F.W.Colqhoun

I am here with you. Isn't it enough? Sledovat Brownian Movement je zpočátku skutečně jako zírat do zkumavky s různobarevnými inkousty, jak se [zdánlivě] jen vládou chaosu mísí. Místo molekul barev však o sebe pleskají povislé německé kozy se srstnatými údy francouzských dělňasů a panděry pacošů, zvanými do k tomu účelu pronajatého bytu; artová prasárna. Kdo viděl jedinečného Toni Erdmanna, ví, jak mistrně umí Sandra Hüller vykreslit ženu zmítanou zmatkem, nahou v přeneseném slova smyslu i doslova. Její často jen titulem lékařky vyšňořenou hrdinku ovládá nutkání, projevující se vědecky sensuální fascinací texturou, jaksi náhodně vedoucí od jemného textilního přehozu přes postel na žaluda cizího muže, rozvalujícího se na místě vyhrazeném v měšťáckých svazcích obvykle manželovi. Jde o záhadu, jíž [se tu] nerozumí a jíž [ona] odmítá vysvětlovat, neboť by to činilo frapantní záležitost even worse. Proti stereotypu napsaný submisivní a zranitelný, semitsky vyhlížející manžel Max tone ve zmatku, i proto, že jinak nelze deklarativně i skutkově milující a pečující choti cokoliv vytýkat - vždyť při milování dokonce heká! Co s takovou zásadní intruzí do řádu fungující rodiny? Nizozemská režisérka Nanouk Leopold viditelně pracuje s odkazy na díla mužských klasiků. Evidentní je inspirace kráskou Séverine Serizy, na vysvětlivky skoupé, přerušované vyprávění zase dluží Antonionimu, jehož dlouhé stíny křižují cik cak karteziánsky holé prostory novostaveb, které projektuje Max a jimiž nevyzpytatelná doktorka Charlotte von Ribbeck bloumá, když na sobě zrovna nenechává rajtovat nějakého dobytka. Apel ponechat ženu nekolonizovanou alespoň ve sféře touhy, apel, jenž z podstaty totálně kořistnický muž těžko zpracovává, by byl věrohodnější, kdyby (stejně jako kdysi režisérčini vzorové) zvládla nelakovat sklony hlavní hrdinky narůžovo nevědomostí a zmatkem. Kdyby se nebránila označit von Ribbeck za děvku. Kdyby byla s to připustit, že na povaze děvky není nic špatného.

You do a great Jimmy Stewart, by the way! Když zážitek z dobrého filmu zastíní fascinace tvůrcem, zamrzí. Při sledování důchodce, dobývajícího živobytí pašováním drog, nelze nemít na paměti, jakou vůli Clint Eastwood projevuje, když na prahu devadesátky píše, produkuje a režíruje filmy, v nichž zároveň ujímá hlavní role. Těžko hledat důstojné srovnání, snad s výjimkou Woodyho Allena, s nímž možná náhodou, snad záměrně pojí Pašeráka angažmá dávné múzy Diane Wiest. Eastwood i v Pašerákovi, podobně jako nedávno v dosti odporném Sniperovi či Gran Torinu mezi řádky příběhu o Tatovi, který nedostává pokuty a v duchu svérázného libertariánství rozkládá korporátní kulturu mexického drogového kartelu tím, že s autem plným drog zastavuje u svých oblíbených dálničních bister, obhajuje svou verzi hodnot a snu s přívlastkem americké. Na rozdíl od jiných tak nečiní hloupě. Příběh Earla Stonea by se v rámci systému regulérního sociálního zabezpečení nedal věrohodně vyprávět, Mexikáni jsou v jádru sympaťáci a vpodstatě na to, jak Eastwood americkým hodnotám rozumí, navazují autentičtěji, než nechvalně známá "generace měkejšů". Eastwoodovi je rozumět, co říká, když jeho postava při asistenci s výměnou píchlé pneumatiky oslovuje familiérně "negros" a členky lesbického motorkářského gangu Dykes on Bikes nemilosrdně "dykes". Z úst muže, který není debil, zní povzdechnutí si nad jistou přecitlivělostí autenticky a těžko lze proti tomu hodnocení něco namítat. Fér by bylo se do skupiny "pussies" a "eggshells" dobrovolně hlásit, a já tak tímto činím, stejně jako do skupiny diváků netrpělivě vyhlížející spousty dalších Eastwoodových nekorektních, rasistických, prostě emerických filmů. Well, the only person who wants to live to 100 is a 99-year-old anyway.

