F.W.Colqhoun

There it is. Theres your flyby :-) Z nás čtyř, kteří jsme Melancholii v Liberci toho dne propadli, jsem byl sám, kdo se musel chvílemi smát. Příležitostí film několik skýtá přesto, že nám oproti chronologicky i tematicky předcházejícímu Antikristovi von Trier nedopřává výstupů v podobě mluvících lišáků. První, zdánlivě méně poutavá polovina uchvátí spíše toho, kdo má s trudomyslností vlastní zkušenost - a nemusí jít rovnou o klinickou depresi. Postupný propad Justine a to, jak jí všichni okolo "pomáhají", je dokonalý. Oproti polovině druhé, kdy se "to" začíná týkat všech, je to ovšem čajíček. O tom, zda vizuální stránka skutečně trochu převažuje nad vším ostatním by se dalo diskutovat. Hlavně by to ale mohla být oprávněná výtka jen proti filmu, který by nebyl tak devastující po všech stránkách. Nakonec i náročnějšímu divákovi z téhle hutné hostiny prostě musí něco zbýt na dlouhé domácí žvýkání. Wagner, super. Earth is evil. Nobody will miss it.

S PPP jsem začal - nevykládejte si to špatně - odzadu. Ještě kdysi na gymplu nám osvícený profesor pouštěl Evangelium sv. Matouše a hned potom jsem měl tu čest s Teorémou, o níž jsem naprosto nevěděl co si myslet (někde se mi tu válí, takže si dám druhé kolo). Oproti excesům, jež Pasolini v době vzniku filmu teprve strojil, je Accattone nečekaně střízlivý film hemžící se i tak hojně symptomy Pasoliniho vrcholného stylu - prosté postavy trousí poetické hlášky, ulicemi neutěšeného předměstí burácí Bach, pasáci, štětky a zloději se potloukají záběry, které si ze svatých obrázků berou jen to nejlepší. Dvě hodiny je divákovi záběr po záběru indoktrinováno, že bydlení ve slumu má svoje kouzlo, zvlášť když je celé black-and-white a v sousedství žijí takoví ryzí lidé. V určitých ohledech s Pasoliniho marxistickým exkurzem do podsvětí nelze * nejspíš jen pod vlivem vizuálního obžerství * nesouhlasit. Všem, kteří s režisérem nemají zkušenosti (anebo mají zkušenost špatnou) vřele doporučuji začít / restartovat právě se Šupákem. PS Monicu Vitti jsem tam nikde nepotkal...

Všechny tři díly v jeden den; je 20 minut po půlnoci, takže jsem to vlastně nestihl. Možná příště. Výhrady, jež jsem měl vůči Supremacy a Greengrassově stylu musím u Ultimatum blbě opakovat. Otázka: Je účelné mrskat kamerou i ve scéně, kde postavy debatují nad šálky kávy resp. talíři se šlehanými bílky? Je tím něco zprostředkováváno, anebo jen režisér nechce dopustit, abychom vyšli v oddychové chvilce mezi akčními sekvencemi ze cviku? Bylo by fakt tak zle, kdyby nám bylo dáno vydechnout? Já bych to přežil. Kdoví, možná někdo sofistikovanej spočítal, že když se to natočí takhle, sežerou vynervovaní diváci v kině víc popcornu. Když už si do huby beru pražené zrní, přiznávám, že servírováno jest velmi lahodně. Deshovo fackování s Bournem je možná nejvymazlenějším blízkým setkáním v celé sérii - co na tom, že je to Arab a snad proto za sebou musí po Tangeru trousit bomby. Přestože jsem nadmíru spokojen, byl bych zároveň klidnější, kdybych měl jistotu (podezření mám), že se Sam Mendes chystající Bonda vol. 23 narozdíl od Marca Forstera uchýlí k inspiraci do klidnějších vod, než ze kterých vyplaval a do nichž se vrátil Jason Bourne.

Recenze a komentáře se hemží výroky typu "film, který nedá vydechnout". Mají recht, ale já at-the-movies dýchám vážně rád. Prej že dokumentární styl. Prdlajs. Kdosi kdysi trefně poznamenal, že kdo chce být hluboký a není, kalí vodu. Greengrass kalí obraz a zřejmě doufám, že když nám nic moc neukazuje, dává průchod naší fantazii. Možná mám pomalá očička, možná jsem konzervativní, ale přestože se povedlo vyrobit skvělej biják, změna režisérského stylu alespoň pro mě neproběhla k lepšímu. Jelikož si i po těch letech z kina matně vybavuju trojku, vím, že může být ještě "hůř"... Tolik moje staromilský stesky. Film je samozřejmě oukej. Bourna bůh-ví-proč potom, co od něj v jedničce dostali strašnej vejprask, chtějí zase trochu poškádlit - přijde k čemusi na způsob "M", zbavěj ho závazků, dají mu zase jednou důvod k cestování pod falešnými pasy a režisér, který mi nesedí, ale je objektivně skvělej, na základě vybroušenýho scénáře popisuje, jak to probíhalo. Co kdyby dalšího Bourna natočil Anton Corbijn ve stylu Američana? Nebojte, k tomu nedojde.

