F.W.Colqhoun

Den (ne)závislosti (na arkádách). Jelikož to Adamu Sandlerovi není podobné, záměr nezahltit diváka legrací, nýbrž opulentními efekty, přisuzuji ostřílenému středoproudaři a CGI fetišistovi Chrisu Columbusovi. A byla to chyba. Protože i když Sandler není génius humoru, jeho plodnost na úrovni kvalitativního pod-průměru by byla zárukou většího objemu prostoduché zábavy, než všechny 3D přepisy arkádových klasik, co jich je k mání (včetně vystříhnutých scén). Třetí hvězdičku nedávám za třetí rozměr 2D charakterů, ale za trefně zvolený a mistrně odvedený cover z pera Tears For Fears: Everybody Wants To Rule The World.

Když jsem uzřel hodnocení filmu, nemohlo mě nenapadnout: Vždycky je ten jeden... Kéž by vždycky byl... Na druhou stranu se vkrádá podezření, že dislikes patří těm, kteří na film koukali bez brýlí skrz okna posledních dvou vagónů projíždějícího vlaku, s předsudky a zároveň si vyčítali, že raději nezvolili fotbal. Anebo dostali na držku od George Voskovce. Respekt těm, kteří hlasují proti (a dávají tomuto filmu jednu či dvě hvězdičky) nikoliv proto, že je dráždí inspirativní apel na striktní dodržování pravidel a imperativ lidskosti, ale kvůli těm drobným faktickým nesrovnalostem, které by, nebyly-li by bypassovány, představovaly v podstatě vadu na preciznosti tohoto humanismem jiskřícího filmového klenotu.

Ty se bojíš mojí mámy? Já ne. Teda, trošku jo. Poprvé až v roce 2017. Kachyňova prázdninová idyla přípravy na reparát z AJ, známá též jako Šukání v červenci, hezky ilustruje především to, jak moc se časy změnily. Dnes by se storka o trojúhelníku rebelantského studentem (18), učitelky (28) a jejího syna (9), včetně milostných scén, tak lehkou formou a v podstatě bezskrupulózně natočit nedala. Kulisy doučovacího soustředění poskytují krytí příběhu, který vypovídá o profesních pochybeních a různých patologiích v pokročilém stádiu. I bez explicitních milostných scén (nepočítaje jedno semi-side-boob Daniely Kolářové a ohmatávání koziček přes klasy rákosí) jde o slušné bakchanálie, které ostatně vrcholí scénou karnevalu, na němž by místo Jiřího Holého mohl stejně věrohodně křepčit lord lord Summerisle Christopher Lee. Atmosféru pohanství podtrhuje soundtrack Zdeňka Lišky, oscilující v rovnovážné poloze mezi Třiceti případy, Wicker Manem a Doupětem bílého červa.

Lenoch se nejdřív sedře, říká se. Sebastian Schipper natočil Bande à part stejně rychle jako Provaz. Victoria je ze Španělska, vypadá jako Björk circa It's Oh So Quiet, v Berlíně se vzpamatovává ze studijních neúspěchů a večer jde juchat na deutch-techno. Náseduje moc pěknej jeden záběr, spojitý filmový příběh nesnesitelné lehkosti zločinu, který prý vyšel napotřetí (příběh, ne zločin). Victorii se oproti očekávání daří vyšvihnout se z úrovně režisérsko-kameramanské onanie nad kaťku jedinečného filmu. Dvou-a-čtvrt hodinová jízda udivuje hereckými výkony, které jsou skvělé i bez kubrickovských šedesáti klapek, schopností kameramana vytáhnout z chaosu vždycky ten nejlepší záběr a skvělým objevujícím se a mizícím soundtrackem Nilse Frahma. Nutkání pátrat po šerem maskovaných střizích nikam nevede, (prý) prostě jakože nejsou. Nedojde k tomu hned, ale technické pozlátko zprůhlední a od nějaké poloviny filmu-záběru JSTE v Berlíně; záznam pádu Victorie a jejích nových přátel propadlem zločinu je náhlý, turbulentní, velmi autentický a velmi hypnotický. Morál: I když nejsi jednička, raději zůstaň na konzervatoři.

