F.W.Colqhoun

Ano. Já jsem determinista, vidíš. Čekal jsem obvyklé kvazi-divadelní existenciální dusno, dostal jsem krutopřísné pseudo-postapo - na pozadí ošklivého existenciálního dusna. Allenovsky labilní Jan a pragmatická Eva zažívají ponorku na ostrově [Fårö], když se přes jejich partnerskou nepohodou poznamenané venkovské závětří začíná převalovat fronta záměrně nespecifikované občanské války. Kulturní a společenské strádání profesionálních muzikantů, kteří jsou nucení místo trylkování Braniborských koncertů běhat okolo slepic a sázet brambory, se mění v boj o důležité věci a nakonec i o holé přežití. Změna podmínek zcela v duchu determinismu mění oba hrdiny z kulturních osob v bezskrupulózní živočichy, kteří na dřívější pobyt vezdejší hledí s nevěřícností. Až bude mír, rozejdeme se. Bergman ani ve skvěle snímaném výpravném nákalu neztrácí cit pro mikroskopické člověčí detaily, což činí z Hanby divácký zážitek, který kazí jen vzpomínky na důkladnou a pokud vím nepřiznanou reinterpretaci jménem Musíme si pomáhat. (Mně se ten Hřebejkův, pelíškovskou laskavostí "obohacený" film zdál už kdysi dobrý až podezřele.) Moc hezké černobílé kozy Liv Ullmann. Někdy je to všechno jako sen. Ale ne můj sen, sen někdo jiného, ve kterém ale musím být i já. Až se ten snílek vzbudí pocítí hrozivou hanbu.

Život člověka / nechť ohněm hoří. / Život vší havěti / nechť v ohni skončí. / Zamysli se a uvidíš / že život je temný / a pomíjivý svět je jenom snem. Kurosawa inscenuje útěk generála, princezny a dvou budižkničemů (pro kontrast) nepřátelským územím, se sedmi sty kilogramy zlata ukrytými v otepi palivového dříví. Ani ve filmu, který je víc než čím jiným klasickým road-movie, který mimochodem inspiroval jednu z nejdobrodružnějších a nejvlivnějších sérií v dějinách kinematografie, se Kurosawa nedokázal přidržet etické vyprázdněnosti. Nesnáze jsou záminkou více pro zkoušení postav než pro úchvatně natočené eskapády, výsledek zkoušení oslavou aristokratických hodnot a laskavému výsměchu absenci charakteru, která je stejně upřímná, jako v jiných Kurosawových filmech, převážně s nehistorickou tématikou, oslava hodnot humanistických. Ve které poloze je Kurosawa přesvědčivější nechť si odpoví každý poučený divák sám. Nejspíš i pouhý mech může mít někdy dobrý nápad.

It's not okay for everybody... to be killing each other all the time! Kromě toho, že film vypadá lacině doslova i v přeneseném slova smyslu (postprodukční převod do 3D ještě nikdy nedával menší smysl) je to hlavně o změně divácké senzibility. Na přelomu nultých let už teenagery víc než bubáci a vrazi děsí slabá WiFi, nedostatečný počet followers, případně pokles životní úrovně. Jestliže se Cravenovi jeho kopyto fungovalo skvěle v sedmdesátých letech a v devadesátkách zažívalo ironickou renesanci, My Soul To Take působí jako rychle spíchnuté retro bez příslušného kabátku, který pomohl k popularitě fenoménům jako Stranger Things. Ostatně ironie nefrčí, uráží totiž hned dvakrát - ty, kteří jsou jejím terčem a ty, kteří jí nejsou s to rozumět. Fear the stinker.

Slova vytvářejí lži, ale bolesti se dá věřit. Filmy jako Ōdishon inspirují k úvahám o výpovědních možnostech žánru - nikoliv jednoho žánru, ale všech žánrů. Lze skrze prostředek tak lživý, jakým žánr je, sdělit něco pravdivého? (Otázka pravdy, ať už je to cokoliv, nás tíží, přiznejme si to.) Asi všichni známe úctyhodné pokusy sdělovat pravdu "mimo" žánr, ale i ty často selhávají, neboť většina z nás žánr často žije. Potíž je jejich nevyzpytatelné prolínání v životě: Odcházíte ze zaměstnání, odehrávajícího se většinu stopáže na bázi sociálního dramatu, cestou žijete pásmo z Óčka a prásknutím domovních dveří se ocitáte v pornofilmu. Žádný Antonioni. A odpovědí na zpětně položenou otázku může být, když se někdo popasuje puzzle žánrů tak zdatně jako Takashi Miike v Konkurzu. Začíná to jako přesvědčivě sladkobolná rom-com, pojednávající o postarším vdovci Aojamovi, asijském bratranci Petra Kostky, který se rozhodne na doporučení známého filmového producenta řešit osamělost konkurzem na roli ve filmu, který dost možná ani nevznikne. Kdesi uprostřed příběhu nabírá film rozměru mystéria, které se propadá do surrealistického snového převodníku významů, ústícího v nepopsatelně bolestných dvacet minut. Krutá hra v posledních okamžicích stvrzuje sama sebe v syntézu všech předchozích poloh. C’est la vie. Konkurz je tak kouzelně poskládaná, absurdní a šílená podívaná, jakou nositel problému pravdy umění, nutně měřené hrůzou života potřebuje, aby mohl film respektovat zároveň pro schopnost měřit šílenosti života a také jako ujištění, že život nakonec v porovnání s [asijskými] filmy většinou tak příšerný není. Kirikirikirikiriiiiii...

