F.W.Colqhoun

Kéž by všechny úlitby [počítám i celou batmanovskou trilogii] byly tak dobré jako ty Nolanovy. On a Fincher [Insomnii s Muži, kteří nenávidí ženy spojuje i osoba Stellana Skarsgårda] zjevně umí předělávat severské detektivky se ctí, tedy s pramalou ochotou podléhat hollywoodizujícím tendencím. Působivost snímku ale koření v nerutinním norském námětu, který sympaticky inovuje klasickou thrillerovou zápletku, relativizuje vztah policisty a zločince a jeho jedinou vadu představuje konec, který všechno výše zmíněné zákeřně popirá. Nad původní verzí na celé čáře vítězí drzým obsazením. Al Pacinovy oči byly ospalé už v šedesátých letech, těch sedm dní beze spánku mu prostě věříte. Robin Williams ve své nejzábavnější roli.

Čínská čtvrť, španělská vesnice. Ačkoliv lze je stanovování kritérií nejlepšího filmu záležitostí notně ošemetnou, Polanskiho noir na špici aspiruje jistě v nejednom poučeném osobním žebříčku z několika velmi dobrých důvodů. Jsou jimi Towne, Goldsmith, Nicholson a samozřejmě Polanski, kteří podali v Čínské čtvrti životní výkony. Kdybyste měli vybrat představitele tragického hrdiny, jistě byste volili jinak. A to by byla chyba. Polanski vede Nicholsona filmem v důsledně lehké, netragické póze, s náznaky osudu jen nepatrnými. Divákovi začne být jeho podstata muže se šrámem zřejmá příliš pozdě na to, aby mu jeho druhý pád mohl být šumák. Dopad - zdrcující. Jerry Goldsmiths složil pro Čínskou čtvrť kromě několika strašidelných planet-of-the-apes-virblů v podstatě jediný archetypální noirový motiv, jehož ambivalentní variace slouží stejně dobře milostné scéně jako záběru na prostřelený xicht. Polanski staví Towneovu hádanku o prosakující vodě a týpkovi, který trpí syndromem Čínské čtvrti [charakteristický puzením s osudovými následky řešit nepřehledné situace], trpělivě, precizně a se soustředěností na detail, jaké nemají obdoby. Hypnotické tempo vyprávění narušují obligátní Polanskiho podivnůstky jako absurdně dlouhý záběr na hlávku salátu či nemístné vtípky, které příběh sytí životnou absurditou. Čínskou čtvrť lze vidět bez ztráty zájmu desetkrát, aniž by přestala fascinovat. I když ji budete znát zpaměti, apelujícím přetrvává palčivé univerzální gnozeologické memento: You may think you know what you're dealing with, but, believe me, you don't. [Noah Cross]. Přes Walshovu závěrečnou výzvu na tenhle film zaručeně nikdy nezapomenete.

Kdysi jsem litoval a trochu se podivoval, že Luc Besson odsunul na druhou kolej režírování prvotřích bijáků, aby mohl sytit trh lahůdkami typu Taxi či 96 hodin. Dnes by mi můj divácký život bez jeho pravidelných produkčních injekcí vitamínu B připadal chudý a za věrnost b-principům si Bessona vážím přesto, že to nejspíš dělá jen pro ty smrdutý zlý prachy. Útěk z MS-1 je přesně tím, co slibuje česká lokalizace - frantíkovská pocta juvenilním carpenterkovkám s Kurtem Russellem. Na skladě je všechno, co můžou kuci přát - zlí politici, lidská spodina [zkrátka LA / New York na oběžné dráze], flirtovní špičkování mezi hrdinkou a super-anti-hrdinou, jehož představiteli Guy Pearcovi do Russela chybí jen důsledná herecká jednorzměrnost. Ale taky omezený rozpočet a suverénné nejhorší CGI, s níž jsem měl za hóóódně dlouho dobu čest. Nicméně tak to má být. Duo režisérů sytí vykrádačku jemnými citacemi současné kinematografie jen decentně [občas se mi zdálo, jako bych zahlédl trikový záběr ze Sunshine]; jsou si zjevně vědomi, čeho si žánr žádá a zbytečně neexhibují. Vyrobit za mizerných 15 melounů něco "lepšího" - by byla škoda. Tři-a-půl.