Romeo, Julie a odsun. Odjet si po válce léčit podlomené zdraví do pohraničí je jeden z horších nápadů, které Viktor Chotovický má. Ale není to ten nejbláznivější - tím je nechat v churavém těle zaznívat akordy toho, co by se za jiných okolností mohlo nazývat láskou. Vláčil ilustruje poválečnou místní situaci jako čas a místo, které jednoduchým a čistým harmoniím citu nepřeje, dozvuky kakofonie války rezonují všude, v pohraničí dokonce naplno s hudba sfér už možná nebude stejná nikdy. Nálada snímku je těžká a lepkavá jako bahno cest, které nikdo neudržuje a osamělá jako domy, kde nikdo nebydlí. Nebo kde se bydlí, ale nájemníci tam nejsou doma. Vláčil této samotě odevzdává diváky v dlouhých záběrech, nesmělých záblescích objevené barvy a výjevech jako z kalendáře apokalypsy. Bláznivost Viktorových nápadů se náhle nezdá tak iracionální, přestože je v sázce vše, co zbývá. Není toho totiž moc.

Ještě teď když slyším Brno, tak se mi chce blít. Česko-slovensko-polský pokus o moderní klero-politický neo-noir vyšel zvláštně. Promakané výpravě, hravé kameře jak z filmu od Jean-Pierre Jeuneta a dalším technickým disciplínám zatlouká do palice hřebík neschopnost dodat dobrý scénář a vytáhnout hlavu z řiti provinčnosti. Jestliže je základní situace jako titulka Blesku (nic se nezměnilo, estébáci vládnou, církev je jedna velká pakáž atd.), jednorozměrnost premis ukončuje vzlet uměleckých ambicí již v počátku. Na tomhle stavět prostě nejde. Jestliže se tedy Rudý kapitán navenek tváří jako podunajská La Isla mínima, pod nablýskaným povrchem bublá olmerovská břečka. Bez vtipu a bez Krampola. A slušně v tom hrají pouze Češi :-).

Cinefil se nesmí bát žádné námahy, říkal jsem si před promítáním Tří Švédek v Tyrolích, a té hodiny a půl nelituji, i když by se pár důvodů našlo. Největším z nich je fakt, že film je v mnoha ohledech bezbřehou sračkou - vulgární po obsahové stránce, primitivní a neumětelský formálně. Cenným ziskem je ale nabyté vědění, odkud bral (promiňte mi mistře ten minulý čas) miláček filmového publika Zdeněk Troška v podstatě všechny své nosné nápady, včetně některých doslovných citací. Tři švédky obsahují základní atributy Troškovy tvorby od Slunce, sena a... [pohoršený, ale mlsný flanďák, lokální buzna] až po Kameňáky [doslovné filmování anekdot]: Co hledáš v tý žumpě? / Spadla mi tam zástěra. / Tu si už nemůžeš vzít na sebe. / To ne, ale v kapse jsem měla chleba s máslem. Hoštice byly přestěhovány z Tyrolí a německost české kultury je potvrzena i na nejnižší kulturní příčce. Sigi Rothemund ale na rozdíl od Trošky staví především na nepřetržité prezentaci té nejlepší ženské nahoty. Zatímco pro Trošku není omluvy, Sigimu tak rozumný divák uměleckou nicotnost Švédkám za těchto okolností rád promine. Přece se nenechám předjet od flanďáka a ještě ke všemu zleva! Zdali je Sigi Rothemund držitelem státního vyznamenání?

