F.W.Colqhoun

Všechno to Woodyho zaklínání se, že v postavách jeho filmů nelze hledat nic z něho samého, nezní moc věrohodně. Proč skoro všechny jeho postavy trousí plytké odkazy na evropské myslitele, zatímco se raději četbě věnují sledování baseballu? Zelig, jedna z jeho nejsvébytnějších figur a zároveň filmů (v tomto případě obé víceméně jedno jest), se alespoň v tomto neliší. Zápasí snad Woody s podobnými nutkáními jako jeho chameleón? Spočívá jeho originalita s úspěšnými vzepřeními se těmto nutkáním (a jeho bergmanovské pokusy v nezdaru)? Mno... Použít tento biják jen jako gadget k ostatním jeho dílům by byla strašná škoda. Je ale ještě větší škoda, že potíže stíhající hlavního hrdinu nejspíš trápí stále víc diváků. Kdyby o tom svědčily jen a výhradně některé komentáře na ČSFD, bylo by na světě snesitelněji. Woody se naneštěstí nevyvaroval docela originální formy fiktivního dokumentu tradičními hollywoodskými schématy. Buď má pro ně slabost (jistě má, když strávil polovinu dětství v bijáku a za svůj nejoblíbenější vlastní film příležitostně označuje Purpurovou růži z Káhiry), anebo si prostě Mia Farrow (v mých očích jistě nejslabší z jeho chráněnkyň) vydupala job. Zvlášť happy-end, který mi normálně ani moc nevadí, mi zde vážně nesedl.

Spoilery! Odkládám ruličku toaletního papíru jen proto, abych na ČSFD tímto písemně sdělil, že jsem se právě podruhé – posral. Na Blair Witch jsem byl před drahnými dvanácti lety v kině a dnes jsem si na ty zlaté časy na střední vzpomněl při procházce v zámecké oboře (neudržované - k dokonalé iluzi chyběl už jen „voodoo shit“). No a večer jsem to sobě a přítelkyni v záchvatu nostalgie naservíroval. Ona začala kňučet už po dvaceti minutách, já se statečně držel, ale dobře mi přesto, že jsem si živě pamatoval, nebylo. Film jsem 3x zastavoval - naposledy pár minut před koncem, a stálo mě hodně slibů, že si potom spravíme chuť "Plnou parou vzad!". Biják za ty roky neztratil nic ze své působivosti. Nápad – geniální. Provedení – surový diamant. Pochopitelně jde hlavně o stoupající napětí, paranoiu, ponorku, která roste s počtem dní (a nocí) strávených v lese. Ředění záběrů z videokamery „šestnáctkou“, neumělé dokumentárnosti vysoce stylizovanými černobílými obrazy hnusné změti větví, neumělých loutek a nevinných hromádek kamení, je překvapivě efektivní. K hereckým výkonům: zkoušel jsem si představit, jak marně by se něco tak přesvědčivé pokoušel vystřihnout někdo z české herecké smetánky. Kotek, Mádl a Issová? Čeští režiséři to nemají jednoduché. Sledovat, jak „režisérka“ všechny nasírá ještě dřív, než se vůbec dostanou do lesa, a jak tolerance k jejímu přiblblému „natáčení“ postupně klesá (stejně jsem bezbřehé trpělivosti zbytku štábu podivoval – já bych nejspíš odvedl práci čarodějnice podtatně dřív), je krystalická sadistická slast. Každá z postav reaguje na bloudění nádherně jinak, každý chvilku tahá pilku. Závěrečná pointa je třešínkou na odporném dortu. Kdyby nenásledovaly efektní hollywoodské titulky, bylo by lépe. Blair Witch Project, kromě toho, že je to vynikající film, zasluhuje ocenění i proto, že ustavil žánrovou odnož horrorů sázejících na efekt autenticity, která stále plodí trpká jablka hrůzy (Cloverfield, District 9, REC). Jen houšť! Rada pro příští výpravy do lesů: Když už to jinak nepůjde, zapalte to.

