F.W.Colqhoun

Heil Hitler!, praví české titulky pod promluvou německého důstojníka v zákopech První světové války. Chtěl jsem, aby šlo o Renoirův jasnozřivý záměr; prý jen překlep mistra překladatele... Pověst Velké iluze jako Goebbelsova filmového nepřítele č.1 dává smysl. Vojáci ani ve vřavě nepostrádají Kinderstube, střet národů berou sportovně, primitivní vlastnenectví se nepěstuje, nechybí humor a chuť na vybrané francouzské lahůdky (z židovských zdrojů). Hranice vedou mezi lidmi a mezi třídami (a i to je zpochybněno), nikoliv mezi národy. Antisemitismus je vysmíván, pár let pár let po Dreyfusově aféře žádná samozřejmost, a je navíc v jedné z nejsilnějších scén pojednán jako cosi, k čemu člověk sklouzne nanejvýš v krajní krizi, aby se za to posléze styděl; je jasné, že takhle Goebbels jeden z pilířu národního socialismu prezentovat v kinech nechtěl. Když v poslední čtvrtině filmu dochází k mezinárodnímu sblížení na nejintimnější úrovni a Žid konstruuje pro německé Mädchen model jesliček, Norimberské zákony hrozí samovznícením. Slovy sympaťáka v důstojnickém zajateckém táboře: Strengt verbotten. Film svými osmdesáti lety skrývá sílu, která by měla být znovuobjevena.

Asylum, napadlo mě hned. A ono ne. I když fandím projektům mimo hlavní studia, někdy se na výsledku ukáže, že se zamítavé stanovisko velké produkce zakládalo na opodstatněných obavách z nevyhnutelnosti průšvihu. Stalo se. Skyline Colina a Grega Strauseových, odmítnutých, leč tvrdohlavých samo-producentů, opomíjí potenciálně silné stránky filmu - rozvernou béčkovost námětu, céčkovost scénáře, autentickou ošklivost herců a další neléčitelné sudby, a bere se nesnesitelně vážně. Základní situace vykradená částečně ze Dne trifidů by přitom mohla produkovat hodně legrace, kterou Strauseovi nicméně považovali zjevně za cosi, co se k jejich áčkovému trháku nehodí a žertů se vystříhali. Hladinu oceánu nudy nezáživných dialogů defloruje jistě nezáměrně jen několik šplíchanců srandy v podobě obětování postav. Vrchol nastává těsně před koncem, když hlavní hrdina umlátí emzáckou sentinelovou píču evidentně molitanovou tvárnicí. Ještě nudnější než Mortdecai.

Na úvod: Trochu jsem si progoogloval relálie a: nevěřím. Tak. Jako nutný obsah pro uskutečnění výkonu fyzikální-a-fyzické filmařiny je ale legenda o úporném trapperovi vhodný materiál. Glassovy peripetie poskytly milión jedna záminek dekonstruovat tradiční hollywoodské zobrazení krásné přírody na level mínus třicet a prezentovat divočinu takovou, jaká (také) je - temnou, hnusnou, mrazící, vraždící, postrádající barvy, z nichž nejsytější jsou venkoncem šťávy, které za Oscarem se plahočící Dicaprio chrlí, kudy se plazí. Vizuální šlehy civilizace (jako jiné tady) vypůjčené z galerie Friedricha Gaspara, skoro bolí. I ten dekonstruovaný vizuál nakonec vypadá nejvíc jako romantický obraz. Ještě je kam se vyvíjet, Hollywoode :-). Pozornost si žádá kromě obrazu i zvuk, kterému netradičně dominuje neustálé hulákání větru a jímž si razí soundtrack Rjúiči Sakamota [příznačně a la Boards Of Canada] cestu k uchu nesměle, jakoby byl jen konfúzí indexů identit, pokoušejících se hlavní postavu bolestivě sprovodit ze světa. Asi jsem to už napsal jinde, ale musím se opakovat, jako to dělá režisér sám. Filmy avantgardní formou a tradiční obsahem mě dráždí. Alejandro González Iñárritu je současným hollywoodským veleknězem této metody a kdyby si býval nechal jednou za čas napsat něco vážně dobrého (nejblíže byl tomu v Birdmanovi), byl by to asi masakr. Revenant je jen trýznivou a méně zábavnou verzí Jeremiah Johnsona. Na základě hereckých dovedností jsem celou dobu fandil jaksi člověčenštějsí postavě Toma Hardyho.