Syn, cca 12 let: Jsi ještě pořád vlhká? Matka: Ne, ne, utřela jsem se papírovým kapesníčkem. Od časů Amerického nezávislého léta, pravidelného prázdninového pásma na ČT 2 blahé paměti, považuji Todda Solondze za klasika, jehož filmy jsou sice trochu vyhrocené, ale sliz současné středostavovské Ameriky nahlížejí zajímavě. Life During Wartime rozvíjí motivy Solondzova známého Štěstí, především rodiny, jejíž hlavou je sympatický pedofil, prznící ohleduplně synovy školou povinné kamarády. Tatínek opouští vězení a to je Solondzova příležitost opět porušit různá tabu kladením nepříjemných otázek, zda je běžně hranice mezi normálním a zvrhlým vede skutečně tudy, kde je obvykle vnímána. Lidskost mlsného tatínka ilustruje každodenní, nezáviděníhodný zápas s vlastními sklony a ostře kontrastuje se spontánně jalovým, zdánlivě zdravým stylem dokonale čisté maminky. Kde je Kolonin? Pod antidepresivy, hned vedle antikoncepce. Málokdy vyjde z příběhu s morálním přesahem v nejpříznivějším světle usvědčený pederast. Politický rozměr, naznačený v titulu, ubíhá na pozadí jako neurčitě hrozivá kulisa: Volil Bushe a McCaina, ale jen kvůli Izraeli. Samozřejmě ví, že jsou to naprostí idioti.

O umělých vzpomínkách: Prý to chce hodně detailů. Není tomu tak. Život je zmatek. Zvláštní, jak moc popkulturu fascinuje dvojnictví, replikace, kopírování a reprodukovatelnost. Tohle nahlížení sama sebe není sice co do hloubky nepodobné snům o za sebou hopsajících elektrických ovečkách... Ale někdy to stojí za to. Působivost Blade Runnera, jeho nevyčerpatelná reprízovatelnost plyne z nedořečenosti. Příběh o několika hrubých črtách, z nich mnohé začínají a končí mimo plátno deště a neonu. Kopulace Cronenwetha a Vangelise zplodila kdysi báseň. 2049 má detailů, vychytávek, perfektních obrazů nepočítaně. Deakins s Zimmerem neobcují spolu, nýbrž mrdají vás, surově a a do všech otvorů. Pod povrchem Blade Rrunnera probublávaly otázky, především ta nejdráždivější, po našem, pardon, Deckartově původu. V roce 2049 se odpovídá často ještě dřív, než někoho napadne se ptát. Villeneuve koneckonců i stopáží točí dva filmy - prvním je kasovní trhák, který nikoho nezmate, druhým pokračování sci-fi-neo-noirové klasiky, která kasovně propadla a nabrala na hodnotě desetiletími revizí, přestřihů a domácími promítáními filmových fanatiků. Jdou ty dva filmy dohromady? Jak to jen říct... → Její oči byly zelené. Ukázalo se, že jsem dnes 130 Kč zaplatil za fragmentálně zachovalou, umě(le) restaurovanou vzpomínku. Velmi povděčen, Mr Wallace. Totiž, Villeneuve. Naštěstí nemám dobrou hlavu. It's artificial? / Of course it is. / Must be expensive. / Very.

SPOILERY. Hezké, trochu naturalistické. Saulův syn nebaví a je dobře, že se toho vystříhává. Záměru pozvat diváka na brigádu do nejhoršího možného provozu (věřte, že si divácky máknete) by to bylo na škodu. László Nemes se soustředí na vtažení do univerza o jediném centru a jediném, posledním úkolu; svět ovládaný logikou konce, který nastal již před pěti minutami. Lakonické scény z výroby jako v Kolbence, ozvučeného výhradně šepoty a výkřiky, vystupňují intenzitu rychle až k otupělosti. od téměř začátku do skoro konce zbývá jen úsilí nedovracet pohled a doufat v brzký konec. Z filmu bohužel trochu čouhá didaktičnost snahou ukázat všechno. Režie popohání Saula v jeho misi továrnou od jednoho stanoviště k dalšímu jako snaživý průvodce, přičemž v kontrastu k jinak důsledné věrohodnosti opomíjí fakt, že takové Rundfahrt by esesáci možná kladli překážky. Antidramaticky nízký oblouk završuje happyend, který by v případě jiného filmu vyhlížel jako katastrofa. Upřímné díky za něj.