Mám rád, když Atom točí za velké peníze. Zaprvé mě únikové storky o vraždách a smilstvu baví víc než kontemplace nad vykořeněností přistěhovalců, za druhé Atom stejně důsledně komerčně točit neumí, takže výsledné hybridy [jako třeba tohle nebo Chlöe] zanechávají kromě sémantického požitku velmi lahodný sémiotický ocásek. Egoyan se zručně maskuje, angažování hollywoodských hvězd a naleštěný vizuál sice navozují dojem detektívky na sobotní večer, film nicméně nepostrádá nic z rafinovanosti autorových starších snímků - záměrně komplikovaný způsob vyprávění, střídání časových rovin, opakované revize stejných situací, práci se stereotypy, která se odhaluje záměrně "nezajímavým", zdánlivě mimojidním rozuzlením - a samozřejmě prasárny, do nichž by se nikomu v rámci žánru nechtělo. Výsledkem je neo-noir, detektivka pro diváky, které zajímá pravda filmu [a v tomto případě i Hollywoodu] alespoň stejně jako identita vraha. Zábavné i lahodné zároveň.

Nostalgie po časech, které nebyly. Dovolená s Andělem ztratila těmi 60-ti+ lety poslední vazby se skutečností a lze ji směle zařadit po bok - mezi pohádky. Uvědomělost se nebes dotýká, 120-ti procentně pracující kádři si u Mácháče užívají improvizovanou akci Z a když cestou na hrad zapějí, jedině trojhlasně. Nasycenost propagandou dosahuje mezní hranice. Žádný div, že občan Anděl, který v prvním, "letním" díle představuje vlastně jednu figuru z mnoha, krade pozornost a druhý, "zimní" díl opanovává mnohem energičtěji. Jde totiž o jedinou postavu, jejíž * jistě * šablonovitou, ale přece stopově realistickou náturu lze chápat a identifikovat se s ní - kdo by se nedurdil, že na rychle spíchnutých ubikacích pro pracující nic pořádně nefunguje, že se člověk musí rekreovat v kolektivu a na pokoji nějaký blb hraje na cello. Anděl jako jediná spojnice filmu se skutečností musela být i po šťastném kolektivním "napravení" proto ještě před závěrečnými titulky dokonce vrátit do zajetých kolejích - snad aby se film na plátnech nerozplynul jako pára nad hrncem. Ve svém žánru strašidelnější než Panna & netvor.

Estétský úhel pohledu na milostnou geometrii. Schlöndorff černobíle črtá, jak to vypadá, když oduševnělí lidé vezmou vážně tezi, že v lásce a válce je vše dovoleno - na pozadí Rány z milosti tedy vpodstatě na druhou. Vztahy jsou vykolejené a neurčité, deprivované panstvo očekávající brzké konce se marně snaží nějak logicky naložit se svým statutem, svět se rozpadá. Hlavně se tu mezi jednotlivými potyčkami, strategickými výjezdy do Rigy a ideologickými schůzkami s Židobolševiky hodně šoustá. "Skandální" homosexualita sice na přetřes přichází, ale Zkrocené Lotyšsko nečekejte; vztahy se vymykají bipolárnímu pojetí, převládá spíš hetero-emocionální dusno, tedy to, co všichni dobře známe nejen z obrazovky. Vpravdě zajímavější než příběh je tedy spíš ta forma. Černobílá póza a věrohodně neutěšené kulisy Kratovic působí kromobyčejně sugestivně [bezčasový příchod na zámek podkreslený impresemi Stanley Myerse] a v souladu z francouzkou školou, na níž Schlöndorff jmenovitě poukazuje, se daří budovat atmosféru věrohodného, nevyhroceného zmaru. Z víc než jednoho důvodu mi to připomělo Szabóovu slavnou triologii, především Plukovníka Redla.

Aneb jak jsem potkal The Jam. Přestože je Billy Elliot z toho druhu filmů, u nichž se vybíravější osoba může stydět za spolehlivě vyvolávané, těžko potlačované dojetí, těžko si kinematografii a tradici vyprávění vůbec bez tohoto typu mýtu [talent okolnostem navzdory ke štěstí a naplnění přišel] představit. Ovšem potřeba jsou jen a pouze v tak nestydatě chytrém podání, jaké zde prezentuje Stephen Daldry. Samotná taneční čísla živelného Jamie Bella postrádají stopu kašírovanosti, ale jsou jen třešničkou na dortu. Zasadit bezmála-hříšně-taneční storku do prostředí rodiny stávkujících horníků, řezat sociální drama muzikálem, jímž protáncovávají policisté s odboráři, a hustit divácké hormony anti-baletním soundtrackem raně osmdesátkových ikon T-Rex, The Clash a právě The Jam, jejichž Town Called Malice je jednou z těch pecek probouzejích příslivečné mrtvé, je tak zlovolně mistrné, že málem odpouštíte zákeřnou slzopudnost i jisté poněkud pochybné socio-politické teze mezi řádky [otec se starším bratrem se stávají stávkokazy, protože podpora génia nejmladšího syna za to prostě stojí].