Stendhalův syndrom je, když na tebe umělecké dílo zapůsobí tak silně, že přestaneš vnímat okolí. Tvůrci možná chtěli navodit něco podobného u diváka, u mne bohužel neuspěli. Už po pár desítkách minut jsem spíš než s realitou začal ztrácet kontakt s filmem, který neudivuje mistrností, nýbrž banalitou, klišé, předvídatelností a nudou. Dojem nezlepšují trapné lekačky, až pozoruhodně pusté prodlevy mezi čímkoliv zajímavým či smysluplným, nevěrohodné a trapné postavy, příběh jak z černo-červené (opět neodkazuji ke Stendhalovi) knihovny a jedna z nejnesnesitelnějších hlavních hrdinek v historii hororu - s tváří a podezřele vystouplým pupkem Iben M. Akerlie. Ke konci film doručí trochu cravenovského napětí a v průběhu sem tam zajímavý záběr a la Nasjonale Geografiske, většinou ukradený od Triera, ale nic z toho nedokáže kompenzovat chybu, že se někdo tak málo osvícený pokusil natočit něco tak pitomého.

I was unaware that zombies possessed the required acuity to set such traps. Before we know it, they'll be running for Parliament. Ze sympaticky dekadentního záměru propojit romantickou konverzačku s mlýnem na zmbie více baví čistá Jane Austenová, což není známkou dobře odvedené dramaturgické práce. Jestliže někdo (jako já) doufal z úplnější prolnutí nesourodých žánrů, musí být zklamán, neboť k němu v jakékoliv smyslu prakticky nedochází - holky Bennetovy prostě cvrlikají spolu nebo s nápadníky, aby to čas od času přerušily kvůli bitce. Potom se pokračuje nerušeně austenovsky dál. Darcy v matrixovském plášti, kosící častěji živé ploty anglického parku než nemrtvé, nestačí. Navíc je vždy trochu trapné, když relativně chytré řeči vedou herci resp. herečky, které veškerou energii viditelně napínají k tomu, aby si repliky zapamatovaly, a k jejich pochopení, natož procítění a hraní nezbývá síla. Jestliže lišce Keiře Knightley a třeba Kate Winslet šlo pohotovost a duchaplnost ve slovních přestřelkách věřit, sošná Lily James to prostě nemá.

Idioti. Důvody zklamání z pokračování Stanice Soul a Vlaku do Pusanu lze na první dobrou identifikovat ve špatném scénáři; asijsky nesnesitelných dávkách patosu (kdyby byly zpomalené záběry přehrávany původní rychlostí, film je o půlhodinu kratší); přestřelenou CGI, postavách, jejichž jednorozměrnost snese srovnání s těmi nejhloupějšími filmy Jamese Camerona; pokusu dojit jalovou krávu, jíž možná první kapitoly korejského Úsvitu nakonec byly. Možná je to ale jednodušší. Zombie filmy začínají být nudné v okamžiku, kdy lidé přestávají zděšeně prchat. Žánr (mi) dává smysl výhradně v podobě různě a různě dobře natočených pokusů zachránit holý život před lidstvem nahlíženým jako fyzikální přírodní katastrofu. Jakmile proměníte krvelačnou masu nemrtvých/infikovaných v komparz akčního heistu (či Carmageddonu bez možnosti točit svobodně volantem), primární hrůza survivalu / sociálního komentáře se vytrácí.

