F.W.Colqhoun

Umberto Eco? napadalo mě v průběhu první půlhodiny a vroucně doufal, že se má sázka na film vypklatí. Skvělá premisa, v tom nejlepším smyslu naleštěná filmařina, povědomě harmonizující Morricone, prvotřídní Geoffrey Rush. Expozice víří přísliby a mlhavými hypotézami. Naneštěstí se ukáže, že nadšení je předčasné. Hra, k níž nás Tornatore vyzývá, není tak rafinovaná, jak se dá zpočátku doufat, což se odhaluje naplno v okamžiku, kdy se high-brow obrazárna a významy přesouvají definitivně do roviny dekorativní tapety, naplňovat se začnou hypotézy nejprimitivnější, vy se musíte těch pokročilejší vzdát a sledovat sice perfektně nakrůcaný, geniálními drobnostmi opentlený, nicméně obyčejný heist. Existují možná jiné způsoby degustace Nejvyšší nabídky, ale pochybnosti, jestli ty jiné ustojí, jsou příliš důvodné. Závěrečný twist, který udělá z chudáka vítěze ve smyslu "nenabyl-li on náhodou víc než ztratil", je navíc hnusný kýč. Pozoruhodně rozporuplný film - nikoliv v dobrém.

Básníci resp. první čtyři díly kondenzují nostalgii po časech, kdy jsem byl na tom s buchtami podobně jako Štěpán, ale na poezii jsem neměl střevo a na obrozeneckou akci, jejímž prostřednictvím bych si vychutnal všechno a všechny včetně chemikáře, koule. O organizačních dovednostech nemluvě. Rámec režie ochotnického představení jako příležitosti seznamovat diváka s postavičkami filmu velmi sluší. První díl z kvalitativního básnického monolitu vyčnívá ženskou představitelkou, která by zasloužila méně lyrický nick [třeba Blbka, svou pitomostí je coby objekt gymnazijních tužeb příznačná], ještě snesitelným podílem citátů a průpovídek, které v následujících dílech převážily nad civilní mluvu, a dokonalou nevinností, jež se z logiky básnické evoluce z následujích dílů postupně vytrácí, aby vyklidila pozice dospějšímu přístupu ke vztahům a pragmaticky uvolnila prostor product placementu a chlípným narážkám na zrzavé pubické ochlupení [všude jinde kvituji, ale od básnické série čekám jaksi cosi víc, než v co se zvrhla ve třetím tisíciletí]. K folklóru vybírat nejlepší díl se přidávám i já: Volím číslo tři. Bezdíkov rulez.

Cestujícího v dešti je docela těžké žánrově zařadit. Clément si dal práci prvky nejen protřepat, nýbrž nemilosrdně promíchat. Mimikry dramatu morfují v hitchcockovskou kriminálku a nakonec v nepravděpodobnou romanci s výraznými prvky psychologického filmu. Podmanivý maglajz drží pohromadě jednotná melanchodlická atmosféra, zahuštěná lounge soundtrackem Francise Mai [zhruba na úrovni Air circa Moon Safari, mínus beaty], a potom okolnost, která se za celý film nezmění ani jednou - kočičí výraz Charlese Bronsona, jehož angažmá ve francouzských filmech patří k tomu lepšímu, co po sobě zanechal. Jeho drsný Harry Dobbs se ve filmu filtrovaném snivou náturou hlavní hrdinky ocitá trochu mimo mísu. Snovým uplakaným světem riviéry po sezóně projíždí jako nůž máslem, práská kníry a změkčilými frantíky pohazuje jako polystyrenovými paňáky. Je to asi spíš zásluha zdatného režiséra, že se méně fyzických prvků svého hereckého partu shošťuje přes obludný doplněk pod nosem se ctí. Komu nevadí režisérký exhibicionismus, na tomhle Clémentově snímku si vyloženě pošmákne.

Allenovy první vážné filmy [ostatně stejně jako ty komediální] mi připadaly jalové [což s jejich zábavností nemá co dělat] a je tedy fascinující pozorovat, kam se mistr onelinerů v této poloze dokázal vypracovat. Aniž by ztratil kontakt se zatracovaným mainstreamem [nemá cenu dělat z Woodyho Allena kdovíjakého anarchistu], svoji polohu stabilizoval ve zvláštním roubování formální konzervativnosti a vypravěčské výstřednosti, která staví na a-morálních sděleních, jež mohou někteří méně naivně založení diváci považovat až za dobře tajené životní pravdy. Vzpomeňme Zločiny a poklesky, na hlavu postavený Matchpoint, ba i Kasandřin sen a jisté další, rozpojující pevné pouto takových těch dvojic jako jsou láska a smrt nebo zločin a trest. Někdy docela banální, jindy docela svérázné. Blue Jasmine je rozhodně ten druhý případ. Allenovy představy o životě nižších, vyšších a vlastně jakýchkoliv tříd vyjma partičky, která s ním koncertuje po newyorských pubech, jsou limitované jako vždy, znázornění mluvy / jedná / vzhledu dělňase svědčí o slabikářových znalostech. Drobnokresba ústředního charakteru neurotičky je ale precizní a ojediněle výstřední. Woodyho vizuální servis San Francisca nezapírá opovržení, ale přes všechnu snahu setřít pozlátko stojí ty výhledy na Pacifik v opozici k příběhu ženy, která aspiruje na nejopovrženíhodnější postavu, s níž jsem měl v poslední době co dočinění. Syrový výkon Cate Blanchett jakoby vůbec nebyl z Woodyho světa. Mia Farrow blahé paměti v rolích citlivých žen jí co do intenzity nesahá ani po kotníky. I když se tentokrát příliš nezasmějete [trailerem v duchu Vše co jste chtěli vědět o sexu ve městě se oblbout nenechejte], můžete na oplátku očekávat tíživý a trvanlivý zážitek. Dva dny po promítání a vtíravých vzpomínek na peripetie Jasmine se ne-a-ne zbavit.

