F.W.Colqhoun

Stranger = danger!!! Peter Jackson už v minulosti dokázal, že dospívajícím děvčatům rozumí. Nejdřív sondoval ty, které zabíjí, a teď i ty mrtvé. Postupně: Pěst na oko - tak působí téměř všechny trikové sekvence. Odmítám uvěřit, že s nimi byl Peter Jackson před uvedením filmu do kin spokojen. Kdyby byly posmrtné scény natočeny třeba formou stínového divadla, nemohlo by to dopadnout hůř. Chápu, že "mezinebí" čtrnáctileté mrtvoly působit kýčovitě musí a symbolické fantazie rozvíří spíš než cokoliv originálního památníčkovou symboliku, ale jistě by nemělo svádět k pixel-huntingu (míněno jinak) a rozpakům nad výsledky fyzikálního modelů; jedna z posledních scén by byla považována za mizernou i v pět let staré počítačové hře (to jsem hrál naposledy, možná se od té doby moc nezměnilo :-) Tím se mé výtky, pominu-li světonázorové, vyčerpávají. Že o Saoirse Ronan ještě hodně uslyšíme je nasnadě. Jako odporný monument z filmu ale trčí Stanley Tucci, který dokázal vyprodukovat takové množství osobní nechutnosti i přesto, že by špatně přilepený knírek a okaté kontaktní čočky na jiném herci sváděly spíš k smíchu. Některé prvky jeho mimického projevu jsem po filmu vyzkoušel na přítelkyni - nebyla ráda. Kdo si technickým zpracováním nenechá zkazit náladu (ostatně ani triky v Pánovi Prstenů nebyly z nejdokonalejších, čímž nenapadlo nechat si film zruinovat snad nikoho), dostane se mu zvláštního bijáku s ingrediencemi hypotetické naděje i melancholie zmaru. Dokonale udržování napětí v situaci, kdy je hlavní hrdinka pod (kukuřičným) drnem, dokazuje, že by si Peter Jackson neudělal ostudu ani čistokrevným thrillerem. Scény jako "prohlížení domečku pro panenky" či "opatrné zavírání skrýše v podlaze" utkví hluboko v paměti. Na druhou stranu produkují jistou lítost, že jich není víc, nejsou delší a um v nich naznačený téměř chybí v zásvětních pasážích, jež měly být (bez WETA a s hudbou Briena Ena a Cocteau Twins být MOHLY), pomine-li ateistický divák jisté nesrovnalosti v ideologickém vyznění filmu, povznášející a úchvatné a povznést tak film k výšinám Nebeských stvoření. Bo-hu-žel.

Nejdříve třeba ošetřit alibi: V kině jsem se ocitl nedopatřením, totiž na základě místních příznivých hodnocení. Nelitoval jsem; už proto, že jsem tak po dlouhé době v kině ochutil titul v neširokoúhlém zobrazení; až oči přecházely. First-things-first: Vzhledem k zápletce se dalo čekat, že bude Cameron seschlá, ale že je z ní taková křížala... Tahle skutečnost zážitek z filmu obohacuje o strašidelný rozměr čehosi na způsob memento mori. Na druhou stranu hraje blonďatá paní o-sto-péro a roli si jako správná zhýralice očividně a velmi efektivně vychutnává - nepochybně má z čeho čerpat. I tak je spíš ve stínu ostatních z ansámblu - na piedestalu pedagogické nechutnosti stojí Justin Timberlake a Lucy Punch. Ti ve svých rolích "správňáků" dávají i těm dříve narozeným vzpomenout na to nejhorší, co velmi řídké síto pedagogických fakult nedokáže zachytit. Long-story-short: Film je dobrej v tom smyslu, že není tak špatnej, jak by se od štyku s tímto námětem a obsazením dalo čekat. Některé prvky scénáře jsou sice over-the-top a i v rámci žánru trochu k neuvěření (přesvědčení hlavní hrdinky, že jí silikonový kozy za 9 USD-klacků zajistí bezstarostnou budoucnost), takže to dobrý představují hlavně figurky ze sborovny i tříd a jejich jednotlivý interakce. Je to * nikoliv však bez hluchých míst * prča, a přestože nijak hlubokomyslně, školní prostředí byť karikaturisticky vykresluje trefně (což si troufám mám coby další z těch, na něž bylo síto příliš děravé, jistý mandát tvrdit).

