F.W.Colqhoun

My life fucking sucks. Film lze nejvýstižněji popsat líně: další Sandler. V duchu filosofie, že na tvůrčí reparát je vždy času dost, prodlužuje prosperující komik šidítko, jímž substituuje naplňování snů upadající střední třídy výjevy na televizní obrazovce. Hlavní hrdina za dramatických okolností opouští svůj zpackaný život úředníčka v pobočce banky (umístěné v supermarketu), aby se po boku cool Sandlerovy postavy vrhl do bezmála špionského dobrodružství - ženy, vily, jachty, you name it. Když nasvitne, že je všechno trochu jinak, můžete se utěšovat podprahovou zprávou, že i váš život může stát za starou belu, alespoň ale nemáte rakovinu. Sandler jaksi mimochodem sympaticky přihrává roličky méně úspěšným přátelům ((David Spade, neidentifikovatelný Sean Austin), celkem baví a zatvrzele rekonstruuje svou typickou hereckou polohu do podoby ostrého týpka, kterému všichni závidí, jak je super, aniž by přestal být ryze rodinný typ. (Poloha dement byla uvěřitelnější a o délku Zohanova pubického clupu zábavnější.) Finders keepers, lose your sneakers.

Jeremiáš 11:11: A proto tak praví Hospodin: Hle, přivedu na ně neštěstí, kterému nebudou moci utéci. Tehdy budou volat ke mně, ale já je nevyslyším. Až dnes jsem zjistil, že oním nešťastníkem, který úzkostlivě dbá na čistotu prohlížeče, je Jordan Peele :-) My řvou odhodláním dostát pověsti Uteč a tím být sofistikovaným filmem, který cosi vypovídá, což nutně vede k tomu, že říká až moc. Jakoby nebylo dost strašidelné a matoucí potkat se s rodinou, která je identická té vlastní, politics si podávají ruce s psychoanalýzou, bible s videoklipy Michaela Jacksona, slasher s artem. Jestliže spousta odkazů a doslovností snižuje potenciál ryzí zábavnosti, vznikl horor, jemuž na rozdíl od Uteč nic v jeho kategorii není vzdáleně podobné. Někde v polovině filmu nechává Peele odpoutat film od žánru zcela a vy necháte My buď rozplynout v jeho surrealitě, v níž se narativní linie smyslem vedlejším, nebo ho stejně jako jiná surrealistická díla odepíšete jako pitomost. Tou ale Us není. Protože linie rudých, která dělí Ameriku ve-dví, je mnohem skutečnější, než potenciálně konzistentní storka o Merlinově lese, kde můžete poznat sami sebe. What are you people? / We are Americans.

I fink u freeky and I like you a lot! (Die Antwoord) Blbost, označkoval Chappieho známý, a měl svým způsobem pravdu. A přesto byl úplně vedle. Chappie samozřejmě komerčně rupnul. Není divu. Jde totiž o dobrý, lidským způsobem vadný a vrchovatě zábavný film. Neil Blomkamp ve svém dosud posledním celovečeráku sice opakuje osvědčený koncept, je na místo emzáka či dělňase s fyzignomií Matta Damona umísťuje číslo 22, které pochopitelně žije. Přesto jakoby se v opakování triku film od filmu lepšil. Přes všechny tlaky, jimž byl při nákladné produkci nepochybně vystaven, si i napotřetí svěřepě udržuje punkové postupy: film esteticky rámují reálně odporné lokace (Joburg, Vancouver), maniakální Andy-Serkis-wanna-be Sharlto-Copley a béčkově nekonzistentní vyprávění, přetékající naivním techno-optimismem a všemi možnými ilustracemi čistě lidského kreténství. Žánrové veletoče drama-komedie-sci-fi-akční trhák nedělají komerčnímu filmu dobře, protože divák s popkornem na klíně často neví, co si má tak narychlo myslet, či je možná dokonce uražen, že je k tomu vyzýván. A pak jsou tu samozřejmě Yolandi a Ninja, pochybní nehudebníci neherci a možná též nelidi, které může do hlavních rolí áčkového blockbusteru obsadit jen naprostý blázen. Kdo tyto kvality ocení, snadno Chappiemu odpustí, jaký je to suma sumárum bordel, neboť jde o bordel okouzlující. Natahovali jste někdy moldánky, když se ubližuje [policejnímu] robotovi? Škoda tedy, že z původně plánované trilogie nebude nic. VEDOMI.DAT.

