F.W.Colqhoun

Pokud jde o eskapistické komedie, nejsem náročný divák. O to výš mne zvedne z křesla, když se potkám s exemplářem, který jsem ochoten a schopen považovat za vážně pitomý, nebo dokonce zbytečný. U Zilionářů mě to párkrát napadlo a dával jsem si o to větší pozor, abych nekřivdil. Moc jsem se od boku vystřeleným hodnocením nespletl. Zaujmou především jako dokument boje některých aktérů procesu výroby z toho vytřískat, co se dá. Tíhu scénáristického ničeho nese z dobrých šedesáti procent tvor Zach Galifianakis, statečně, přesto rozechvěle. Zjevně to on prosadil do filmu scény krájící celuloidovou nudu, jako jsou flashbacky na společné svatební fotografování s nevěstou, jíž mu do náruče nahnalo nejčirejší zoufalství, nebo scény jako z Terminátora 3. V jednotlivostech bizarní za hranici záměrnosti. Ale nikdy víc.

America ain't shit cause the white man's got a god complex. Když jsem poslední haló Petera Sellerse viděl poprvé ve svých cca deseti letech, zasáhlo mě to. Pochopitelně poněkud vykonstruovaný příběh o vzestupu idiota, jehož prostota ne a ne se definitivně potvrdit, nepřetržitě fascinuje a jaksi mimoděk vedle skvělé zábavy a očekávání, kdy to praskne, klade podprahově otázku po spolehlivosti inteligence - té běžné (která se tu ukazuje jako bezzubá) a těch typů, které jsou vyhošovány do sféry diagnóz. Sellers podává Chance jako perfektní hádanku, anti-Zeliga, muže, který zenově prostě je při tom a zůstává v jakékoliv situaci důsledně stejný, a proto bere vše, aniž by stál o cokoliv kromě možnosti pečovat někomu o zahradu, případně se projít po hladině zahradního jezírka. Nenápadně smutný film.

Navštívil jste Knossos? Proč bych tam chodil? Na Krétě jsem se narodil. Helada, země Oidipova, je koukavou, přesto tísnivou kulisou pro solidní detektivní drama, v němž mladík pase po ženě muže, který nápadně připomíná jeho otce. Film celkem úspěšně zaměstnává dvěma typy otázek. První množina souvisí s trojúhelníkem obývaným zajímavými postavami, jejichž profily jsou nedetektivně zajímavé a neurčité (a promiňte, že to prozrazuji, zůstanou takové až do konce). Druhá množina se pojí ke skvělému obsazení resp. tomu, jak se produkci podařilo do tohoto odvážně neokázalého snímku, jako stvořenému k televiznímu promítání po třiadvacáté hodině, naverbovat tak reprezentativní obsazení. Aragorn král Viggo Mortensen je zárukou kvality, Kirsten Dunst ještě spolehlivě svádí nejen hlavního hrdinu, nýbrž i diváky a skvělou práci odvedl i čím dál exponovanější Oscar Isaac.

Neumím hodnotit film a hlavní protagonistku zvlášť. Vlastně si ani nemyslím, že je to v případě časosběrů Heleny Třeštíkové, jejichž autorství z valné části jeden neví komu předně připsa, na místě. Budu tudíž osobní důsledně a mám něco na adresu blazeovaných pisálků se srdcem na pravém místě, vedoucím řeči o sebeurčení, vině a schopnosti něco se sebou dělat: Kdo z vás by se dokázal s takovou vervou jako Mallory pustit do úklidu směťáku, na kterém vám nezbývá než bydlet? Kdo z nás sráčů na Mallory má?! Respekt všem, kteří statečně bojují, Heleně a v neposlední řadě Jiřímu Bartoškovi, prvnímu profesionálnímu herci, který (ne)vystupuje ve filmu Heleny Třeštíkové. Fuck off ouřednice (nejen) na byťáku a všichni ti blokující zákon o sociálním bydlení.

Všeobecné plivání na Labyrint mi navodilo dlouhé chvíle zmatení. Těšil jsem se na megasračku (některé z nich jsou pozoruhodné - třeba Maturita) a dostal jen docela průměrný film. Zmatení střídá zklamání :-). Nejdřív to ucházející: Casting (až na hlavní roli) neodvedl špatnou práci. Dal mi poznat nadějné herce, o nichž jsme neměl tušení (uvolněný Jan Zadražil, Petra Ptáčková) a ukázal herce povědomé, nepoznané mimo bezpečné teritorium (zajímavě úchylný Martin Zbrožek). Dialogy přirozené jako v devadesátkové generační komedii a za kameru by se nestydělo ani podobně laděné euro-béčko; ano, myslím to jako poklonu. Věci podezřelé: To, že si tvůrci dovolili víc než polovinu filmu vodit postavy po Starém městě, povídat si nezávazně o kabale a provádět rešerše po knihovnách, je možná dramaturgická blbost, mně to ale nevadilo. To horší: Pokusy o nečekané zvraty, nečitelnost a tzv. logické rozpory, je-li něco takového ve filmu o bráně do astrálních světů možné mít. Téměř u zadku. To hrozné: Po většinu času Lucie Vondráčková, kterou z nepochopitelných důvodů pořád někdo balí, aniž by bylo jasné, jak to dělá. Amy Schumer bez vtipu. Jako herečka je věrohodně pouze v polohách protivná a (strašidelně) hysterická. Její filmová smrt (jé, promiňte, to jsem nechtěl) skýtá zadostiučinění.