Jim Jarmusch je jedním z mých nejoblíbenějších nudných režisérů. Ale upřímně - na vrcholná dílka (Ghost Dog, Zlomené květiny) tahle těžce okoukaná (bůh ví - třeba to v době vzniku bylo jinak) mozaika obyčejných-ale-podivuhodných osudů lidiček-freaků nemá. Tenhle demokratický způsob vyprávění v duchu všichni-sdílíme-jeden-svět-všechno-se-vším-souvisí-a-i-ten-nejnepatrnější-jedinec-can-make-a-difference, ždímaný režiséry jako Iñárritu, je tak vyčpělý, že by se dle mého svrchovaného názoru měl na chvíli vysadit. Kromě toho má moje ne-zcela-libost cosi společného se skutečností, že je mi "Král" a většina jím vyprodukované hudby těžce u zadku - to snad raději Carl Perkins :-) Kdyby Tom Waits ve filmu nejen mluvil z rádia a něco zabroukal, bylo by hned o poznání veseleji. Nemám rád řeči o "hluchých místech" a pomalém tempu, které si obvykle užívám, ale jen v případě, že se mohu s postavami naladit na jednu vlnu. Postavy zde (hlavně Japonec) mě iritovaly, což je čistě můj problém, ale postoj k filmu to silně ovlivnilo. Jarmusch z něj byl zřejmě naopak na větvi. Z filmu si odnáším zajímavou informaci - Memphis byl, je a asi dál bude (ne-)pěkná díra. A jako obvykle, nejzábavnější historka (ovšemže se proplétají) je umístěna na závěr. Aspoň že tak.

Slovy těžko vyjádřit, jak moc je tenhle biják špatnej. Berte to tak, že jsem si níže viditelným prskáním chladil žáhu. Producenti tohohle díla mi to dluží. Chvástávám se občas pyšně názorem, že se lze špatným popkulturním produktům snadno vyhnout. Občas ale udeří nálada a člověk se ocitá na tenkém ledě... Udeřil podvečer a já dostal chuť na týnejč blbost. Znáte to - když je rozpoložení, Vřískot nebo Disturbia neurazí a pomůže připomenout, proč je dobře, že už máte střední za sebou. Většinou mám v záchvatech tohoto typu sentimentu štěstí (naposledy cca před měsícem jsem se skvěle bavil u Sky High), tentokrát - nikoliv. Jelikož jsem věděl, že jdu do sračky, zkusím se být věcný. (Nepovedlo se...) Scénář: Absurdní i v rámci filmového obcování s nadpřirozenem. Harry Potter, ale i Jak utopit doktora Mráčka jsou proti výpotku adaptérů (s knihou nemám tu čest a jsem rád) naprosto konzistentní, realistická a autentická díla. Vše ve filmu slouží jedinému cíli - aby se nepochopený goth hrobky, obehrávající svými mobily hrozně temný pop-rock (účast Muse a Thoma Yorka na soundtracku mne hluboce urazila), mohly ukájet mylnou představou, že debilní příběh o upírech může posvětit jejich trapné, periodicky se opakující pubertální svízele, což by ještě nebylo tak špatný, kdyby to zároveň neuráželo vkus a inteligenci i průměrného nepubertálního diváka. Dialogy nejsou ani legrační, protože si každej mele to svoje a dohromady to nedává valnej smysl. Způsob sbližování Belly a naprosto vyřízenýho Edwarda lze považovat za apologii voyerismu a úchyláctví. Autoři příběhu dělají co je v lidských silách, aby se nevyhnuli žádnému klišé resp. aby monumentální tok nudy nenarušil jediný neodzkoušený, neočekávaný prvek. Lze-li vystopovat nějaké vrcholy, pak se jedná o blbosti ještě výraznější, než jaké opanovávají zbytek filmu (čarodějové hrají famfrpál, upíři baseball, a pro jistotu taky za bouřky, aby bylo úplnosti citace učiněno zadost). Herecké výkony: Jasně, nejde to. Ale jsou rozdíly. Kristen, přestože se pro mě účastí na tomto ocitla mimo společnost slušných lidí, JE coby šestnáctka na-přes-držku, ale tak to asi mělo být, aby se do ní mohla cílová skupina pohodlně projektovat a zbytek obecenstva měl proč zatínat spáry do polstrování (jinej důvod u tohohle upírskýho filmu mít nebudete). Její parťák je na tom ne-pa-tr-ně hůř. Potenciál = nula. Dovednosti naznačuje už ve stylovém entreé o hodině biologie. Jasně, každému je jasné, že by sosal, ale jen ze synopse, neboť Pattison působí dojmem, že měl ke snídani příslovečný páreček nevalné chuti a bojuje s akutní nevolností. Démonické. Zbytek klanu a protivníků nestačil během sta a více let, co ocucávají krky srnkám po washingtonských lesích nabrat ani tolik charisma, kolik vykázali ti nejhorší ze Soukupovy Svatby upírů. Paradoxně nejpřirozenější xicht v tomhle spektáklu představuje indiánský lykan, který * jestli se nepletu * bude v příštím díle Pattisonovým sokem. Speciální efekty, akční sekvence: Vzpomínáte si na scény z Tajemvství hradu v Karpatech, kde četníci vyskakovali na stromy? Tak to byly lepší než všechno, co je k vidění během téměř dvouhodinového Svítání, který se mi mátožností už po několika minutách proměnilo v učiněný Polární jaro. Vím, že to dnes není žádnej balík, ale - kam se podělo těch 37 melounů? Za prdlačku stojí i takový základ upírárny jako make-up, sestávající nejspíš jen z hladké mouky, jíž si hlavní představitelé nanášeli na symbolicky holené tváře. Zobrazení upířího efektu rychlosti je docíleno prostým rozmazáním kmitajících se nemotorných nožiček. A co to neustálý lezení po stromech? Nakoupilo se moc kladek? Je nasnadě, že bojovat s takovým materiálem není sranda, ale něco se snad dělat dalo, ne?! Režisérka nejspíš tváří v tvář producentům rezignovala na veškeré umělecké ambice (a že je mívala - taková "Třináctka" byla daleko strašidelnější a to šlo fakt JEN A POUZE o pubošku), asi jen doufala, že bude brzy všemu konec. Některý scény vypadají na osvědčenou první dobrou. Režisérka nejspíš nechtěla TOHO hocha zbytečně trápit nějakými nároky. Snad netrpěla moc. Dávám jednu hvězdičku za to, že jsem asi ve 3 scénách vzpomněl * možná ne náhodou * na Twin Peaks a to mi umožnilo bavit se představou, jak by s připrdlanými temnými silami ve Forku zacloumalo angažování Boba.