Stoneova verze Rain Mana. Anebo Forest Gumpa? Věrohodnost ilustrací ze života nechvalně proslulého státníka posuzovat nemíním; životopisy konzumuji v minimálním množství a na zpětné rešeršování jsem trochu línej a unavenej. Na některých filmech Olivera Stonea jsem vyrůstal. Noční promítačky The Doors a Čety byly v našem obýváku tak časté, že se rodina začínala bouřit. Pásky dvou set čtyřiceti minutových véháesek jsem reprízováním vytahal na skoro dvojnásobnou stopáž. Oukej, přeháním. Kam se v tomto směru hrabu na Olivera Stonea. Dnešní druhá projekce dvojitého véčka po delší době mi připomněla, proč jsem měl jeho filmy tak rád. Byly a zůstávají takové, jaké jsem je jako teenager podvědomě oceňoval - skvěle natočené, rétorické, manipulativní, zkratkovité, didaktické. Nadšení za léta opadlo. Režisérova neschopnost věci nedoříct způsobuje kriticky naladěnému divákovi značné potíže. Je jasné, že vměstnat Juniorův pohnutý příběh do dvou hodin bijáku se zhuštěním pracovat musí, ale... Fakt mi musí být předhazováno, že nejmocnější muž planety žere sendviče jako hovado? Že fandí až se dáví? Že oslovuje otce i v pokročilém věku "papi"? Nefér - což je mimochodem další důvod, proč jsem míval Stonea rád. Brolin hrotí přízvuk do extrému, ale jeho mimická křeč je přesná. Bushe hraje tak, že mu tu lítost skoro baštíte. George W. Bushe poznáváme jako debílka, který nedokáže mírnit texaský přízvuk, pochopitelné komplexy zvládá s pomocí chlastu/víry a jen vzdáleně tušívá, že něco trochu posral. Táta a brácha jsou frajeři, ale on umí jen chlastat, běhat a memorovat. Přesto to nějakým záhadným způsobem (dle principu "lidi nakonec vždycky volí toho, s kým by šli nejraději na pivo") právě jemu podaří urvat prezidentské křeslo, a to dokonce na dvě volební období. Stone na jeho postavu neaplikuje tradiční zlounské efekty, prostě jeho verbální projevy podbarvuje vidláckými kovbojskými brnkačkami. V zájmu zachování soudnosti odmítám pomyslet na možnost, že něco ze Stoneova filmu byť jen vzdáleně odpovídá skutečnosti. Co přes všechny všechny uvedené nedostatky bijáku nelze vyčítat nudu. Oči jsem třeštil a uši natahoval plné dvě hodiny.

Spoilery? Jasně! Byla neděle, vedle přehrávače se mi válel nosič s doporučením od bývalého kamaráda a já jsem chtěl zapomenout na to, že musím za pár hodin do práce. Příběh nemá cenu rozmazávat, aby to moc nesmrdělo. Všichni od začátku vědí, kam to směřuje (už kvůli obsazení „vedlejších“ rolí) a pozastavovat se nad tím, že si Sandler všimne pohledné postavy dlouholeté asistentky Jennifer Aniston až v momentě, kdy je prakticky nahá, by stálo za to jen troubovi, který má po neděli volno i v pondělí. Jako eskapistický prostředek posloužil totiž film na jedničku. Počáteční obavy, aby se z nevkusné řáchandy nezměnil v limonádu moc brzy, se nepotvrdily. Sandler z plynu prvoplánové, ale vcelku originální zábavy nohu prakticky nespouští a o některých vtípcích možná budete vyprávět ještě za pár dní kamarádům („špatně přišité obočí“). Hádám, že o to jde v kolonce nenáročné romantické komedie především. Roli Nicole Kidman coby nešťastnice vdané za nevyoutovaného gaye považuji za nechutně vtipnou. Dočkám se někdy komedie, kde bude Sandlerovi sekundovat můj favorit trapné legrace Will Ferrell?

Polanskiho debut je dílem hotového režiséra. Žádné váhání a chyby - exemplární příklad maximálně invenční a, což je obdivuhodnější, zároveň disciplinované filmařiny. Ansámbl a vybavení minimální, účinek značný. Jak to tak s Polanskiho filmy bývá, příběh není důležitý , Vlastně – není. Dva muži a dívka na jachtě si naprosto obyčejně vzájemně kazí víkend resp. neděli, neb soboty se nejspíš ještě nedržely. Na Mácháči se musí takových psychologických etud odehrát deset za víkend. Málokdo o tom ale dokáže natočit film, aniž by to vypadalo jako příslovečné „nastavování zrcadla“, ale aby to zrcadlo vážně bylo. Hlavní jsou figury, to, jak po sobě vrhají svůj hojný shit, atmosféra a napětí, kterou to plodí, a důsledky, jaké to má. Jestli rádi držíte někomu palce, tenhle biják vynechte. Na pěst jsou všichni tři; dokonce i fešanda, která slouží pánům za obecenstvo jejich maskulinním vylomeninám, je nejspíš tak trochu... Mno nic. Kamera rulezzz a asi to dost bolelo – viz info o přivazování kameramana ke stěžni. Každej druhej záběr jsem chtěl mít doma jako plakát nad postelí. Možná jednou budu. Repríza po osmi letech: Paradoxní, že muž s takovými způsoby a budoucí pověstí jako Polanski natočil záhy ve své kariéře film, který pojednává o čemsi, co by šlo dnes dobře zařadit jako toxickou maskulinitu. Již méně překvapivé, že ta se v Noži obrací hlavně proti mužům samotným.