We now show uncorrelated targets approaching from the north-northwest. Jestliže mé blízké setkání s jedním prvních sci-fi před cca pětatřiceti lety určoval hračička Spielberg, při repríze po letech to byli François Truffaut, kterého jsem tehdy z pochopitelných důvodů vůbec nevnímal, a Alfred Hitchcock, jenž se promítl nejen do závěrečné scény u Ďáblovy skály. Film možná právě kvůli nim není tak třeskutě americký, jak by mohl být a být měl, vzhledem k rozpočtům a ambicím na poli box-office. Pravici napřahující hodní mimozemšťané tak činí v jistém rozporu s tradicí útočných emzáků subtilně. Spielberg se divácky nefixuje na jedinou postavu, nýbrž na skupinu příjemců zprávy, z nichž elektrikář Richarda Dreyfusse sice nepředstavuje úplně typického hitchcockovského hrdinu, ale svou blondýnu, byť se jedná o suicidálně vyhlížející svobodnou matku (bez práskačky) potkává a jeho "proti všem" je vyloženě klasické. Spielberg pod symbolickým dozorem evropských vzorů exceluje méně v obrazech humorem kašírovaných rodinných rozkolů a více v tom, co je vyjma trikových scén nejryzejším motivem příběhu, vykreslením utkvělé myšlenky, neurčitého pocitu formujícího se do budoucí vzpomínky na Devil Tower; muka tušené pravdy. Na kraftwerkovské vyvrcholení sice Spielberg s Williamsem připravují celé dvě hodiny, ale z neonového rozhovoru civilizací v rozsahu variací na pět tónů dodnes mrazí efektivně. Monsieur Neary, I envy you.

Scars after teeth... / Animal? / No. Kvality zpracování, pojištěné bezednými rozpočty a dobrými profesními portfolii HBO, zastiňuje postupně se vkrádající podezření, že Kingova předloha a svět, který okolo případu vražd dětí koloruje, nestojí-li rovnou za-vyliž-prdel, není nic moc a zejména evropského diváka může dráždit - ale o tom později. Dokonalá kamera; soundtrack evokující temnější podoby NIN; herecká esa, mezi nimiž vynikají ne-Američané Mendelsohn a Erivo (a mně dosud neznámý Američan Marc Menchaca); výprava navozující temnotu lesů, jeskyní a pohnuté historie státu Georgia; odkazy na formálně příbuzné True Detective, Akta X a třeba i X-Men (a v démonické rovině k nesrovnatelně lepšímu Angel Heart). Budování atmosféry naprostého zmatení a nezbadatelného paradoxu funguje zpočátku skvěle. Jakmile se ale na scénu vtlačí Whoopi Goldbergová z Bradavic Holly Gibney s čarodějně vyjukanou vizáží Cynthie Erivo, produkční kamufláž přestává fungovat. Mizení masky z béčkové paranormální storky neskončí, dokud nejsou na stole všechny [tarotové] karty, což je naneštěstí dlouho předtím, než tvůrci plánovali servírovat jako vyvrcholení. Nadsázka, která pomrkáváním na publikum obvykle zachraňuje béčkové náměty, absentuje. Tvrdošíjně servírovaný apel brát to vážně se vážně brát nedá. Problém Outsidera tkví hluboko pod samotným produktem, totiž ve vizi Ameriky Stephena Kinga, krajině ryzích lidí, takřka biblickém společenství, které neváhá kolektivně a nezištně čelit čertovi, zanášejícímu do požehnané komunity zlo. Na světě je málo tak specificky strašidelných míst jako současná Amerika. Kingovy romány interpretují v popkulturní rovině tragédii země, která jako v mnohém jiném předstihuje historicky jiné tím, že zahazuje z vůle vlastního lidu aspirace stát se lepším ve prospěch karnevalu hlouposti a dobrovolné bídy, v souladu s jeho nejtmářštějšími sklony jako zlo vnější. Z Ameriky Stephena Kinga, vymalované Outsiderem, postfaktické, nekrofilní a pověrečné, která chce těm, kteří slepě setrvávají u racionality, otevírat oči, se mi [v průběhu sledování mistrného zpracování Outsidera] chtělo blít.