Futurologický kongres průběžně překvapuje, ne vždy úplně příjemně. Čekal jsem meditaci o nechotě zestárnout, postupně jsem viděl film o filmu filmu / filmech / virtuálních světech, nevábnou dystopii, kterou už máme pomalu na krku. A to není to jediné, čím připomene Vanilly Sky. Film se sice nevyhýbá předpokládatelným apokalyptickým klišé o jedu technologií, odvracejících od skutečných životů do pestrých, přesto bledých pseudo-světů, z valné části mu ale nelze upřít originalní pojetí a snahu domýšlet hrozby do působivých detailů. Co oproti očekávání, založenému na výčtu zaangažovaných dílen a manufaktur nenadchne, je poněkud generická animace, těkající se mezi přístupy a pojetími a tvořící cosi s ocáskem nemastné neslané euro-kaše. Hypotézu brát nevalnou kvalitu výtvarné části jako součást sdělelní neberu, přestože... "Přísně animovaná oblast" je přesto jaksi přesně taková, jaký život za zrcadlem vysokého rozlišení mohl být - paranoidní, těkavá, surreálná a paradoxně neuspojivá přesně tak, jako každý solipsistický konstrukt. Zprvu bezmála komorní příběh se přes klasické wtf-momenty brzy ocitá v hádankách, na něž jsou po-promítací diskuze v hospodách krátké a stávají se prostorem pro autistní výklady studentů filmové vědy nebo čtenářů, kteří si z Lema ještě něco pamatují. Ať tak či onak, podnětné.

Je radost narazit i v pozdních časech kinematografie na žánrově pokleslé dílko, které cílí na efekt tak chytře, že mu béčkovou bytnost nelze mít za zlé. Zápletka samotná [parta buchet, v níž to jiskří neprodiskutovanými záležitosti, zápolí s jeskynním systémem] disponuje vším, co si může divák přát [chybí jen ty full-frontaly]. Neil Marshall navíc s materiálem pracuje příliš rafinovaně, než aby si svou pověst zasloužil pověst béčkového tvůrce, jež jej obestírá a kterou potvrzuje filmy jako Doomsday. Citace jako ze zjevně obdivovaného Carpentera [Morriconeho basový rif z The Thing aj.] jsou spíše jakýmisi mimikry, protože mistra překonává v současnosti ve všem vyjma prvenství. Především sází naznačené trumfy [nehororově ženský kolektiv, překvápko jedna, překvápko dvě atd.] narnotratně, nicméně v promyšleném pořadí a tempu. To, jak pečlivě budované, docela seriózní drama o jeskyňářkách, mezi kterými to jiskří, zručnou exploataci freudovských hrůz a problémy jak ze Sexu ve městě, rozsekává béčkovým šrapnelem [modří vědí], svědčí o sebevědomí režiséra, který se nebojí zazdít přizdisráčské kritiky a docílit namísto uznalého pokyvování doslova boží zábavy [jinak trademark Dannyho Boylea]. Descent jsem viděl už cca 5x a další reprízy rozhodně nevylučuji. S obavami si opatřuji nestadtě číslovaný part II.

Nápad okořenit sběračský výlet do lesa psychedelickými druhy zní jako dobrý nápad. Shrooms ale připomínají smaženici, do které někdo zapomněl přimíchat ...scénář. Nebo alespoň něco, co by kvalitativně odpovídalo hříbkům, protože na klouzcích se kvalitní pokrm usmažit nedá. Druho-až-třetiřadým druhům odpovídá více složek filmu. Herečky jsou celkem pěkné, ale tak na úrovni sošných babek a z mykologického hlediska to také žádný řev není, i když kameramanovy zdařilé pokusy na horizontální záběry prověšených výstřihů leccos napravují. Když postavy otevřou huby, line se z obrazovky smrad jako z rozkopnuté smrdůtky, sociální dynamika, vajíčkový to žánrového pokrmu, je říďoučký na prahu rozeznatelnosti. Takže jediné, co stojí za pozornost, jsou pohledné houbařské výhledy do barevně přefiltrované krajiny a možná párek houbařících domorodců, představující trefný stereotyp amerických turistů o dekadentních evropských venkovanech. Předvídatelná pointa v duchu "psycholog je mrtvý / všichni jsme Matrix" to tedy věru nevytrhne. Se svými 85-ti minutami pripomínají Houbičky subjektivně spíš tříhodinový sběr neduživých, řídce nařídko rozsetých borůvek.

