F.W.Colqhoun

Všechny lidské činy jsou manifestacemi proti smrti. Zcela nezávazně vůči existenci nebyl míněn ani tento film. Bibi, dceři slavné matky, jde přes všechnu snahu všechno do prdele. A brzy se ukazuje, že dno (prdele) je hlouběji, než si dokázala představit. Najde se potápěč, který pomůže odrazit se (z prdele ven)? [Tu metaforu jsem měl opustit mnohem, mnohem dřív.] Pro mainstreamového diváka může být (a je, jak naznačují některé komentáře) setkání s Villenevuevými začátky překvapivé. Mohou být i poučné v tom smyslu, že umožňují stopovat, co jeho současnou úspěšnou hollywoodskou tvorbu ve stopovém množství odlišuje od produktů tvůrců, kteří nikdy neměli jiné ambice než jitřit diváky multikin - vůli nejít slepě ve šlépějích očekávání, nešetřit černým humorem, umnou prací se symboly a budováním dojmu neurčitého podezření, že věci jsou jinak; přinejmenším v jeho filmech jsou. Když přesně v tomto duchu vyplyne z Maelstromu romantika, její efekt lze nechat působit bez větších výčitek. Přejme Denisovi i divákům, aby se mainstreamovým hávem maskoval s úspěchem komerčně i umělecky ještě dlouho. Filmu děkuji za několik taktů od Edvarda Griega, skladatele, jehož jsem neznal, a na které jsem se nechal chytit jako ta věčně se vracející, ukecaná ryba.

Cause we have problems that no army solve... Zaměstnanci cestovních kanceláří vědí, že kouzlo zahraničních cest spočívá na skutečnosti, a nechytejte mě prosím za číslo ani za slovo, z 10ti procent; zbytek je iluze. Zatímco v cestovních kancelářích o tom pomlčí, Michael Moore, dokumentarista s pověstí manipulátora na jedné straně, filmaře s názorem na druhé, se k filosofii filmu explicitně hlásí: I am supposed to pick up the flowers, not the weed. Jeho turné po zemích, kde se nejspíš najde leccos, co nefunguje tak dobře jako ve Spojených státech (třeba dovednost příslušníků pořádkových sil cílit do černého :-)) může otevřít oči zalepené mizerným vzdělávacím systémem a mediální vymývárnou nejen Emeričanům, ale i nejednomu středoevropanovi. Alespoň já věděl o finském vzdělávacím systému hovnajs a nyní mám alespoň důvod si ověřit, v čem všem mi Moore lhal. Zábavné nejen v okamžicích, kdy se Italové diví, že všude ve světě nemají zaměstnanci 6 týdnů dovolené, které lze převádět z roku na rok.

Funny Games FR vs Bazén s hlavní představitelkou, která vyhlíží jako Derek Jacobi. Problém Sensommer netkví v tom, že by události v něm prezentované byly jasné málo, nýbrž ve skutečnosti, že jsou jasné moc. Nejhorší na snech je probuzení a rozumný filmař, který se snovou logikou pracuje, procitnutí nedopustí. Henrik Martin Dahlsbakken nechá diváka protřít si oči a jeho režijně zvládnutou hříčku se zakalenou pozdně letní atmosférou, hrající hodně na efekt, to zploštilo přinejmenším o jednu hvězdičku.

A jednu růži pro filmové fanoušky. Ti nikdy nezklamou. Renomovaný profesionál v oboru režie, taxikář z donucení s minimální výpravou natáčí film o filmařině v zemi, která se vydala cestou omezování občanských a uměleckých svobod. Jeden by z Taxi mohl nabýt dojmu, že se v Teheránu žije výhradně kinematografií; především tou zakázanou, jíž pohříchu není málo, neboť obnáší i zcela nevinné tituly jako Půlnoc v Paříži. Pasážéry jsou filmový pirát rozvážející čumilům Big Bang Theory; kdosi, komu se podařilo nahrát vlastní přepadení, ale je mu líto násilníků, protože tuší, že loupili z absolutní nouze a při dopadení by dostali provaz; a hlavně neteř, která nerozumí zásadám filmotvorby, jak je předložila třídě ideologicky uvědomělá učitelka: Výsměch představě, že by si umění vůbec nechalo něco předepisovat. Panahí se sice směje, ale je cílevědomý. Jeho verze Noci na zemi je lekcí, jak poutavě natočit něco tak nezajímavého jako přehlídka mluvících hlav. Kontrast s pozadím metropole s zatahujícími se otěžemi je zásadní. Film je navíc mistrný v dovednosti, která autoritářům na poli politiky, ty íránské v to počítaje, citelně schází: diktát navozující dojem spontánnosti a svobody. Zkrátka z režie.