Co očekáváš od manželství? / Chci být stejný jako ostatní .. Abych se cítil v bezpečí. Když se vidím v zrcadle, mám pocit, že se liším... Pro mě první zkušenost, kdy mi Bertolucciho film nepřipadal jako skvěle natočená, nicméně patetická mrdací sračka. Převedení Moraviovy nenávistí nezatížené studie konformity do filmové řeči dala Bertoluccimu (a Vittoriu Storanovi) možnost předvést to nejlepší, co v něm je. Věrný předloze, nenechal překlopit jinak celkem nechutnou postavu doktora Clerici, který se odhodlává odbouchnout komouškého profesůrka, do karikatury a průběžně nastiňuje peklo dilemat, jež inteligentnímu člověku nastoluje iracionální nutkání splynout s beztvarou hmotou davu. Trintignantův anti-hrdina samozřejmě je svině, ale svině zraněná a svině zápasící; kéž by šlo to samé prohlásit o většině z nás. Na cestě od skromných začátků v podobě vstupu do manželství s prostou bourgeoise k nevyhnutelnému zhroucení identity závislé na okolí v okamžiku, kdy se bortí svět okolo, nabídne Bertolucci několik scén, které unesou hodnocení, jímž se někdy plýtvá: geniální: hajlování zakomponované do ilustrace mýtu o jeskyni; scéna zpovědi; lesbický taneční výstup, podezřele podobný tomu z mého oblíbeného Hořkého měsíce; závěrečná lesní střílečka a la Call of Duty. Delerue řádí jako obvykle. Výjimečný film.

Když do něčeho vložíš srdce a ptáka, je to vždycky osobní. Jeden z nepovedenějších Almodóvarových filmů [o filmu]. Obligátně nepůvabná Victoria Abril, ibersky nevzhledná sestra Scarlett Johanson, čelí poněkud nevybíravým námluvám "šílence" Antonia Banderase. Španělský telenovelař s dobrým vkusem provede diváka příběhem od klasického úvodu, prolnutého s natáčením thrillerového spin-offu, k vyvrcholením, která v kinematografii nemají obdoby. Almodóvar, po všech stránkách na vrcholu (ty nápady! ty barvy! ta kamera!), spojil tentokrát síly s bratrem kýči Ennio Morriconem. Těžko si představit někoho, kdo by stejně jako on dokázal v jediném motivu přirozeněji sloučit atributy thrilleru a melodramatu. Dokonalém zmatení žánrů umocňují zázračně nerušící komediální scény, jako když Banderasův únosce nakupuje v lékárně lepící pásku a přímo před drogistou zkouší, která bude komfortnější na ústech; když drogoví dealeři řeší volby nebo když náhle sledujeme vložený reklamní spot, zobrazující německé důchodce, kteří v mládí (= v nacistických uniformách) sjednávají penzijní připojištění. Nepamatuji se, že bych se u nějaké Almodóvarovy ne-komedie smál nahlas. Skvělý film.

Rule number one: Never hold your breath. Ta laciná otázka se vnucuje: Jak hluboko dokáže klesnout James Cameron? Ačkovli v režijní sesli nacházíme Alistera Griersona a "držitel tří cen Akademie" se maskuje v produkci, film nese atributy Cameronovy pozdní tvorby: okázale drahé zpracování, postavy dvourozměrné jako pauzák, prostoduchý scénář a dialogy hloupé tak, že by se za ně styděli i snad i přední čeští scénáristé. Kdyby se tam vůbec nemluvilo a podstatně méně hrálo, mohl bych hodnotit o plných 50% lépe. Sanctum je instruktáž k natočení filmu, v němž ze všech otvorů stříkají tekutiny, ale není to porno. Je to horší. Parta zbohatlických zmrdů zhruba charismatu zhruba Elona Muska se pokouší svá nákladná povyražení prodávat v balení kolumbusovských ideálů. Pýcha předchází pád, ale nevinnost přetrvá. Kdyby dostal námět za utracené peníze příležitost natočit někdo neštítící se nabízejících se béčkových řešení, mohlo to být alespoň dobré. Striktně áčkové putování papuánskými jeskyněmi, prosvětlenými jasněji než suterén u nás v paneláku, vede přes všechna klišé a speleologické deflorace fotogenických děr k logicky zasmrádlému vyústění. Pojmenujte si ho sami.