Všechno co beru je na předpis. Až na ten heroin. Koho jiného vybrat obsadit do role údajně špatného poldy než údajně špatného herce? Herzog umísťuje svou interpretaci Ferrarova originálu, který údajně nikdy neviděl, do situace krátce po hurikánu Katrina. Cageova postava, raison d'etre snímku, jakoby ztělesňovala ducha doby a místa: Je-li na něm něco nezkaženého, je to ukryto hluboko pod nánosy všeho možného - komplikované výchovy, sklonem k násilí, nemocemi, jizvami a zraněními, drogami a tak dále a tak dále. Už jen to, že jsou v něm vrstvy k odkrývání, z něj činí vzácnou bytost. Mizernou existencí, ale jistým neurčitým mravním kodexem představuje opak toho, co se dnes uvyklo považovat za dobré - v zásadě beztvaré, flexibilní korektnosti. Aneb jak se obrací na jednu z vedlejších postav: Lidi jako vy jsou přesně ten důvod, proč jde tahle země do prdele. Právě to, a způsob, jak Herzog pracuje s nonstop raušem Cageovy hlavní postavy, dělá ze sledování filmu netradiční divácký zážitek, který věru neocení každý. Svůj vyhrazený žánrový prostor přerostlá kriminálka je důkazem, že není malých filmů.

Open your balls! Pokus oživit pro třetí tisíciletí estetiku řekněme Růžového pantera vyústil do nejzapomenutíhodnějšího filmu, jaký jsem měl tu čest vidět za hodně dlouho dobu. Úctyhodná přehlídka slušných herců, kteří se nechali zlákat nejspíš dobrým jménem předlohy z pera Kyrila Bonfiglioliho, v čele s čím dál neviditelnějším Paulem Bettanym, se promenáduje zápletkou vytěženou vytaženou z nosu. Johnny Depp nasazuje britský přízvuk a šermuje spíš slovy než čímkoliv jiným v oduševnělých duelech a já, který z nedostatku kulturních podnětů hltám v poslední době i Plechovou kavalerii, klimbám, čaj ne-čaj o páté. Co mohlo být jako komiks jedinečné, působí v režii psavce Davida Koeppa jako vyčpělá připomínka padesátkových konverzaček. Film lehký nikoliv jako peříčko, nýbrž jako polystyren.

Prej máš zpěvačku, co prdelí vytahuje hřebíky ze dřeva. Má setkání s Kustoricou nebyla dosud požehnána porozuměním. U Undergroundu jsem na gympláckém filmáči v devadesátých letech usnul, Život je zázrak jsem opustil po několika desítkách minut. A tak jsem to všechno uložil na DVD k ledu, až divácky dozraju a všechno to univerzálně-afirmativní skotačení lépe docením. Promítání Černé kočky bílého kocoura, na které jsem se posilnil gruzínským čajem, po cca dvaceti letech ukázalo, že věk a zralost asi nebudou ve vztahu Kustorica-já ten problém. Co jiní označují jako nakažlivou živelnost se mi jeví jako únavná frenetičnost, rádoby-autenticita jako nemístná a arogantní idealizace chudoby a buranství, která jen neobratně maskuje, že autor možná neví přinejmenším o tom prvém mnoho. Film měl i pro mě své momenty: Prase požírající trabanta je symbol jako svině. Ale všechny ty svatební a pohřební peripetie mi vzdor jednotlivostem zůstávaly plné dvě hodiny ukradené. I když registruju, že přinejmenším řemeslně je to úplně jinde, nestyděl bych se mluvit o jen trochu zušlechtěné estetice někde na úrovni Zdeňka Trošky. Další Kustorica až v důchodu.