Couldn't you stop scribbling for a second?! Filmy Sydneyho Pollacka pro mě představují vzor ideálně vyvážené hollywoodské produkce, instantně poutavé a zároveň nerezignující na určitý přesah. Absence of Malice zůstává takový i po několikerém trhnutí oponou. Přestože není tak dokonalým tvarem svého druhu jako třeba Tři dny Kondora, neztrácí zábavnosti a aktuálnosti; ve věku úpadku profesionální žurnalistiky, kdy může kdejaký trotl prezentovat své názory na pochybných internetových platformách je tomu s jeho relevancí právě naopak :-) Novinářka Sally Fileds s kozami, jichž jsem si při pokusech opoustit Irán v doprovodu dcery nevšiml, čmuchá okolo strašidelně vysušeného pseudo-pašeráka Paula Newmana, podezřelého z likvidace odborářského bosse. Její zoufalá, či spíše zoufalecká postava tím, jak jedinečný má talent volit až téměř do posledního okamžiku neomylně chybně (proti profesním pravidlům i v souladu s nimi), ilustruje jaké zlo lze páchat - bez zlého úmyslu. Pollackovo diskutabilní rozhodnutí promísit žánry, aniž by se na prostor jediného filmového okénka ocitl zcela mimo ně, namísto soustředěného budování příběhu podle pravidel jednoho z nich, obětovává strhující biják možnosti zajímavějšího, eklektičtějšího filmu. Nedosáhl sice tak břitkého výsledku jako třeba Lumet v Televizní společnosti, argumenty zpochybňující mantru "práva veřejnosti vědět" předkládá divákovi, který jinak nepochybuje o "právu veřejnosti vědět", argumenty ve prospěch práva na soukromí - tenkrát slábnoucí, dnes již téměř zapomenuté. I know how to print what's true... And I know how not to hurt people. I don't know how to do both at the same time.

Říkala jsem ti to. Je poslední den mého léta. Zhrzená a osamělý v liduprázdné plážové poušti, na hranici země a moře, jen ve společnosti příležitostně vřískajících MIGů, zastupujících memento toho, že i když bylo nedávno hodně zle, může být ještě hůř. Do tří čirých živlů rozevřená situace otevírá prostor naprosto čemukoliv, aby se ve výsledku stala svědkem postupného borcení nadějí na cokoliv útěšného; cokoliv, co by slibovalo navázat na zpřetrhanou existenci. Neutěšený vývoj událostí povznáší rám perfektní kinematografie, nechávající vzpomenout na jiné filmy, plodně okouzlené sypkými materiály. Kdyby představitelka hlavní ženské role Irena Laskowska vypadala (i v plavkách!) méně jako Jaroslav Marvan, chuť rozjet se k Baltu by byla větší. Czego Pan szuka?

SPOILERY. Bejt starej je fuška... Daniel Auteuil je vynikající herec, ze kterého nemám přes všechny prokázané kvality dobrý pocit. Tvář masky morového lékaře, s očima jako dírami vyčůranými do sněhu a zobákovitým nosem mi brání věřit, že jeho postavy, nemají-li za lubem něco vyloženě zločinného, nemají za lubem alespoň nic. Do Rozhovorů jsem se tedy zapojoval s nechutí člověka, který se na dostaveníčko netěší ani v úloze tichého společníka. Formát filmu ale sliboval konfrontaci, jakou má důvod očekávat někdo, kdo se čas od času rozhovorům se zahradníky oddává. Střet světonázorů, zkušeností, vkusu a jazyka - dialektický třesk. Potíží větší než angažmá Auteuila do role laskavějícího malíře se tedy stalo to, jak ochotně se nechává jeho postava indoktrinovat "prostými" náhledy přítele z dětství, kterého jeho spády a sociální situace udržela v rodném městě a na společenské úrovni jeho rodičů - situace pochopitelná, ale ne zcela věrohodná a dramaticky nevyužitá. Prostě to nikam nevede, což by nemuselo nutně vadit, kdyby jiskření střetu nahradila francouzsky umírněná bromance, jen ne tak lehká, až připomínající moudrost televizních seriálů, kde se jede na první (ne vždy) dobrou. Blahosklonnost a poddajnost Auteuilovy postavy navíc usvědčuje z jisté neupřímnosti i způsob, jak s jeho "dědou Komárkem" zápletka naloží. Nebylo by nakonec zajímavější, kdyby bačkorami zaklepal někdo jiný?