Steven Sodergergh školí Hollywood, jak se dělá nadčasový komerční trhák - hyper-zábavný, mega-poslouchavý [David Holmes! David Holmes! David Holmes!!!], stejně napívaný jako vtipný, obdařený emocionálním nábojem, který nemůže nezasáhnout, technicky na hranici možností, opentlený nerušivými prvky z dílny skutečného vizuálního titána a s obsazením, které bere dech - i kdyby dialogy nebyly tak skvěle napsané, nasnímané [rozhovor Clooney - Pitt v kabrioletu cestou z herny] a pánové * protože Julia svým transkovým xichtem do party vyloženě zapadá * předčtali příslovečný požární řád [nebo katalog od Gucciho], charisma ansámblu by prýštilo z plátna nepřerušovaně dál. Přes všechnu chválu a respekt k přetrvávajícím kvalitám trilogie oceňuji spíš ty angažovanější, podvratnější Soderberghovy snímky.

Seriál, který se chtěl vyhnout všem chybám a skoro mu to vychází. Megalomanství spojené s jasnou vizí über-produkčního týmu udělala své - takřka dokonalý produkt. Ohromují především výstupy technických disciplín - kamera, výprava, dělobuchy. Na Bratrstvo neohrožených je radost se dívat, i na emocionální úrovni funguje bezvadně - o tom není sporu a už jen pro jednoduchý požitek z pohodlného sledování nešťastníků zakopaných v Ardenských dírách stojí seroš za to vidět. Scénář a režie jsou nicméně zvířaty vícehlavými. Přestože se autoři zjevně chtěli vyvarovat jednostranného pohledu, činícího ze skopčáků zlosyny ostrých rysů a z války príma zábavičku s bouchačkami, realistickými prvky zůstávají spíše praktické jednotlivosti - jako team-work E(asy) Company, sušení ponožek omotáváním okolo krku, zvuk vyhřezávajících vnitřností, úhly trčících kostí a hrubší historická fakta. Zprávu o válce halí stejně zelinkavé ideologické filtry jako naleštěný obraz. Bodré chlapáctví, které nejspíš zaujímalo ve vojenských útvarech opravdu nezastupitelné místo, nabývá tak hypertofovaných rozměrů, že skoro pohlcuje vše ostatní a místy degraduje seriál na náborové video lákající kluky ke vstupu do armády na příslib přátelství. Zbabělost, strach, deprivace vyplývající ze skutečnosti, že jsou lidi nuceni vraždit jiné a další okolnosti sice jsou zmiňovány, ale nemístně okrajově a kamarádství a osvícený, laskavý dohled správného lampasáka nakonec vše spolehlivě zahojí. Některé díly [Bastogne] jsou i v tomto ohledu lepší než jiné, ale i ty nikdy neopouštějí bezpečné a nekomplikované teze. Televizní diváci nejsou na vyváženě podávané pravdy o válce připraveni.

SPOILERY. I když jsou mi škatulky estetických teorií po práci nad filmem a talířem s párky většinou u zadku [občas si ale dám i salát], při sledování tohoto oscarového bijáku s nádhernými kozami Halle Barry [a jen o něco menšími jejího filmového syna] v hlavní roli mi opakovaně vyskakoval na kanál mezi očima a mozkem zářivý blikající nápis - MIDCULT! Nic proti, aby bylo jasno. Ne že by film nefungoval, funguje, ale hraje se tu nefér. Vyčůranost scénáře, vařícího z chvályhodných agitačních pouček i osudových tragédií, aby nakonec ukročil v jediném okamžiku, kdy měl zůstat vzorům naprosto důsledný [konec] a ještě to vydávalo nikoliv za úlitbu, nýbrž za ctnost, nemá obdoby. Bylo by ale nefér nepřiznat, že mi Forster leží a ležet v žaludku zůstane kvůli zfušovanému Quantum of Solace, o němž lze říci vpodstatě to stejné dobré - jakože se na to hezky kouká [na druhou stranu na rozdíl od jedenadvacáté bondovky z toho nehrozí epileptický záchvat]. Jsou prohřešky, které skvělé herecké výkony nevyváží.