F.W.Colqhoun

A woman preaching is like a dog walking on its hind legs. It's not done well and you're surprised to see it's done at all. (Samuel Johnson) Spielberg nejspíš zamýšlel nastavit zrcadlo politické kultuře (realitivně zanedbatelné rozměry lhaní a špízlování), destruktivním vztahům mezi demokraty a republikány (korektní spolupráce majitelky s šéfredaktorem) a frontálnímu politickému útoku na média v éře Trumpova prezidentství (Nixonovy spády). Když Pakula točil v roce 1976 Všechny prezidentovy muže, jednalo se o aktuální, relevantní počin. Šlo se domnívat, že tisk hraje jistou pozitivní a společensky konstruktivní roli a jednalo se o její udržení. Spielbergova legenda o proměně The Washington Post z tradičního regionálního deníku ve vlivné médium s celostátním dosahem v situaci těsně před Watergate je něco jiného. V lepším případě projev autentického sentimentu po zašlých časech, které mají se současnými poměry pramálo společného, v horším promyšlený kýč se vším patologickým, co k tomu angažovaném dílu patří. Evropskému divákovi, který je zvyklý na značný vliv veřejnoprávních médií, navíc může připadat řada zobrazených skutečností podezřelá, přestože je americký divák tak asi nevnímá. Vliv osvícené majitelky, váhající a zprvu nerozhodné, jak naložit s informacemi o veřejně činných osobách, s nimiž jezdí na dovolenou a chodí na večeře, je bezděčnou ukázkovou ilustrací problému soukromých médií. Tento problém Spielbergův film nereflektuje buď proto, že USA je koncept ne-soukromých médií téměř cizí, nebo je ignoruje záměrně, aby mohl co nejvíce vytřískat ze schematického stroječku na patos, jak si jej do scénáře napískal s kolegy scénáristy. The Post tak představuje úspěch vlastně jen na poli technicky bezchybné filmařiny a výpravy, což je s přihlédnutím k potenciálu a zjevným ambicím málo.

There so much here that doesn't make sense. Kolik hloupostí musí postavy ve scénáři provést, aby mohl mít Free [Ridley] Scott svůj další film o vetřelcích? Odpověď zní: Všechny. Nová kapitola začíná slibně, byť jen v intencích perfektního zpracování a v tom, co jsme už v sérii již viděli. Na kolonizační lodi dochází k havárii a objevuje se příležitost, jak si cestu k novému domovu výrazně zkrátit. Což nový kapitán činí. Sweet Home Alabama. Nevadily mi ani filosofické úvahy, ani Das Rheingold, byť podivné náhody trochu ano. Je nasnadě, že počínání postav sci-fi hororu nemůže odpovídat profesionálním požadavkům řekněme NASA, protože v takovém případě by se na plátně odehrála buď náhlá, rychlá katastrofa, nebo nudně úspěšná mise kolonizace Origae-6. Posádku Covenanta ale kdosi napsal jako partu sabotérů, kteří neudělají správně nebo podle protokolu důsledně naprosto nic. Selhání jednotlivců a týmu není v jeho totalitě komické, tragické, ba ani hloupé. Je surreálné. Nepochopitelné akce, rozhodnutí, motivace, omyly, opomenutí a hysterie nepodávají v součtu zprávu jen o původu monstra, nýbrž především o scenáristické neschopnosti napsat situaci, v němž by hlavnímu záporákovi nestačilo k triumfu nakráčet na scénu a všechny jednoho po druhém zdlábnout. Neomylnost, s níž zástupci upadající rasy kráčí kvapem k naplnění snu dávného zaměstnavatele Mr Weylanda, setkání se stvořitelem, je wagnerovsky dojemná. Tím autoři neurážejí jen diváka, ale i novorozený perfect organism, neboť takhle zmatenou partu by udolal pohyblivější francouzský buldoček. Neuhýbejte tudíž jedinému způsobu, jak si tu krávovinu užít - Fassbenderově dvojitému zásahu Waltera / Davida, který těch 10 let od poslední mise nestrávil počítáním elektronických oveček. Demytizace bestie, nesmyslná ovšem, je posledním hřebíkem do rakve vetřelčí působivosti.