Ty závody mezi Allenem a Johansson o to, kdo je víc Woody, se mi moc líbily. Je mi samozřejmě jasný, že se tahle rychle spíchnutá blbost za peníze z britských koncesionářských poplatků nedá srovnávat s mistrovými rafinovanějšími kousky (a mám s čím srovnávat, viděl jsem všechny a žádný jen jednou), ale nakonec jsem si ho užil i víc a víckrát než ty, které jsem hodnotil i věším počtem hvězd. Synopse jest prostá a svádí k podezření, že se Woody pokusil rozložit svůj koncept z ne uplně vyvedené Melindy a Melindy do více po sobě jdoucích filmů. Hraje v nich roli zločin osoby z vyšších vrstev, v obou zasahuje náhoda, odehrávají se v Londýně. Jenže tam, kde Match Point a Cassandra's Dream ohromují drsností a napětím (ne, že by v Sólokapru žádné nebylo, vlastně musím opět vzpomenout na "Vrchní, prchni"), dvojka neurotiků v Sólokapru produkuje po celou dobu na plátně neskutečné množství srandy. Woody je už sice použitej až hanba a při žertování mu jde oko šejdrem, ale pro hlášky typu "I was in the lounge, I heard you drowning, I finished my tea and scones and came immediately!" a způsob, jak při každé příležitosti ohmatává Scarlett, mu to rádi odpustíte. Od Sólokapra zatím Woody žádnej ryze poťouchlej film zatím nenatočil a je otázka, zda se mu to bez jeho herecké účasti vůbec může podařit. Já bych se ještě za pár kousků přimlouval.

