F.W.Colqhoun

Oproti Střele nestárne Připoutejte se, prosím! nejdůstojněji. Gagy se nestřídají v takové kadenci, jak jsme si u tvůrců z pozdějších děl navykli a i jejich kvalita značně kolísá. Mezi vtipy založenými na doslovné inscenaci frází lze ale rýžovat perly, pro něž nevkusné nebo opravdu pitomé fóry nepředstavují precedens. Ohromuje zjevné úsilí, investované i do těch nejpitomějších fórů ["vousaté" letadlo Israel Airlines, "svítidla" na ranveji]. Na ústřední mnohoznačný smrťák hlavního pilota viděl jsi někdy nahého dospělého muže, směřovaný k devítiletému chlapci Vás nemůže nic připravit. Takové nezestárnou ani za dalších padesát let. Na rozdíl od poněkud nezáživného Hayese fascinuje prostříbrnělý triumvirát herců Nielsen / Bridges / Graves, z nichž zejména první jmenovaný naznačuje, že by mu ve filmu Zucker / Zucker / Abrahams bylo nejlépe samotnému. Vhodné k prosetí, ale ten občas se vkrádající pocit vrcholné trapnosti stojí zato.

Proč se tolik ptáme? Musíme se znát, abychom milovali? Vždyť to vlastně taky nemusíme. Klíč k Antonionimu, pro někoho vynálezci léku na nespavost, pro jiné vrcholnému exponentu italské nové vlny. Ale k věci. Težištěm vyprávění je jako v případě ostatních dílů trilogie žena, ne ledajaká - prakticky slabá, nicméně nevyhnutelně silně v rozporu s krásným novým světem. Ten v případě zatmění představuje naspeedovaný Alain Delon, jehož zoufalství z poeticky naladěné Moniky Vitti jsem si užíval i proto, že s jeho povrchností z duše cítím. Anotionioni důsledně vymýtá všechny semántické filmové radosti, takže formálnímu požitku nestojí v cestě ani takové prvky jako příběh. Události tvoří záměrně zdánlivě nesourodá mozaika situací, v nichž se uplatňuje posedlost symbolickými vyjádřeními a obrazovými metaforami. Divák uvyklý přežitkům dramatického oblouku nebo logikou tak stojí proti filmu, který je natolik zbaven předvídatelnosti, až si jeden vzpomene na legendární Homerovu hlášku rychle to přepni, moc to připomíná můj život. Jako zrcadlo života krásné a nemilosrdné. Estetický dopad citelný.

Pokus o zopakování kouzla nevyšel. Jak by také mohl, když tým Lucas / Spielberg / Ford udělala první poslední, aby přes zbytky fasády nic nebylo jako kdysi. Jestli za tím bylo cosi jako "přiblížit postavu současnému publiku", pak tedy fuck off. Pomineme-li Indyho dědkovitost, s níž se počítalo a jejíž vliv na charisma nemusel být nutně fatální, hřeby do rakve záměru zatlouká absence klasicky úžasných "analogových" trikových a kaskadérských scén, které nahradila podivuhodně špatná CGI [ano, nepamatuji si, že by se mi někdy nějaká CGI skutečně líbila]. Možná i proto se nedaří produkovat opojnou amtosféru klukovského dobrodružství. Navíc: Ne snad že by si filmy původní trilogie mohl někdo splést s dokumentem, ale způsob, jimiž se utrhují scénáristé ze řetězu [Indy se v lednici zachraňuje před zkušební explozí jaderné nálože, proplouvání vodopádů na obojživelném vozidle] a vůbec to, že je všechno možné, není šťastný [způsob, jakým vznikal scénář a jak aso vůbec scénáře pro blockbustery vznikají, exemplárně popisuje Spielbergův komentář v dokumentu o genezi snímku]. Dialogy a interakce místy potěší a jaksi navzdory pobaví, ale Karen Allen ze samé radosti, že byla ve svém věku-a-stavu přizvána k velké produkci, zapomíná hrát a celé je to bůh-ví-proč [CGI?, režisérská nechuť mít s tím cokoliv společného?] takové sterilní. Nevinnost je pryč. Indy patří videokazetám a osmdesátkám. Na tohle, byť o NENÍ katastrofa, se pokusím víc nemyslet.