Peníze nejsou důležitý ...když jich máte plnou prdel. Samotná idea, že vám někdo bude radit, jak ušetřit resp. vydělat prachy, a nebude z toho (chtít) něco mít, je dost pitomá. Žádný podnikatelský záměr ale tady a teď není dost průhledný, aby se do toho někdo nezamotal. Půlhodina záběrů ze vzdělávacích a motivačních akcí OVB může citlivějšímu divákovi navodit nedůvěru v lidi jako druh. Jestli se chcete utvrdit v životní metodě, že o penězích je lepší se neradit, prostě je utratit nebo nejlépe žádné nemít, zhlédnutí Rady nad zlato poslouží na jedničku. Pro hloupého každý hloupý (dobrý).

Připomíná mi to tu historku o chlapcích, kteří ztroskotali na ostrově a všechno šlo potom do prdele. Mně taky. Touha vidět úsměvnou verzi Pána much ale nebyla hlavním důvodem, proč jsem se obtěžoval. Tím bylo samozřejmě angažmá JCVD, VHS hrdiny mých cinefilských začátků, jehož přešitá, vybotoxovaná tvář v traileru zažehla plamínek naděje, že baletního kopače čeká zmrtvýchvstání v komediálním žánru. I když asi nečeká, guns'n'roseovsky znějící Welcome To The Jungle není takový průšvih,jak by se mohlo zdát. I když tvar připomíná film jen vzdáleně, méně známí Adam Brody a hlavně nesoudně trapný a tím koukavý Rob Huebel občas vtipnou kritikou firemních jebaček a fenoménu teambuildingů a odkazů jinam [dojde i na Apokalypse Now] méně náročného diváka pobaví. I když jen krotce. Screw faster!

Hitchcockian. INDEED. Sklon postavy Owena Wilsona preferovat ptáky před krásnou Rosamunde Pike byl pro mně přesně tak nepochopitelný, jak tvůrci doufali. Stevea Martina mám raději v úlohách podlých, vychytralých sviní (náročná a mimoidní, nicméně skvělá Ulička slávy), jeho specializaci na milé rodinné filmy jsem nikdy nepochopil a proti srsti mi šel v roli bodrého vrcholového manažera a muže od rodiny i tentokrát. Nadějný rok je pokusem přiblížit fenomén očumování ptáků jako legraci pro celou rodinu. Kdyby film točil někdo jako Michel Gondry, mohlo to dopadnout jinak. Výsledek je bohužel mnohem nanicovatější a obyčejnější, než jak může synopse méně trénovanému znít. Alespoň jsem měl to štěstí vidět na podzim Chřástala.

Pusť si to co nejdřív, později bys na to mohl bejt starej, varoval mě Chřástal. Jeho obavy byly zbytečné. Na vlnu kdo-je/byl-cool-v-letech-2004-2010 efektních úvodních titulků, na jejímž elegantně zpěněném vrcholu pableskuje informace Music by Nigel Godrich, jsem se vyhoupl se samozřejmostí, která by mně samotnému, kdybych byl dospělejší, mohla být podezřelá. Zápletka o boji se sedmi zlými super-ex osloví ale každého, kdo si vybavuje, že být kulturně gramotný mladý dospělý ještě neznamená, že skutečně dospělý jste (spíš naopak), a že mýty mladí řídí náš život přesně do okamžiku, kdy jsou překonáním posledního vývojového zla nahrazeny méně barevnými, méně dynamickými, dekadenci rámujícími mýty pro staré. Těm, kteří zapomněli nebo nechtějí vzpomínat, nechť ráčí degustovat raději Smrt v Benátkách. Film funguje po formální stránce jako manuál, jak točit ultra-zábavné coming-of-age-filmy a zároveň comicsové adaptace, včetně ukázky vkusu ohledně toho, které předlohy si vybírat. (Scott by asi nesouhlasi, ale Marvel & DC suck!.) Hudba by Nigel Godrich zní jako čistší verze Black Rebel Motorcycle Club a charakterizuje ji stejná rock'n'rollová nečasovost jako samotná zápletka ohledně balení Ramony. Komu by burácení a zkreslování připadalo jednotvárné, ocení covery Sade a každého od fochu sběratelství cédéček potěší mnohočetné odkazy na takové jako Metric, The Rolling Stones a především, ale opravdu v první řadě everlasting-perfect-ones, The Smashing Pumpkins. Ještěže se v Torontu točí filmy. Kick her in the balls!