Dokonalý trik i Sólokapr se mi líbily víc. Jestli něco fakt překvapí, tak je to evidentně nevalný rozpočet, s nímž si musel film s Edwardem Nortonem vystačit. Prachy po zaplacení hvězdy daly jen na snímek vyhlížející jako televizní produkce, kterou nezachrání ani nadbytečné využívání čehosi znějícího strašně fancy, ale co ve výsledku vypadá jako syté barevné filtry se zatmělými periferními oblastmi záběru. Ve filmu o filmu se vás snaží shodou okolností čeští trikaři přesvědčit, že to levně a mechanicky vypadat mělo, a jelikož dává jejich vysvětlení smysl a člověk je skoro patriot, žerete to. Překousnout nutno tužší houžve - vypráskáný příběh vydojený z několikastránkové literární hříčky, vousaté zvraty, polo-autentické historické postavy, o pointě nemluvě. Jediné, co zbude, je šance závodit s ostatními diváky v identifikaci českých ex- a interiérů, Edward Norton a Paul Giamatti, jež se arci-démonickým projevem křečovitě pokouší trumfnout Rufus Sewell. Dokonalý trik vše povyšuje už jen účast Davida Bowieho, o scénáři a výkonech nemluvě (režií nikoliv - ukamenujte mě, ale jsem přesvědčen, že není daleko doba, kdy se bude o Christopheru Nolanovi hovořit jako o nejpřeceněnějším režisérovi po roce 2000; a že má ten pán konkurenci!) a Sólokaprovi přebíjí oba chatrnou figurou splendidního mága Woodyho. Vím, že srovnávat snímky, které nemají společného nic kromě data vzniku a přítomnosti iluzionistů v zápletce není fér, ale za to děkujte producentům. Na druhou stranu bych nechtěl být nefér a přiznávám, že meloun se mi u toho baštil docela dobře.

Spoliery!!! Má dovolená se postupně mění v dovolenou s Pasolinim (přítelkyně by nejspíš jalově nesouhlasila). Jak už kdosi trefně poznamenal, film od doby vzniku ztratil hodně na odpudivosti; to ale svědčí víc proti divákovi (sebe nerad zahrnuji) než dílu. Jít po Pasolinim s vidinou exploatační hostiny je tedy chyba, na druhou stranu skutečnost, že zobrazené scény tolik neznechutí, usnadňuje výklad - a to je dobře. Na co Pasolini poukazuje - mrzačící vliv některých typů společností - na rozdíl od gumových modelů ožvýkaných údů za passé považovat nelze. Okdrojí-li nemarxisticky naladěný divák vyhrocené hledání paralel (velkoprůmyslníci → nacističtí pohlaváři), může uznat, že na předpokladu vlivu vztahu k výrobním prostředkům a psychologie jedince něco je... Děj sestává ze dvou rovin. V první sledujeme mladíka, který se z čiré nouze uchyluje na dráhu kanibala, ve druhé muže přibližně stejného věku, jenž je po materiální stránce zajištěn, ale také mu cosi schází... Obě postavy řeší svízelnou situaci nepřijatelným způsobem: první konzumuje lidi, druhá obcuje s vepři (pro ty, které by to mohlo motivovat ke shlédnutí snímku mám špatnou zprávu - divák nemá možnost tyto scény shlédnout). Přestože postavy v obou rovinách porušují tabu, nevycházejí z toho morálně vzato stejně. Není úplně zřejmé proč, neboť obě přicházejí ke své situaci jako slepé k houslím; obě zákonitě podléhají situaci, v níž se nacházejí (hypotetická možnost volby?). Situace kanibala není úplně rozkryta, ale divák se může oprávněně domnívat, proč je na svou pochybnou stravu odkázán (akutní nouze, z níž není úniku). V případě zbohatlického synka jsou hybatelé psychických pochodů ženoucích jej do náručí prasat celkem zřejmí - odporné rodičovské figury resp. jejich postavení ve společnosti. Přestože oba pánové končí špatně, přinejmenším u kanibala jsme si vědomi toho, že svých činů nelituje, přestože je si vědom oprávněnosti trestu (jako jediný z kanibalské tlupy se nebrání zatčení a opakovaně deklaruje, že vším čím byl, byl rád). Film vyvrátil mé podezření, že se postupem kariéry Pasoliniho používání zvrhlostí stávalo samoúčelným. Příští zastavení - Salo!