Docela všední obyčejný den / K večeru o půl šesté / Ulice hoří do tmy neónem / V tom starém pohádkovém městě... Film, u kterého nedýcháte. O "tragické události" v Jámě Dukla jsem nevěděl zhola nic. Ani pro mne ale nebylo překvapením, že tragédii způsobilo digging too greedily and too deep. I trpaslíci v Morii by bezpochyby ignorovali BOZP (a PO) pro zanedbatelnější důvody, než jsou plnění plánu, vidina přechodu na pětidenní pracovní týden, mithril a prémie k již tak dost nadstandardním příjmům. You know what they awoke in the darkness (...) shadow and flame. Pro Ondříčka je příznačné, že nezaměřil pozornost na samotnou událost, nýbrž dvě třetiny stopáže vyhradil skoro-pelíškovskému vhledu do soc-reálné idyly v okolí Jámy. Studie s časomírou a la Černobyl by potěšila víc, ale jeden nemůže očekávat od produkce ČT zázraky. Méně příznačné je, že se Ondříček pokusil vykreslit podmínky když ne objektivně, tedy alespoň vyváženě, například nevyviňuje vedení podniku, ale jistou přezíravost v otázce bezpečnosti přiznává i chtivým prolétům: Tak už jsi to také zjistil. Když pojedeme podle předpisů, nevyděláme si ani na slanou vodu. Respekt větší než ostatním zúčastněným odborníkům na výpravu. Jedna z budov Dukly prý vznikla prostřednictvím CGI, což jsem nezagistroval; nejlepší výsledek, jaký lze počinu na poli digitální animace přiznat. Retro-hody v ulicích, domácnostech, kancelářích a lokálech vyvažují věrohodně odporné scény z jámy, které se se mají jako Sonne od Rammstein k shora citovanému hitu Marty Kubišové. V posledních dvaceti minutách jsem se přistihl před obrazovkou se bezmocně zakrytými ústy. O české Hildur Guðnadóttir Beátě Havelkové ještě doufám hodně uslyšíme. Pro jednou se to neposere. Dupej za mnou, cype.

Vypadá to, že hlavně ženy jsou schopné transfigurace. Dokončit sledování filmu je pro mě otázkou cti. A nepamatuji se, kdy naposledy pro mě devadesát minut jakékoliv činnosti odpovídalo rozsahu geologického období. Mučednice škemrají v mnoha ohledech o "odpad", nejen ve smyslu námětu a ochoty překročit hranice, ať už tyto dělí z dobrých důvodů cokoliv od čehokoliv. Až na některé řemeslné složky to není dobrý film. Očekávání, s nímž Pascal Laugier vyhlíží úzkoprsé pohoršení a nepochopení, je ale příliš zřejmé, než aby se hodilo mu bez odporu vyhovět. Spíš než pohoršení jsem prodělával zhnusení - částečně konkrétními výjevy, částečně slabomyslností "nadstavby" motivu šlechtění mučedníka, který by zhýralcům poskytl zprávu z druhé strany. Dokážu si představit film, který by podobný nápad zpracoval méně otravným způsobem. Nebo takový, který by jím záplavu hrůzy neředil. Na lakování prasáren a krutosti intelektuálními piškuntáliemi jsou ale dějiny francouzské kultury bohaté, mohl jsem být připraven. Hlavně jsem se strašně nudil. Naposledy jsem takhle odzíval Květinu a hada, takže je nasnadě, že docenit metafyzický, symbolický, alegorický či jaký další rozměr týrání žen v mokrých tričkách s bradavkami nonstop v pozoru prostě neumím.

Okay. Sell it all. Christian Bale se vrací na Wall Street bez motorové pily, vizitek a slabostí pro Huey Lewis & The News, zato se sázkou proti druhořadým hypotékám, oční protézou a sóly na bicí Larse Ulricha. Od režiséra, který se dosud prosadil hlavně coby pasák pitomců z Frat Packu, je Sázka na nejistotu překvapení. Oceňuji záměr zábavně přiblížit obří rozměry svinstva běžnému neshortujícímu, neswapujícímu divákovi, aniž byly obětovány poučné údaje a složitější problematika. McKay si moudře pomáhá nadhledem - čtvrtá stěna je čirý vzduch a představitelé nejsou vážní jako v nějakém temném procedurálu, nýbrž dokáží likvidaci živobytí celé generace příhodně odlehčit. Režisér (do jistého okamžiku) vede diváka k tomu, aby přál úspěch hrdinům vezoucím se na rozpadu světového finančního řádu a nečiní tak jen z morálních důvodů, ale jednoduše proto, že v jádru tragédie odhaluje frašku. Poměr zábavnosti a informační hodnoty filmu je vyvážený, jste-li divácká nátura, která dokáže ocenit tiché drama smršti odpovědí na závažný email. Výtku mám jen vůči falešnému přesvědčování diváka, že zhroucení systému, v němž se dlouhodobě ve velkém obchodují načechrané, vzájemně smíchané pšouky, mohli anticipovat pouze autističtí matematici, osamělé bankéřské šelmy, zkušenostmi nezatížení finanční skauti a muži zdrcení žalem, kteří chtěli vidět svět tak jako tak v plamenech. McKay sice pobavil a poučil, ale není tím, kdo by dokázal princip slepoty, s níž mělo zhroucení celého trhu co dělat, zpracovat způsobem, abychom dospěli k jejímu pochopení v její naprosté a nejspíš banální hrůze.