Špetka upřímnosti: Seriály nijak zvlášť nevedu. Strašně žerou čas a i ty nejlepší z dobrého nápadu vyždímají příliš. Nakonec toho zpravidla moc nezbude a díl za dílem to tak nějak hořkne. Twin Peaks anyone? Cadfael se svými 13-ti epizodami naštěstí končí včas, a to přesto, že nijak výrazně nekončí. Prostě seroš. Za všechno mohou zase jednou LK, které dývka s přesvíceným Derekem Jacobim sice začaly vydávat, ale * alespoň zatím * nedokončily. Ještěže existují jiné způsoby... Z námětu nelze nečenichat Umberta Eca. Přestože scénář ze zřejmých důvodů nedosahuje stejných kvalit a drží se striktně ve vrstvě "osvícený humanistický vědec v kutně řeší za pomoci proto-moderních technik a přitroublého novice ve 12. století vraždu" (do nějakých alegorických pokusů či srovnávání paradigmat se zde nikdo nepouští; prokrista - jsme v televizi), není to vůbec blbé, zápletky jsou originální a alespoň pro mě nijak okatě průhledné. V obsazení samozřejmě vede Jakobi, který mezi kolegy v rolích vidláků a fanatiků doslova září. Jeho Cadfael je k zulíbání (rozuměj - patří na hranici). Ačkoliv o tom není řeč, jistě čítá Aristotela a dle ukázek břitkého vtipu si leccos vzal i z druhého dílu Poetiky. Co dělá v mých očích z televizního projektu vzácnou věc je výprava a atmoška. Možná jde jen o zvyk, ale co se v prvních dílech jeví poněkud papundeklově, proměňuje se od série k sérii ve věrohodně (alespoň pro soudného laického diváka) působící exkurz do temných časů, a to bez laciných filtrů a dalších triků, za něž vděčíme CGI. Paruky moc netrčí, od hub jde hercům skutečná pára a při pohledu na měšťany a vesničany je zřejmé, proč byl o kláštery takový zájem. Zamrzí jen skutečnost, že se povedlo natočit jen 13 dílů. Tvůrci měli přece jenom ždímat až do sucha :-)

Buranovo doznání: Od Charlese Chaplina jsem vyjma několika kratších grotesek a Moderní doby (zdravím Filmový klub Aula UJEP; ještě dnes mi po těch drahných letech na mail sem tam doputuje program) nikdy nic neviděl. Kdysi jsem koutkem oka zahlédl asi deset minut nějakého bijáku, ale výjev tradičně holywoodských exteriérových kulis mne spolehlivě odradil. I tahle vzpomínka mi bránila se k Charlesovi vrátit. Synopse Pana Verdouxe mě ale nahlodala. Vidina Amerického psycha a la černobílé frašky mě jednoho podvečera zmohla. Nelitoval jsem ani vteřinu a hádám, že by nelitoval nikdo. Verdoux je geniální, vrstevnatý a rafinovaný film. To co se na počátku jeví jako veselá mysogynní vyvražďovačka postupně morfuje do komedie, osobního dramatu a ústí do zajímavé marginále 20. století. Důvody, proč film skončil na řadu let v trezoru, byly asi (i) jiné, ale podvratná síla filmu je i dnes značná. Ve čtyřicátých letech jsem byl na houbách, ale umím si představit, že by takhle cynickej film s publikem nejspíš pěkně zamával, a že prosadit námět muselo být i pro hvězdu Chaplinova formátu peklo. Tíha filmu pochopitelne spočívá na Chaplinových bedrech. Postava Verdouxe, vraha pilného jako včelička, je ve své nejednoznačnosti fascinující i bez všeho kinematografického mumraje okolo. Vedle hlavního, ehm, „zaměstnání“ stíhá Verdoux obchodovat na burze, paralelně zpracovávat další nesympatické paničky, provádět vědecké experimenty, filosofovat, scházet se s nic netušícími přáteli, unikat policii a pečovat o rodinu. Nedokážu si představit, že by dokázal postavu takových kvalit obdařit věrohodností někdo jiný než Chaplin. (Oldřich Nový možná.) Kulervoucí děj je prokládán gagy, jako kdyby nešlo o to, která další fuchtle půjde do kopru. Postav jako na orloji, ale „já se v tom orientuju“. Drtivá většina filmu neopustí ateliér, ale Chaplin čas od času vyrazil se štábem i do ulic, takže kdo si na aťas stejně jako já nepotrpí (a je tak v jeho očích diskvalifikován značný díl hollywoodské produkce první poloviny 20, století), netrpí. Fim za celé dvě hodiny nedá nohu z plynu, kadence fascinujících scénáristických/režijních/hereckých nápadů se jeví i po 60+ letech vražedné. Žádný div, že Verdouxe označil autor za svůj nejlepší počin. Celkově musím konstatovat, že Pan Verdoux je z těch filmů, z nichž by se mohl dívák uvyklý plytkým dílkům jednadvacátého století bez uzardění podělat. Tvařme se, jakože jsem dal za šest.