Probírám se hodnoceními a nestačím se divit, kolik se na ČSFD realizuje marxistů a maoistů, ch-ch. Anebo snad si všichni vychutnali, jak oblíbená třída naložila s levicovým intelektuálem? Oukej, budu to chápat tak, že se hodnotila jen formální stránka a Morricone... Pasolini nejspíš nechtěl nic riskovat a tak si ve své grotesce tropí žerty z kde koho: držitelé výrobních prostředků pálí po těch, kdo * ehm * zúrodňují půdu, klerikové nepobírají "světce", aktuální hybatelé dějin se p(r)otloukají mezi dvěma ohni (vykořisťovateli a hladem), aniž by v honbě za ukájením základních potřeb chápali, co se děje, že by jako měli jít do sebe, a nechávají svůj potenciál dřímat v nevinnosti (= ignoranci). Jen ten svatý František, marxista par excellence, cosi tuší, ovšem dějinnou úlohu přehrává komusi povolanějšímu, jímž NENÍ levicový intelektuál; ten do osudového okamžiku žvaní a neshledává, že na výběr jsou jen dvě úlohy, dravčí / vrabčí, a že vztahy v dialektickém potravním řetězci mohou být tuze relativní. Autorovo obtahování paralel mezi křesťanstvím a marxismem resp. kritika dezinterpretace revolučních myšlenek je - zajímavá a hádám, že se musela protivit přívržencům obou táborů, což si musel dekadent Pasolini náramně vychutnávat. Důrazněji se na toto téma vyjádřil o dva roky dříve v "Evangeliu sv. Matouše", kde Kristovi chyběla snad jen ta barikáda, pointou nicméně nepřekvapí, neb místo s výhledem revolucionář nakonec nachází... Neodpustím si zlomyslnou otázku: Pasolini - dravec či vrabec?

Spoilery!!! "Demenza a Venezia". Co je to mezi Benátkami a milovníky nedorostlých blonďatých stvořeních? Odkazů na Manna / Viscontiho je tu k nalezení víc. Příběh je na druhé koleji. Přestože spěje k čemusi jako vyvrcholení, je jen chatrnou kostřičkou, po níž jsou rozvěšeny lahodné interakce mezi nevědoucím hlavním hrdinou, vděčně nevinným mladíkem, a zrůdami z lehce dysfunkční rodinky, která neochotně odkrývá svá tajemství. Dino Risi je prý znám hlavně coby autor komedií. Z těch jsem ale žádnou neviděl, na rozdíl od několika přetěžce melancholických a zároveň mile naivních bijáků. Pro ty jsem si vytvořil zvláštní libost ("První láska", "Přízrak lásky", "Vůně ženy" - díky LK!). Poťouchlé vtípky, kterými tyto filmy režisér prokládá (v tomto případě kupř. jódlovací scéna v restauraci, hodiny kreslení) sentiment ještě umocňují. Hlavní devizou filmu jsou kromě obsazení (klasicky neurotická, do italštiny předabovaná Denevue a veselý týpek Gassman trousící citáty) kulisy Benátek resp. způsob, jak je s nimi naloženo. Byl jsem línej dohledávat, zda se skutečně točilo v jednom z jeho paláců - asi by to stejně nebylo na prodej - ale přesně takový bydlení bych si zasloužil. Exteriéry jsou snímány v mlze, k večeru a za rozbřesku a nechávají tak město vyhlížet dle glosy jedné z postav - jako "starou dámu, které páchne z úst" (...nebo jako kdyby to tu zasejc jednou ovládla, třeba já nevím - cholera?).

Když jsem byl před lety s přítelkyní na Muži ve stínu v kině, seděli tam sami. Nikdo tedy nerušil mé nadšené hýkání. Nad filmem do té doby, kdy jsem si prozřetelně pořídil DVD, hýkám každý rok alespoň jednou. Muž má trvanlivost a výživovou hodnotu druho-válečné konzervy, podobně jako jiné slowburnery jako Frantic či Devátá brána, vyznačující se metronomicky pravidelným, pomalým, nanejvýš středním tempem (který svádí některé nedočkavce označovat Polanskiho za nudného patrona), cynickým vypravěčským odstupem a tlumenou intenzitou. Polanski v klíčových okamžicích, kdy by jiní spontánně sešlápli plyn, hromadí frustraci v hrdinovi i divácích, oloupených o formální nápovědy, odkázaných na sotva znatelné drobky stop. Znalce Polanskiho díla zaujmou odkazy na zpracovaná témata, mezi nimiž vyniká vytrvalý tlak okolí vmanipulovat hrdinu do role jeho předchůdce [Tenant]. Ten proplouvá událostmi hitchcockovsky neinformovaný a dokonce bezejmenný, připravený přijmout diváckou projekci naivních představ o mechanismech politiky a nezáludných mezilidských vztahů. Při jedné z četných repríz jsem si uvědomil, že mě víc než podezření na politický zločin nejvíc znervózňoval blížící se termín odevzdání memoárů...