CheGuevara

Mléko strachu, to je především sebevědomý peruánský art. Tvůrci ví, co chtějí sdělit, a jdou si za tím stůj co stůj. To je na jednu stranu obdivuhodné, na tu druhou však o něco méně. Pasivní a odevzdaná Fausta je ztělesněním mého diváckého utrpení. Chápu, že hlavní hrdinka reprezentuje traumata peruánské společnosti, ale to celé je podáno bez jakéhokoliv uměleckého pnutí a rizika. To zůstalo za zavřenými dveřmi Faustiny kamenné tváře. Avšak na filmu oceňuji, že svoji domovinu tvůrci neprezentují jako turistické lákadlo, ba snaží se jakékoliv zákoutí peruánského života zaobalit do těch nejbanálnějších lokací. A tak nebýt té Fausty...

Křehké rozmary plynoucího času.

Pokud si chce divák vyzkoušet, jak moc dokáže oddělit formu od obsahu, je sovětská avantgarda zcela ideální. Nejspíš nemám to správné pochopení pro utužování kolektivismu, víru v lepší zítřky a obětavé mužíky s dobrým srdcem, a tak byla Generální linie pro mě filmovými muky. O to hůř, že mi to nepřišlo ani legrační. Snad mi chybí ten správný kádrový humor. Navíc němá projekce bez jakékoliv hudby nebyla nejšťastnější volbou. O to víc zamrzí, když člověk vidí sovětský formalismus na vrcholu svých sil, ale v tak hloupém a v kruhu se točícím filmu. Ble.

Veřejnoprávní Kotel. To ani nemohlo dopadnout jinak. Karikatura jakékoliv inteligentní a podnětné debaty pod taktovkou přehrávající Michaely Jílkové.

To, že tom DiCillo byl vždycky tím milým, ale zároveň kousavým ironikem, stále platí. Takového mám rád. Tentokrát své hrany však ztupil až příliš. Propletenec životních banalit je až příliš hřejivý a jemný (tak jako kdejaký prací prášek), že po zhlédnutí toho z filmu moc nezůstane. Zato ty jeho postavy jsou prostě k sežrání.

Fantastický pan Lišák okouzlí nejúžasnějším Morriconeho soundtrackem, který však ve skutečnosti nikdy nesložil. O to se zasloužil k zbláznění chytlavý Alexandr Desplat. A zbytek? Rozkošná animace a starý dobrý Wes, tak jak ho máme rádi. A až u Lišáka si člověk uvědomí, jak moc je u Andersonových filmů zbytečná jakákoliv story.

Wes Anderson po indickém způsobu. Baví mě jeho milé a barevné světy, do kterých nahlížeme, jako kdybychom stáli před obrovským akváriem. Všechno máme jako na dlani a přitom je to od toho našeho světa tak jiné a odlišné. A současně žasneme nad tímto podivným vodním ekosystémem. Wesova akvárka mám tuze rád. Probouzí ve mě malého kluka.

Terrenc Malick převyprávěl biblický příběh o Abrahámovi a Sáře. Po svém. Tentokrát s Morriconem za zády a kamerou zalitou sluncem. Nebeské dny jsou jednoduše filmem zaslíbeným. Více slov netřeba.

A pokračování bude "Vzpomínej", které bude zasazené do období heydrichiády? To už na nás může mefistel Janeček seslat mračna kobylek. Po Vyprávěj, klidně i potopa.

Suchary jsou dobré tak pro psi. Sherlock Holmes to je jiný chlapík. Tu atlet, tu James Bond. Jeho břitký intelekt však zůstal zachován. Snad jen to, že Holmes je neobyčejně chytrý hrdina, ho odlišuje od spousty dalších blockbusterů, které sázejí na šaškárny hlavního hrdiny. Tvůrci si však vymínili i nějaký ten příběh. Což o to, story o Blackwoodovi je vcelku roztomilá, ale chybí ji jakákoliv důmyslnost. Aspoň tedy ze strany zloduchů. Další vráskou na jinak i zábavném Holmesovi je jeho digitální prostředí. S ním už se jděte vycpat. Zlaté doby otevřených moří u Pirátů z Karibiku. Tady je celá atmosféra průmyslového Londýna zvalchována do zeleného plátna, na který se naklíčuje výsledný a digitálně upravený obraz. Ale jděte. Takže za zúčastněné herce jedno velké ano, za Ritchieho entuziasmus snad taky, ale jinak dost chatrný blockbuster.