Lo imposible je antitezí rodinné vánoční dovolené v Thajsku roku 2004: Vlna je fajn, sračka je to před a po ní. Trikařům tedy bravo. Ztvárnění katastrofy je všechno jen ne 2012 / San Andreas - věrohodné, zapírající zdatně CGI, bez kterého dnes nikdo netočí ani štědrovečerní pohádku, a navozující paniku a hrůzu. Zbytek, bahno. Scénář hraje prvoplánově na rodičovské pudy; rodina hrdinů je tak dokonalá, že jim jeden nějaké to úmrtí či amputaci skoro přeje. Dialogy modelují postavy jako panáky osobistostí panáků z výloh a smradlavější něž pobřežní močál jsou nánosy sladkobolného kýče, v nichž se diváci topí a dusí stejně jako oběti. Moment jako z jiného filmu představuje herecká mikro-etuda Geraldine Chaplin, jejíž poetický vstup na téma svítivost mrtvých hvězd je možná sám pro sebe, v téhle scenáristické pustině ovšem fajn. Tome Hollande, kde jsi byl, když se začínal točit Harry Potter? [Ovšemže ve školce.]

Dobrou noc a hodně stěstí, Hecky Brown. Existují dva druhy filmů Woodyho Allena: Ty jeho, za prvé, a ty, které ukradl. Těch prvních je skoro padesát a těch druhých též není málo. Tento patří do druhé kategorie. Přestože jsou pod scénářem a režií podepsáni Walter Bernstein resp. Martin Ritt, kteří svého času na černé listině též pobývali a služeb pokrývače nesjpíš využívali, The Front vypadá, jakoby si došlo k podivné záměně - oni poskytovali jména v titulcích tvůrčímu přetlaku Woodyho Allena. Jestliže totiž představoval pro film nějaký přínos i někdo jiný, Woody si ho onelinery a charakteristickým hereckým servisem dokonale přivlastnil. Trochu meta, což? Což mimo jiné znamená, že film je, přes příkladnou neamerickost, skvělý. I only advice Americanism.

Budeš muset soudruhu napsat pravdu. Já vím, je to hrozný... Budovatelskou řachandu Hudby z Marsu je třeba hodnotit s přihlédnutím, kdo ji točil. Prostoduchý optimismus drezúrování party neumětelů směrem k virtuózním výkonům může nabývat nezvyklých významů. Budovatelský muzikál totiž leckdy svádí až k pochybnosti, zda Kadár / Klos nehrotili často švejkovsky záměrně. Když k tomu připočteme některé promluvy dobou semletého umělce Oldřicha Nového, který se v podobné poloze ve druhé plovině své kariéry často nacházel (Světáci, Kde alibi nestačí, Alibi na vodě atd.) a další piškuntálie... Ale co já mohu vědět? Po šesedáti letech zbývá pozoruhodný bizár, kterýžto ukoukat to je kolchoznická dřina.

Co tvoje kočka? / Dobrý. A co tvoje holka? / Zmlátil ji nějakej fízl na demonstraci. Potom jsem zmlátil já jeho. Ne úplně bezstratorstná jízda květinové alternativy Philipa Marlowa. Hippiesácká čtvrť Roberta Altmana překrývá černočerné noir novou vlnou, odkazuje na pozadí slavné chandlerovské krimi ke společenskýmnepokojům a předkládá mimo jiné nejlepší anti-reklamu na colu, jakou jsem kdy viděl. Když si nemůže do filmu sezvat hvězdy, nasadí imitátora a štěky dává podobně jako kolega Woody Allen hvězdám budoucím - jinak by jednomu nedošlo, že vetchý Elliot Gould je vyšší než Arnold Schwarzenegger. Výsledek žánrového páření? It's okeay with me, ladies.

Silný pocit, že jsem film okolo desátých narozenin viděl a důvodné podezření, že na mě amorálnost lehké komedie zanechala hluboké stopy. Umíte si představit, že by někdo jako pírko lehkou formou romantické komedie v současné prudérii natočil záznam několik desetiletí trvající, důkladné a úplné nevěry? Viděli jste Derailed?! Rozpor mezi formou a obsahem, který ztěžkal dobou a tektonickým přesunem instituce nevěry z kategorie nutné do kategorie zločinné, povyšuje ještě společná herecká práce Ellen Burstyn a Alana Aldy, přehrávajících střídavě jeden druhého ve všech polohách; však si rozumíme. Snímek, který stojí zato zvolit v okamžiku, kdy se něžná polovička dožaduje romantiky - a vy jí chcete vyhovět a zároveň vyděsit. Ne každá chce sledovat dvouhodinové dokládání skutečnosti, že láska vydrží, jen když se vídáte jednou ročně.