Co s popelem? xxx chtěl svůj pohřeb zpolitizovat. Chtěl, abychom jeho popel hodili na pojišťováky. S tím vyvstává otázka, jak jeho popel získáme... Už dlouho se mi po filmu nechtělo prcat tak málo jako tentokrát. Film začíná demonstrací, pokračuje schůzí, aby se diváka i protagonisty vrátil rychle zpět do auly. Schůze, schůze, Gay Pride, schůze, nějaký ten devadesátkový rave, svodky z denního tisku a citáty od Baudrillarda, prcačky při decentním osvětlení (škodolibě divácky nevděčně výhradně mužské páry) a v poslední třetině i kapačky a další happeningy. Od Okresu na severu se 120BPM liší tím, že někdo kvůli poklesu červených krvinek občas spadne ze židle, jak dobře je to natočené, absencí detailních záběrů tváří věkovitých funkcionářů a vitalitou, s níž Moučka neuměl ani běhat, natož vést dialog. Nemohl jsem si v této souvislosti nevzpomenout na politováníhodný výrok Jana Němce, který je čarovným mostem k odpovědi na otázku, proč je na tom naše společnost tak jak je. 120BPM lze brát jako výkladní skříň prvotřídního francouzského aktivismu, který se nahlíží s narcistním zalíbením ze schopnosti dokonalé organizace, kreativity, zápalu a úzkostlivého dodržování demokratických principů. Nebo jako manuálu, jak jde dokonale čas, který zbývá, řečeno s Francoisem Ozonem, efektivně zavraždit. Hodně záleží na tom, jak moc jste duchem z fatalistické poloviny Evropy, která ví, že bojovat proti jistým soupeřům (HIV, prezident, farmaceutické společnosti a hlouposti) nemá smysl. ACTION=VIE, SILENCE=MORT

Nedávno jedna paní dostala v kině křeče do pochvy. Dědeček musel zavolat sanitku. Odvezli ji i s přítelem. Už se z ní nedostal. Kdo zná Wendersovy filmy, musí zaznamenat ironii titulu. Běh je silné slovo i u těch jeho filmů, které netrvají bezmála tři hodiny. Hlavní hrdinové, opravář kinopromítaček a tiskař / "něco" jako dětský lékař, realizují Jízdu po hranicích DDR a NDR. Skoro žádné ženy - takže tu kundičku (slovy Jana Svěráka) přece jenom neuvidíme. Jelikož jde o film Wima Wenderse, opovrhují Bruno a Robert užvaněností a dialog mezi nimi probíhá ve formě výměn antonioniovských haiku na různá témata. Většinou ale jen žijí - jen - a zpracovávají vnitřní potíže, o jejichž povaze se divák musí domýšlet, leckdy i zpětně, a které spadají do oblasti nemožnosti soužití, nemožnosti samoty a jak z toho ven, když se to nedá. Hoduje se u stánků s uzeninou (+ coca cola), zní bluesrockové singly z jukeboxu umístěného na korbě servisního vozu a produkuje omamná nálada slastné existenciální trýzně 24 nádherných obrázků za vteřinu. Šťastné spojení obrazu a zvuku téhle bratwurstové cestománie, svébytně transformující zaoceánské vzory do čehosi echt evropanského, občas naruší šrapnel jako spontánní masturbace v kině, nebo když někdo bez varování začne srát u krajnice v podstatě přímo na objektiv kamery; Wendersovo přesvědčení o nemožnosti vulgarity v rámci autentického bytí se mnou před obrazovkou párkrát ošklivě zacloumala. Za samostatnou zmínku stojí vracející motiv skomírajících maloměstských promítacích sálů (70. léta!), jimž hrdina Bruno s iritující tváří Rüdigera Voglera propůjčuje své mnohé služby. Nečekaně technické nahlédnutí krize poválečné kinematografie optikou zaprášených, polofunkčních promítaček funguje jako vítaná protiváha ne-příběhu andělských mužských hrdinů. Feuer von Führer.

Don't go. Jeden nemůže nebýt zvědavý, když se dozví, že syn Normana Batese točí horory. Oz Perkins se ve své prvotině ale nekráčí ve šlépějích tvůrců, kteří udělali z jeho otce ikonu taxidermie. Jestliže se v něčem zhlédl, potom ve temných filmech Davida Lynche s jediným rozdílem - totiž že jeho filmy nejsou interpretačně otevřené dokořán zcela. Sledujeme osudy dvou až tří dívek - Rose, Joan a Kat v prostředí katolické školy, v okamžiku krátce před zimními prázdninami. Rose řeší podezření na neplánované těhotenství, Kat má zlé - věru zlé - tušení, že její rodiče se neobjeví na jejím klavírním recitálu. A Joan jen tak projíždí okolo. Film se štítivě distancuje od teenagerských vyvražďovaček a satanistických filmů i temptem, není ale ani tupým emitorem estetizovaně gotické atmosféry atmosféry a přehlídkou satanistických scének, i když některé stojí zato. Když do sebe všechno zapadne, divák se stává příjemcem zajímavé hypotézu o posedlosti ďáblem a vůbec vztahu s čerty v tom smyslu, že nejhorší to začne být v okamžiku úspěšně zvládnutého exorcismu. Hail Satan!