Exoploitation? Mediploitation? Nevermind... Na to, že film nejspíš nestál mnoho, se povedlo vyrobit slušnej biják. Způsob vyprávění příběhu je příjemně nehororový. Nejvýraznějším prvkem filmu je evidentní a úspěšná snaha "nepřestřelit" - příběh dává cosi jako smysl (ovšemže tak-tak) a dokonce ani vizuál není oproti zvyklostem žánru přehnaný přes nadbytečné strašně strašidelné a exotické filtry, takže to celé vypadá skoro autenticky. Mouchy to pochopitelně má. Značnou část filmu, kdy bychom asi měli vnímat narůstající pocit nebezpečí, jehož si naivní Britové, Amíci & Švédi nejsou vědomi, ale nějak to nefunguje a trochu se to táhne. Celkem stabilně klesající úroveň napětí jsem registroval překvapivě i v poslední čtvrtině filmu. Přes jistá vlahá místa film disponuje několika scénami, při kterých se kroutí palce obstojně - osobně mě celkem vysílilo "polykání bublin". Budete-li mít chuť vyrazit na hodinu a půl na nějakou vzrušující dovolenou, připojit se k této skupince fešáků a krasavic vřele doporučuju.

Monogamista tenhle film nepochopí. Nebo nevychutná. Jako hlubokou sondu do fenoménu děvkařství tohle konzumovat sice nelze (tvůrci prý nechtěli ani v nejmenším poučit, nýbrž výhradně bavit), ale k "nastavení zrcadla" celkem fajn. Velmi osvěžující ukázka vypravěčství z doby, kdy přes totalitu některé -ismy (hádejte, který mám nyní na mysli) neměly na to, co a jak se slušelo vypravovat, prakticky žádný vliv. Některé scény a postřehy skvělé - úvodní nakvartýrovávání se Brodského k milence, podkreslená jen frivolní ironickou hudbou a všechny, kde si Brejchová vychutnává svůj charakter (těžko říci, jak autobiograficky) iracionální pí*i. Opakující se hláška v Brodského postavě zainteresovaných žen, vyčítajících zmoženému nešťastníkovi sobectví, je hodně, no, autentická, ale je to možná jen můj dojem založený na velmi úzkém úhrnu velmi osobních zkušeností, ch-ch.

Další z filmů, kde vám příběh z opulentního nadbytku ostatních ingrediencí ani nebude chybět. Režisér/scénárista servíruje jednu jobovku za druhou, vidláci jsou vůči hláškám ze 20. století bezmocní a Ash se ocitá v situaci, kdy nemůže doplňovat komoditu, která je mu permanentně nedostatková - totiž benzín. Kdybych neznal některé další Raimiho filmy, měl bych ho po tomhle štyku za někoho mezi Timem Burtonem a Karlem Zemanem. Armáda samohybných koster potěšila oko i bránici. Vychází to skoro přesně na 1,5h čistokrevné zábavy, která probere i po dvoudenním flámu (odzkoušeno).