Buenas noches. Mělčiny jsou chytré jen titulem: nikdo si nemůže stěžovat, že by diváka vábily na hloubku. Stížnosti na nerealističnost některých filmů dokládají, jak špatné mínění o realitě panuje. Vždyť za prvé, možné je všechno, a za druhé, nic skutečného nikdy ve filmu zachyceno nebylo. Je ale pravda, že některé filmy se s absurditou skutečnosti měřit mohou. Mělčiny především ve druhé polovině tu ambici mají. V rámci nalinkovaného žánru jim nechybí nic, tedy kromě doporučené špetky originality. Jde v podstatě o trojúhelník žraloka, který už nemůže velrybí ani cítit, racka a Blake Lively, které se přes sexy v plavkách postavičku mňam mňam valí bílá pěna. Lze se na žraloka zlobit? Kdo by se nechtěl zakousnout? Polonudu co do nahoty i zábavy ozvláštňují half-life-variace Marca Beltramiho. A už nic dalšího.

Take us some place safe. Take us to the war. Ang Lee zprostředkovává bizarnost válečné zkušenosti. Jeho Vlajky našich otců šmrncnuté Olověnou vestou oscilují mezi tím, čím měl být film, který chtějí emeričtí kucí z čety Bravo za dolárky prodat Hollywoodu (a který nakonec možná nabídnou Číňanům :-)) a hořkou pravdou, mimo jiné i o patriotismu, který prodává na stadiónech buřty a colu. Výpověď o válce, jejíž důvody páchnou na sto honů lží, je mlhavá. O něčem ale nelze pochybovat: Tady to stojí za prd. Tak proč nenarukovat? Když lze bez velkého pochybování konstatovat něco takového, je zaděláno na průser. Film ale vynikající. Na Číňana až příliš dobrý :-).

Beyond the fragile geometry of space. Profesní život občas poznamenává zlá ironie: Vám se ve strouze utopí dítě a vy mašírujete hákovat do Benátek. Nicolas Roeg těží z povídky Daphne du Maurier o zlé předtuše velmi zdatně. Pomáhají podzimní Benátky i černokněžně vyhlížející Donald Sutherland a maximální soustředění na vizualitu. Červenou pláštěnkou se dokázal proslavit o hodně let někdo jiný, že? Když by závěrečné čtvrtině mělo dojít na lámání chleba, vychází najevo, že film sliboval něco, co není ochoten splnit. Měl jsem zlou předtuchu, že to tak dopadne :-). Slibování je to ale vážně opojné a nesplacený dluh také překvapí. Nebýt to Nicolas Roeg, mohl to být podobně enigmatický Peter Weir, na jehož rané filmy, především vodní Poslední vlnu, jsem si při benátských haluzích párkrát vzpomněl. PS Softporn scéna nestojí za zmínku.

Nicolas Winding Refn nás zve na exkurzi bordelů vyhlížejících jako temný wigwam. Odkazy na Lynche pokračují nesmyslnými hudebními čísly hlavního záporáka, záběry, které mají jen zmást, Martinezovými badalamentovinami aj. Zpracování scénáře, který by jinak mohl kápnout do noty třeba Johnu Woo, vyhlíží víc než co jiného jako reklama na svítidla, do níž se v jistých nepočetných záběrech připlétají gangsteři mdlého ducha, kteří poprvé slyšeli o Freudovi a nesou nelibě, co z toho pro ně vyplývá. Někdy se k téhle hře nechám svést, tentokrát nikoliv. (...) Dedicated to Alejandro Jodorowsky, stojí v závěrečných titulcích. Možná.

Možná bylo bláhové očekávat od Vladimíra Čecha zázraky, ale třeba alibiovskou trilogii reprízuji za podzimních plískanic docela rád. Jestliže jsou jiné Čechovy práce poznamenány podlézáním režimu na akcidentální úrovni, Mezi námi zloději je nasycená substance komančské propagandy. Je jí podřízeno vše, počínaje zápletkou s megatransparentním kolektivizačním morálem, konče neohrabanými pokusy o humor, který svou výchovností otravuje i přes angažmá hereckých es, jimž je divák odkojený televizní produkcí osmdesátých let ochoten odpustit i smrtelný hřích. Jenže tohle se nedá. Aby toho nebylo málo, film jakoby někdo okradl i na nižší řemeslné úrovni. Teprve deset let od prvního vysílání ČST a už lze hovořit o vkrádajících se televizních manýrech. Takže slovy Werichova Palečka: To nedoporučuji!

To není Noemova archa, to je Barbie Party Cruiser... Bez ohledu na to, zda kvality rumunského filmu korespondují s banalitou rozvratu rodiny záměrně či jaksi mimochodem (a já jsem spíš ochoten klonit se k tomu, že o tvůrčí záměr nešlo), souběh obsahu a formy posiluje vzácnou nepříjemnou pravdivost filmu. V úterý po Vánocích je nepříjemně realistický příběh o odporně obyčejném chlapovi, který se rozhoduje mezi manželkou a milenkou, a jemuž se zázračně daří vyhýbat se obvyklé prepjatosti a klišé. Zlo, které destruuje základ státu, autenticky vyvstává jako cosi, co je vepsáno do danosti vztahu a co působí i tehdy, nebo právě tehdy, když nelze ukázat viníka. Delikátně nepohodlné.