Inu není to žádné Twin Peaks, ale jako osoba netknutá literární předlohou shledávám, že na televizní projekt to není úplně zlé. Rozporuplné dojmy z výpravy, televizně laxní režie, neumělých trikových scén se skoro karlo-zemanovskými reminiscencemi [což nemusí být špatně nutně] a hereckých výkonů dospělých i dětských představitelů [sledovat mistra kickboxu Jonathana Brandise emocionálně prožívat ztrátu mladšího bratra skutečně navozuje zármutek] vyvažuje slušná atmosféra, zajímavý koncept "hříchů města" a záběry se-shora-ze-strany-zezdola na Annette O'Toole, evokující mi velmi, velmi stimulující bazénovou scénu v Kočičích lidech, kde její vnady naprosto zastínily snad až příliš éterickou Nastassju Kinski. Pečetí kvality a nejspíš důvodem, proč se na televizní projektík z roku 1990 dosdu nezapomnělo představuje maska a k-popukání-výkon Tima Curryho, které zřejmě víc než cokoliv jiného zapříčinily úpadek irkusového průmyslu.

I'll be damned... Film o tom, že spíš než vroucní obdivovatelé jsou čertovi milejší ti, kteří jsou mu podobní. Kdekdo má zájem o titul Devět bran Království stínů (TORCHIA, Aristide. Devět bran Království stínů. 1.Benátky: -, 1666, ISBN -), který údajně obsahuje spolehlivý návod na vyvolání Pána temnot. Dean Corso, knižní detektiv, zjišťuje, který ze tři dochovaných výtisků je ten pravý. A jestli všechny, proč se tedy čert neukazuje. Roman Polanski uplatňuje vlastní recept, který se mu osvědčil už několikrát: V podstatě brakový námět zpracovává nedivácky pomalým, vytříbeným způsobem, který k nelibosti diváků i v žánrových scénách neakcentuje hrdinství, romantiku a napětí, nýbrž nudu, bizarnost a existenciální trapnost. Co by se mohlo v rukách méně subtilního tvůrce změnit (resp. nezměnit) v obyčejný satanský horor, je takřka komedií o sběratelské vášni, knihách a zábavným exkurzem do společnosti salónní satanistické buržoazie, prosté půvabu, nikoliv však směšnosti.  Události zobrazené ve filmu oscilují mezi Foucaltovým kyvadlem (tajné společnosti, soustavy znaků, knihy), iniciačním příběhem ne nepodobným Angel Heart a 48 hodinami v Paříži (fascinace francouzským hotelovým personálem - a Emmanulle Seigner). Hru na schovávanou s čertem dochucují sardonické dialogy, mile tlumený Depp, věrohodně zlý Frank Langella, věrohodně hysterická, polonahá Lena Olin a především soundtrack Wojciecha Kilara, balancující na hraně mezi vážností a legrací (a geniality) stejně jako film sám.

Na obal dývka vetklo Řiťka video Hopkinse zestárlejšího, než jak se objevuje ve filmu. Zjevně aby ho publikum poznalo. Reklamní hesla ve smyslu "bondovka" úplně nelžou. Máme tu upjatého, přísně britského šéfa, ústředí vyhlížející jako SPECTRE Island ze Srdečných pozdravů z Ruska a hlavního hrdinu ve slušivém obleku. Jenže místo motýlka nosí kravatu, whiskey chlápe z lahve, je * jak opakovaně zdůrazňuje karikaturně povýšený nadřízený * z horší společnosti [v podstatě plebs] a způsob, jakým se vypořádává s protivníky [střílení trosečníků revolverem z lodi, vrhání bezvědomých těl z oken apod.] je cosi, na co by nejspíš ani Bondové z nejdrsnějších časů neměli žaludek. Hopkinsovo podání se jeví optikou slavnějších rolí ještě zábavnější. Často se dívá na lidi, jakoby je už už kořenil. Biják kromě sympatické zápletky, cockney špičkování o společenských klubech, subordinaci, zlatu a kakau nabízí malebné skotské exteriéry a filmového ducha šedesátých let.

Na film, který zaštítilo ministerstvo vnitra a natočil jej v krásných sedmdesátých Dušan Klein to nedopadlo špatně. Bavit se ale budete hlavně kvůli botám. Těch není málo. Bodrý slovenký velitel, třídní nepřítel hned několikerý [živnostníci, šmelináři, pisálci a sudeťáci] nestačí na neskutečně trapný výkon kníraté Cigánové, která to ale věru neměla lehké. Její postava je napsaná jako ultimátní píča. Vyloženě světlými body je jako obvykle fantastický Rudoslf Hrušínský, možnost setkání Kuby & Hajného [Satoranský a Řehoř jako parta obligátně nesourodých policajtů] a s citem pro nostalgii následujících desetiletí konzervovaná atmosféra neexistujícně malebných sedmdesátých let. A paradoxně skvělá nahá Cigánová na rozpálené plechové střeše. Skvělá přesně do okamžiku, než začne mluvit.