That fat fuck who lives with his mother. Of course. (...) I mean, that is amazing. Způsob, s nímž Clint Eastwood formuluje své politické názory je neodolatelný. Hrdinou životopisného snímku je nelíbivá postava bělocha ve středních letech, buzerující studenty za konzumaci alkoholu na kolejích, sbírající palné zbraně včetně automatických a honosící se tím nejnefotogeničtějším knírem v dějinách kinematografie. Snem Richarda Jewella bylo vrátit se k policii, odkud byl z nejasných důvodů již jednou vykopnut. Chodil s matkou na koncerty Kenna Rogerse a podlézal obdivovaným mužům zákona i ve chvíli, kdy se ho tito snažili efektivně uvelebit na elektrickém křesle. Ještě větší blbec, než všichni doufali? Eastwood to potvrzuje i zpochybňuje a snaží se seč může, nerámovat Richarda Jewella jako střet (tzv.) elit s (tzv.) lidem, nýbrž jako zoufalé svíjení se pitomého dobráka v soukolí byrokracie a médií, které nemají chuť zacházet po právu s někým, kdo intenzivně vypadá jako příslušník klubu bílých špičatých čepic. Eastwood na Jewellově příkladu v možnostech žánru tím nejpřesvědčivějším způsobem demonstruje, jak zlé následky mohou mít předsudky (v policejní práci se říká tuším "profily") ze strany těch, kteří se staví do role bez-předsudečných. Okřídlené úsloví praví: Největší zkouškou tolerance je rozhovor s náckem (nebo tím, kdo se jím zdá být). I believe in protecting people.

Had so much reconstructive surgery, no one knows what the hell [she] looks like. Výrok kupodivu kupodivu nesměřuje na adresu představitelky hlavní role, nýbrž postavy Hodináře, ústředního záporáka s tváří Pierce Brosnana, který si anti-bondovskou roli zjevně užívá. Jeho viditelné potěšení je jedna z mála věcí, na které se ve filmu dobře kouká. Do masky nestárnutí zahalená Jovovich se coby zodpovědně buzerující bezpečnostní konzultantka ve věci udělování víz stává trnem v oku zlých lidí, kteří považují za vhodné zbavit se jí tak, že vyhodí do povětří půlku Londýna. Jovovich musí prchat. Emericko-britská řevnivost, neschopnost bezpečnostních složek, ustrašení byrokraté, vydírání skrze unesené potomky, pomstychtiví východoevropští vědci. Zápletka není žádný Le Carré, spíš odmocnina po Ludlumovi pošilhávajícího pozdního Forsytha, prostinká patriotistická storka, beroucí zavděk každým klišé až na hranici nechtěné parodie, do jejíhož zábavného hájemství bohužel nevkročí. A jelikož James McTeigue není žádný Soderbergh nebo Greengrass, který by scenáristickou rutinu opentlil alespoň formálními laskominami, a ani rozpočet evidentně neumožnil rozšoupnout se při nějaké povrchně výraznější scéně, výsledkem je jeden nejzapomenutelnějších filmů, které mi kdy prodloužily již tak dlouhou sváteční chvíli. This is complete bullshit, and deep in your scared little souls you all know it.

Tady jsou buráky. Můžeš si vzít tři. /// Sbohem, synu je úžasně vyrobený film, který by měl všechno právo sahat po absolutním hodnocení - zpracování ústředního motivu ztráty jediného dítěte je podáno s vytříbenou citlivostí, prostou stopy kýče. Nadšení bohužel kalí podezření, že se filmového mistrovství v osobní rovině zneužívá i k propagandistickým účelům. Na pozadí osudů páru Yaojun Liu (on) a Liyun Wang (ona) sledujeme tři turbulentní desetiletí, během nichž se Čína (pro některé) proměnila ze země v troskách v kvazi-tržní ekonomiku. Tvůrci jsou příliš chytří, aby politický rozměr poznamenávající období od konce sedmdesátých let do současnosti opomíjeli; naopak. Film obsahuje vše, co by průměrně vzdělaný západní divák nerad postrádal: Obrazy žen v těžkém průmyslu, kohoutky se studenou vodou, nesamozřejmá povolení k pobytu, zmínky o nuceném vystěhovávání na venkov, zatýkání za zhýralost, tlampačovou propagandu, "idylu" zaměstnaneckých ubytoven, násilné interrupce, zástupy modrých límečků, popíjení žlutých limošek na závodních zábavách. Politika jednoho dítěte stojí v centru příběhu a nikdo se nepokouší bagatelizovat její dopad na životy nešťastných párů, které by to bývaly chtěly mít jinak. Úskok v chytře nechronologickém vyprávění se odehraje na konci příběhu a souvisí s sporným vykreslením čínské současnosti. Wang směšuje jemně potěmkinovskou ilustraci stavu země po roce 2010 s relativně šťastným vyústěním osobních peripetií všech postav - konfuciánsky smířených hlavních hrdinů i falešnými výčitkami svědomí stižených straníků. Dává tak nepopíraným hrůzám budovatelských let smysl nutného zla, které za to s ohledem na výsledky prostě stálo. O hodnotě takového závěru by se dalo pochybovat i v případě, že by zde zobrazený nastupující blahobyt odpovídal skutečnosti. Kdo se o poměry v Říši středu trochu zajímá, musí popisovaný stav její proměny v moderní společnost připadat podezřelý, neboť se podle všeho týká jen zlomku obyvatel, jemuž zde oslavovaná stoická ochota ostatních obětovat takřka vše blahu národa přichází náramně vhod.

