námět. Nebo z toho šlo vytěžit více? Zapamatujete si titulky, pár kamerových hrátek a samozřejmě lehkou paranoiu :) 7/10

Pozoruhodný film, a to doslova, v němž má navrch forma a atmosféra. Způsob, jakým režisér montuje do příběhu slabší či silnější náznaky pohanských rituálů, zpěvů a tanců, je originální, a přitom působí přirozeně a přesvědčivě. Zprostředkování zážitku skrze film je faktastické. Na posledních 10, 15 minut se film najednou změní z poklidného lehce religionistického venkovského krimi na ... ehm... říkejme tomu třeba horor..., ale opět jde o změnu docela přirozenou a nenásilnou. Chcete-li se na Wicker Mana podívat, radím vám: nepokoušejte se o něm nic víc zjišťovat :-)

Šílení budou v mé mysli zapsáni hluboko. Zaprvé jsem poprvé naplno a bez záchranné brzdy vkročil do světa JŠ, a byl jsem jím okouzlen, stejně jako pohlcen. Za druhé jsem pochopil, že slova o Gilliamově inspiraci v tvorbě JŠ nejsou ani v nejmenším planá. A konečně za třetí jsem pochopil, že JŠ není český Gilliam, nýbrž Jan Švankmajer.

Za první dva dialogy plný počet, smysl třetího jsem asi úplně nezachytil.

Filmová ich-forma dovodená Janem Švankmajerem téměř k dokonalosti. Třetina úspěchu stojí na absenci hudby a dechu hlavního hrdiny. Závěr, přesto že k němu film od začátku nezadržitelně a jasně směřuje, funguje na výbornou. Hodně, hodně silný zážitek.

Loutkový nářez, za který mohou stejnou měrou Švankmajer a Filipovský. Chvílemi je sice trošku natahovanější, ale hlášky "Ach!" a "Pod mým kordem zhynouti musí!", krásně česky vyčůraný šašek a naivita všech hlavních hrdinů dělají z Dona Šajna kult. Nechápu, proč je u nás tak málo známý.

Z broučků se stalo morče, z kouzelníků dvě individua s palicí, ale konec stejný: zkáza :-) Je to veselejší a švankmajerovštější než pánové Schwarcewallde a Edgar, přesto zůstanu na stejném hodnocení. Nevidím v tom totiž žádný hlubší smysl.

Dva kouzelníci, kteří se předhánějí v předvedení lepšího triku (ono jde tedy spíše o body-artisty). Jednoduchý loutkový film, který je netuctový vlastně jen díky oněm dvěma malým broučkům, kteří ovšem nehrají výraznou roli. No a netuctový samozřejmě i díky tomu, kdo jej natočil :-)