SPOILERY. Evropských survivalů není nikdy dost. Lepší filmy z nich v porovnání se hollywoodskými protějšky dělají chudí evropští herci, turisticky atraktivní exteriéry a vůbec nedostatek financí na cokoliv, co by mohlo vypadat nepřirozeně. A přirozena resp. přírody si užijete do sytosti. Nadužívání ptačí perspektivy je sice pitomé skoro stejně jako Homerova prolínačka hvězdou, ale na Skotsko je hezký pohled [do záběru přijde i silnice, po níž uháněl Bond ke Skyfall] a činí první dvě třetiny filmu jaksi poutavější, než finále s karnevalem z Wicker Mana. Film mi pragmatickou krvelačností hned na začátku vybavil Marshallův Descent blahé paměti, ačkoliv na jeskyně nedojde [nepočítáme-li krátkou snovou sekvenci s "krabicí"]. Upozorňuji, že je to asi to vůbec nejlepší, co dokáži o survivalu říci. Není ale všechno zlato, znáte to. Tu hezčí kost odkráglují v první třetině filmu a Melissa George neslézá z plátna, což činí tak film ještě děsivějším, neboť jde jde o jednou z těch dívek, kterým fyziognomie neumožňuje zavřít hubu a tím pádem jí osychají zuby. Svou ošklivostí fascinovala už ve 30 dní dlouhé noci a jednou mi to stačilo. Své angažmá ale ospravedlňuje obdivuhodnou kondicí a ochotou dostávat před držku. Zvláštní uznání zasluhuje zpracování lezeckých / padacích scén, z nichž se akrofobikovi před televizkou zakusoval zadek do křesla. A když se budete soustředit na cockney / český / jugo přízvuk chudých evropských komediantů a ne na obsah, šablonu dialogům odpustíte. A Sean Harris je příliš ošklivý i na záporáka.

Nejslabší díl série - do Království křišťálové lebky, samozřejmě. Šanghajský groteskní úvod výborný. Flow se bohužel začíná zadrhávat už v momentě, kdy člun, na němž vyskakuje Indy se svou svitou z letadla, přistane v Indii. Zájem doktora Jonese, promiňte mi europocentrickou nadutost, o šutrák z modlitebničky u bezejmenné vyjedené vesničky v podhymalájí je nevěrohodný a jeden se ptá, proč takové eso investuje energii do šutráku, z něhož bohatství a sláva v protikladu k opakované mantře jistě nekoukají. Díry v ději a trochu nudící scény v podzemí Pankotu zachraňují záběry na epické cecky Spielbergovy manželky, analogové triky jak od Břetislava Pojara a Fordovo mužné charisma. Jako předfilm Poslední křížové výpravy ucházející.

Americká nezvislá ...zima? I když bych měl nejspíš juchat, že mi někdo servíruje momentky z odvrácené strany amerického snu, zde jaksi bezvýhradně nelze. Kukátko do idyly amerického vidlákova má dvě polohy. Tou zajímavější je vizuál, barevně podsycené záběry zátiší s oprýskanými karavany, zarostlými skládkami, zaplevelenými dvory a nepěstěnými tvářemi. Prý to má celé co dočinění s baterií fotografií ze třicátých let. Lze tomu věřit a mít radost. Scénář je naneštěstí tak anti-hollywodský, že nemyslet při jeho konzumaci na Hollywood je zhola nemožné. Příběh o předčasně dospělé dívce, která na bedrech nese starost o celou rodinu a zároveň pátrá po (nejspíš?) zesnulém otci je jakože celkem fajn a neobdivovat se charakteru hrdinky skutečně nelze. Minimalistické dialogy mezi prostými charaktery sice naplňují povrchní představu o tom, jak se mezi sebou baví bodří prostí lidé, pro ketré jsou lov veverek a hra na banjo zajímavými tématy k jednoslovným výměnám názorů, na věrohodnosti ztrácí krystalickou absencí špetky nadsázky a jadrného humoru, který si na základě osobních zkušeností představuji jako neodmyslitelnou ingredienci vidláckého ambientu. Jennifer Lawrence hraje urputnou, věrnou, zodpovědnou, odhodlanou vesnickou blbku snad až příliš věrohodně. Pozorovat ji jak loupá brambory, podává přihlášku do armády nebo kuchá veverky dodává navíc relevantní obsah nicneříkajícímu titulu Hunger Games.