SPOILERY. Erasure: A Little Respect. Školní srazy jsou v duchem meritokratismu prostoupené společnosti vděčné téma, jakožto leckomu povědomé bolestivé zkušenosti zrcadlení vlastních selhání - vzpomeňme na smutek Dareka Vrány, který nikde nebyl a nic nemá a není úplně šťastný, že vypadá jako vrchní. Blackův hrdina není ani svůdný jako Abrhám, ani roztomilý nekňuba jako panic Steve Carell, nýbrž odpudivě zakomplexovaný, tlustý loser. Když coby samozvaný předseda spolku pro sraz po x letech objevuje v reklamě na opalovací krém bývalého alfasamčího spolužáka Jamese Mardsena, rozhodne se zlanařit ho na sraz, čímž zavdá věru neočekávaným událostem. Většina příběhů emerické provenience se snaží pokrytecky uklidňovat tu početnější diváckou základnu, že má její život smysl, i když ničeho pozoruhodného nedosáhla, přičemž ve druhém plánu nestoudně oslavuje pochybné vítěze. D Train sice stojí trochu za hovno a je obtížné jej sledovat, hlavně proto, že působí dojmem, jakoby tvůrci dopředu netušili, který filmový tvar jim ze záměru leze. Na druhou stranu je pozoruhodný tím, jak daleko do sféry doslovnosti vztah antagonistických skupin uvádí, když nechává příslušníka skupiny "úspěšných" zavalitého exponenta outsiderů doslova oprcat. Do zadku. A to aniž by Blackova nešťastná postava trpěla otlačenou homosexualitou jako nějaký nevyhopsaný kovboj. Výsledkem alespoň pro mě nebyla komedie, a to přesto, že jsem se smál. Jestliže film něčím vyniká, je to smrtijedovsky mocné kouzlo nechtěného. I could've fucked either one of you.

And why are you going to sleep in your own bed? / Because daddy keeps care of the monsters. Niels Arden Oplev se v zámořském filmovém byznysu etabloval adaptací bestselleru jednookého krále severské detektivky; hovořit v souvislosti nabídky práce pro zaoceánské producenty jako o pomstě mrtvého muže odpovídá v tomto smyslu zmínce o provazu v domě oběšencově - něco jako. Ani slušné řemeslné kvality a sklon dělat film hezčí, než by bylo s ohledem na předlohu (po)třeba, nedokáží totiž Pomstu mrtvého muže pozvednout z mizérie scénáře. Artistnost zde škodí. Příběh o pomstě maďarského inženýra, jemuž zvláštním způsobem zkříží cestu pomstychtivá kosmetička s nejvíc cool jizvou na světě přinejmenším od Angeliky, nese stopy seriózního záměru. Jestliže na straně scénáristy o bláhových, na straně režie zmařených, intruzí kýče a pitomosti, jež se nedaří maskovat ani obrazovými kvalitami, ani nápaditým vyprávěním. Soumračné a noční velkoměstské scenérie, stejně jako romance, v níž nikoliv jeden, ale oba milenci jsou na balkóně, natáčí Oplev tak zručně, že navozují v souběhu s vyčpělou zápletkou nepatřičně. Za podobně kontraproduktivní lze označit i angažmá tváří jako Isabelle Huppert (v roli hluché pianistky), F. Murray Abraham (maďarský mafioso), Dominic Cooper (newyorský Colombo), dokonce Armand Assante (boss) a koneckonců i nenáviděná Noomi Rapace. Snad vyhladovělá část evropského ansámblu přišla na své alespoň materiálně.