Šeptej s čínskými rysy. Chungking Express představuje výsměch všemu, co může sváteční divák považovat za zábavné. Bez přehledného příběhu, hlavního hrdiny, čitelného smyslu. Filmově freneticky krásné. K příběhu nemá smysl se vyjadřovat, Kar-wai Wong dělá všechno možné, aby ho přes veškeré znázorněné události eliminoval. Ve vyprávění o dvou policistech, kuchtíkovi ze stánku s nudlemi, letušce a dalším blíže neupřesněném počtu žen jde o vykreslení čehosi, co jsem jako pamětník ochoten identifikovat jako hořkosladkou devadesátkovou melancholii, zanícenou adoraci individuálních idiosynkrazií, nejspíš nejpřesněji ilustrovatelnou čínskou verzí Dreams od The Cranberries. Podobně jako film samotný je cover, který Expresem rezonuje, nositelem jistého zeitgeistu; hit zní v mandarýnštině úplně přirozeně a napovídá, že by to nebožce Dolores O'Riordan na východě šlo stejně jako v Dublinu. Kdybych býval film viděl jako gymplák pěkně začerstva, mohl jsem si ho užít lépe, neboť jsem se podobnou náladou dávil, po uši v post-bladerunnerovské záři klubových neonů konce jedné éry a stesku z něho neurčitě vyplývajícího. Takhle jsem jsem byl smutný nadvakrát, jelikož jsem kromě ozvěny časů vnímal, že všechno má stanovenou lhůtu spotřeby, i devadesátkový filmový kult. Ačkoliv Dreams a řekněme Linger od The Cranberries lhůtu stanovenou nemají.

Niekto ťa odrbal, zláto... Malou oslavu jsem zvažoval krátce potom, co jsem je dokoukal - stálo to jisté přemáhání a já se potřeboval odškodnit. Rozporuplný Zdeněk Tyc si Malými oslavami vybírá svou zákonitou slabší chvilku, přičemž slabší je spíše slabší slovo. Jako obvykle staví na závažném sociálním problému, jímž jsou v tomto případě nesnáze svobodných matek. Úctyhodný záměr se Tycovi pod rukama ani tak nerozpadá, jako vůbec neformuje. Vývoj situace jako z čítanky sociální práce, možná dokonce přímo odtud: Kadeřnice Anny Šiškové se dostává po nezvedeném podnikatelském záměru na šikmou plochu, následuje stěhování na ubytovnu a vývojové turbulence nezletilé dcery. Čím méně se hovoří, tím lépe (ale nesmí se u toho tancovat - viz níže). S kostrbatými proslovy z pera Slavěny Liptákové si neví rady ani tak ostřílený frajer jako Bolek Polívka v roli vzácně neúchylného strýčka "Kanaďana Jurije (píčo!). Podobně nemúzický jako slovo je paradoxně soundtrack. Jestliže mají lekce salsy cosi symbolizovat, fungovalo by to lépe, kdyby se tvůrci pokusili zajistit něco, co zní jako hudba, nikoliv generická srágora z nějaké televizní zvukové banky; za pár chechtáků za práva by to jistě stálo. Vrchol trapnosti sociálně realistického filmu představuje bratislavský pouliční gang, který si ve své kostýmní démoničnosti nezadá s feťáky z Mravenců nesoucích smrt. Dobrého pomálu. Zcela v rozporu s vyzněním filmu poskočí srdce pokaždé, když "nezletilé" Nvotové (20 let) spadne šprnda (cca 3x), nebo ve vzácných okamžicích jistého filmařského osvícení, jako když Tyc prostě potichu snímá nábytek vystěhovaný z bytu, kterak ho zkrápí déšť. Být zhruba z 80% jiný, mohl to být hodně dobrý film. Jak by s námětem naložil takový Petr Václav?

My husband told me you're in sharks. Na reprízu Čelistí jsme si brousil zuby od doby, kdy jsem mezi ně pohlédl prostřednictvím VHS ve druhé třídě ZŠ naposledy a zároveň poprvé. Překvapilo mě, že i po třiatřiceti letech vidím v maketě mašiny na zabíjení a produkci žraločátek spíš skutečného velkého bílého, než neumělou poruchovou maketu; že je film přehlídkou skutečného plýtvání skvělých filmařských nápadů, které nejen že navazují jeden na druhý, ale ve vrstvách se překrývají a dokáží být těženy i z něčeho tak banálního, jako je cachtání dítek na mělčině; že Roy Scheider vlastně sám vypadá jako žralok; a že tím prvním, co zaujme ve filmu tvůrce, který se proslavil jako autor napínavých trháků snímaných z dětské perspektivy, jsou fakt moc hezky skákavý kozy (což koneckonců jistý laktační smysl dává). O Spielbergově mistrovství svědčí i to, že mě donutil na dvě hodiny fandit chlapům s puškami, kyanidovými harpunami a hnusně čmadícím motorovým člunem, aby to přírodě ohrožující hladký chod turismu pořádně nandali. Ani tak ale nedokáže být nejodpornějším stvořením Čelistí předpotopní bestie. Je jím čtvrtohorní výlupek homo, starosta, jehož děti byly koneckonců na té pláži také... What am I gonna tell the kids? (...) Tell them I'm going fishing.