Po letech a dalších dvou dílech (zatím) triologie jsem se vrátil k jedničce a musím konstatovat, že přes nesporné bonusy, kterými sérii podaroval Limanův nástupce, mám Bourne Identity pro ty sedmdesátkové kvality, jež se pod režisérským vedením Paula Greengrasse kamsi vypařily, nejraději. V první polovině filmu máte možnost vidět na dlouho naposledy Bourna jako trochu lidskou postavu - kleví zimou v děravém rybýřském svetru a objíždí turisticky atraktivní evropské destinace s pytlem na odpadky plným peněz; ještě to zkrátka není tak úplně přes čáru. O to víc si lze užít jeho přerod v naprosto sebejistou mašinu. Škoda, že to vzalo tak rychlý konec. Ti, co to mají raději víc šejky a hajtek se mnou asi nesouhlasí, ale - jen víc takového oldskůlu. Třeba se nám staromilcům ve čtyřce pod vedením scénáristy Tonyho Gilroye v tomto směru poštěstí přesto, že po tolika dílech a odhaleních už tak trochu není o čem hrát...

Je smutné zjistit, že váš oblíbený režisér je jen tak dobrý jako scénář, který mu vnutí nějaký producent. Film uvádí diváka do prostředí (zločinně fungujících) bank a nelze neregistrovat jisté chvályhodné edukativní momenty (výklad principu dluhu). Ty ve výsledku působí v šíré ploše nesrovnalostí, podivných dějových skoků, dialogových kýčů, pitomých samozřejmostí a žánrových přešlapů jako nesourodé vsuvky. Pokus o institucionální thriller soustavně poškozují uměle vetknuté akční scény, včetně slavné přestřelky v Guggenheimu, která vůbec nedává smysl (kde jsou policajti? proč se postavy jednoduše neschovaly za zábradlíčko?!). Tykwer, který možná přišel k materiálu jako slepý k houslím, dělá co může, ale hezké záběry baráků od Milána přes Berlín a několik vynikajících režisérských nápadů jen prohlubují dojem propasti, která se rozevírá mezi ambicemi a formou na jedné straně a scénáristickou podprůměrností na straně druhé. Nic s tím neudělá existenciálně napjatý ouřednický bond Clive Owen, který zjevně nedbá skutečnosti, že ho Matt Damon pro žánr definitivně odkrágloval v rákosí v Agentovi bez minulosti; ani ustaraná Naomi Watts. A dokonce ani niterný Armin Mueller-Stahl. Zahraje sice bez potíží odšroubovaný hydrant, postava bývalého idealistického rozvědčíka Stasi, konvertujícího k hyper-kapitalistické instituci, je i pro něho oříšek věkovitými čelistmi k neužužlání.

Do kina jsem šel tak trochu na blind - prohrál jsem sázku a musel platit biják pro dvě osoby. Na druhou stranu jsem byl poněkud zviklán rafinovanou reklamou naznačující spojitost s mými oblíbenými osmačtyřiceti hodinami v Paříži a slušnými, byť ne tak úžasnými šestadevadesáti hodinami víceméně tamtéž, takže bez očekávání jsem nebyl. Podle filmu by se dalo soudit, že na čím delší dobu ze Států do Evropy jedete, tím blbější výlet proděláte. Film není ani tak atmosférický jako Polanského osmdesátkový majstrštyk, ani tak adrenalinový jako Morelův arabský masomlejnek. Bez atmošky, bez šťávy. Přestože se toho na plátně neděje málo, je vám to tak trochu šumák. Jediným trochu mrazivějším momentem je setkání postav Bruna Ganze a Franka Langelly, kteří jinak pochopitelně nedostávají tolik prostoru, aby dokázali z tupě režirované žánrovky vyrobit trochu koukatelnější film. Škoda.

Glamour konce osmdesátých let naražený na oprýskané a obarvené kopyto německého expresionismu. Exemplární ukázka vyváženého amalgámu parodie a vážného zpracování. Coppola si může víka umrkat, ale když už to vypadá, že se to celé nějak zvrhne, nasadí buď romantickou nebo hororovou nótu, aby ujistil, že v zásadě si z látky zas až takovou legrandu dělat nemíní. Obsazení není o nic míň než luxusní. Hopkinsův Van Helsing je podstatně větší blázen než bestie chlemstající krev (a nejspíš i absint), Winona, Sadie a třeba i taková Monica v každé druhé scéně točí ňadry v neuvěřitelných kruzích a i jediné, hádám že naprosto záměrně obsazené herecké dřevo Keanu Reeves ztvárňuje svou postavu - troubu Harkera - krutě adekvátně. Oldmana mám coby Draculu bo-hu-žel zaškatulkovnýho navždy - když jsem s ním měl naposledy tu čest v Batmanovi, nemohl jsem jej nepodezírat, že tím hnusným knírem jenom maskuje tesáky. Jenom škoda, že Coppola nenechal Toma Waitse něco krátkého zazpívat - třeba duet s Annie Lennox. Vypíchnout nutno soundtrack Wojciecha Kilara - jeden z mála, za který mě donutili zaplatit a který ještě po všech těch letech sjíždím z originálního cédé.