Před uvedením televizní biografie Liberaceho v českých kinech jsem hyper-servilně kýval hlavou na souhlas se Soderberghovou kritikou studiového systému, jehož představitelé nemají koule kývnout na jen trochu odvážnější námět a vytlačují odvážné tvůrce do televize. Nyní producentské při-zdi-sráče trochu chápu. Liberace! je totiž teplejší než Another Gay Movie [ano, viděl jsem] a přes naleštěnou produkci je to mainstreamem asi jako něco od Švankamajera. Snášíte-li ale scény dvou chlapů ve vaně, na sobě, upocených z prcaček, pod sebou, s pop-cornem u televize nebo v kožiších na nákupech, budete si moci užít skvěle natočený životopisný film o osobě, o níž jste nejspíš v životě neslyšeli. Queer anabáze showmanského génia je podávána s noblesou, vážností, nicméně i se sympatickým smyslem pro komické momenty, které mužská slabost pro ptáky nutně plodí a který je třeba Zkrocené hoře naprosto cizí [plastický chirurg Rob Lowe]. Vizuál nevybočuje z manýry, do níž se Soderbergh propadá od doby, kdy přesedlal na digitál - žluté, teplé filtry, minimální hloubka ostrosti a ty drobné chytré vychytávky, od kterých si režisér, jenž je zároveň kameramanem, nemůže odpomoci. Přes všechny ostatní kvality ale film krade představitel hlavního hrdiny. I když nehraje špatně, vypadá Matt Damon vedle Douglase jako trouba nejen jako postava, kterou hraje. Ten svou herecky vděčnou úlohu servíruje jako mutanta Bruna Ferrariho s Oldřichem Novým circa 1961 - extrémně teplou, ale s citem pro odzbrojující charisma i v tak neuvěřitelných momentech, jako když se slovy look who's up cpe poránu hlavu s otevřenou vrásčitou hubou Damonovi do klína.

Herci jsou jako ženy: Cokoliv dělají, dělají s vědomím, že se na ně někdo dívá. Cloony je jednou z těch chytrých. Ale k věci. Film o tom, že když mohou být republikáni noví demokraté [zmatení, superpoctiví, a proto vykastrovaní], nebudou mít demokraté k novým republikánům, zní jako zajímavý námět, který se jistě ještě potvrdí. Den zrady jej do značné míry zručně těží, ale trpí tím, že je Clooney nejen po tvůrčí stránce demokratem ze staré školy. Přestože je jedním z cílů poodkrývat roušku mediálního a politického inženýrství a produkovat deziluzi, do filmu proudí v množství nestřídmém řada hollywoodských obezliček ["láska"] a jeden má nakonec pocit, že film jaksi nedosáhl jeho očekávání nabuzené televizními novinami. Krotký obsah tuní dobré dialogy v podání Cloonyho vybraných kamarádů. Ani tak Vám ale über-stylovou Dobrou noc a hodně štěstí ke své i vaší smůle nepřipomene.

Vytrhávání piraně ze zadku? (Zase) ukousnutá přírození? David Hasselhoff?! Když už vážně nevíte, jak hluboko po návratu z práce, puzeni k maximální sračce klesnout, zdá se Piraňa 3D resp. 3DD logickou volbou. Naneštěstí druhý díl potvrzuje předsokratovskou poučku vylučující opakované koupání v jedné vodní ploše. Kde jednička ohromovala stejně přehršlí béčkových nápadů i rozumným režijním vedením a urážela, jen když sama chtěla [což pravda bylo prakticky nepřetržitě], výsledek dvojky zamrzí o to víc, že béčkových nápadů obsahuje ne méně, ale spíš víc. Celé to ale bohužel nedrží pohromadě, postavy nevzbuzují ani stopu sympatií a hlavní hrdinka plave v džínách, aby nebylo poznat, že vlastně nemá hezkej zadek. Skutečnost, která stála celou jednu hvězdičku: Cecek je jaksi méně a nejsou tak pěkný.