I'm not killing anybody in cold blood. Nimbus Harryho Palmera, toť měsíční odlesk superhrdinské záře 007. Nezanedbatelný díl potěšení možná nejlepšího špionážního filmu Guye Hamiltona spočívá v průběžném srovnávání hlavní postavy, zlodějíčka ve službách MI6, obrýleného a mastroiannovsky nejistého, který musí škemrat o 800£ na nové auto od "M", s kýmsi, kdo si chodí pro libovolné obnosy do nejbližšího kasina. Pohřeb tuto služebnost flemmingovské frančíze paradoxně nemá zapotřebí. Zápletka si nezadá se cynickými, vícevrstevnatými hádankami Johna le Carré. Ženy jsou krásné a krásně proradné a cockney charisma Michaela Cainea vynáší i přes všechnu zranitelnost jeho postavu do sfér, jež byly některým bondovským představitelům nedostupné. (Tím nemyslím jen Lazenbyho.) Příběh okolo příprav smutečního obřadu rámuje scéna Berlína čtyři roky staršího než první syntezátor Kraftwerk; z bod, kdy Bowie zkoušel prorazit s pseudo-folkovými šlágry Rubber Band či London Boys a Angele Merkelové do vstupu k východoněmeckým svazákům scházely plné dva roky. Neonový líc na rubu z padesáti odstínu šedi, spájený jizvou zdi, snímá Otto Heller tak úchvatně, jakoby očekával kanálové zjevení Třetího muže. Právě se dozvídám, že třetího Palmera natočil Ken Russell. Nemohu být zvědavější.

Jakou to dlouhou cestu jsme urazili od revoluce v podobě dělených obrazovek v Případu Thomase Crowna! Nyní jejich prostřednictvím žijeme a točíme filmy, jež jsou post-Wokny od titulků k titulkům. Ještě horší než hledět do hnisavé rány je estetizovat ji a po tom nejhorším, v rozporu s titulem, nepátrat. Jako to činí Searching, jež realizuje v simulakru báječné dobrodružství bez špetky makabrozity. Nechuť odebrat se na dvě hodiny do předpeklí Fejsu, FaceTime, Skype a dalších apps mi pomohla překonat zvědavost. Aniž bych očekával hackerský hardcore thriller v debianu, striktní omezení vizuálu na aplikace v GUI (graphical user interface) mě otrávila. Terminál nikde, a to je prosím hlavní hrdina, etnicky stereotypní ajťák John Cho, zaměstnancem IT firmy. Chápu, že jednání se zástupci IT gigantů nebylo jednoduché, ale zdůrazňování zabezpečení uživatelských účtů bylo k smíchu. Zaráží též odevzdanost, s níž se hlavní hrdina, zoufalý otec, omezuje na šmírování v jablíčkovém laptopu své dcery, jakoby svět mimo obrazovky ztratil význam, smysl a samotnou bytnost. Jakoby se doufalo, že ztracená Margot vyteče z USB portu, nebyl-li už i ten v honbě za designovou čistotou a online monopolem panensky zacelen. Jakoby vlastně nikde jinde nebyla ani předtím, než začala být postrádána [na svém iPhone]. Dalším zklamáním bylo, když se tvůrci zhruba v polovině filmu opouštějí již tak diskutabilní purismus obrazovky počítače a obohacují projekt úryvky z televizních vysílání. Zajímavý pokus, který poškozuje myšlenková plochost, reklamní podlézavost, jakož i technologická, vypravěčská zbabělost. Jak fascinující mohlo hledání být, kdyby proběhlo pátrání po pravdě v její hrůzné úplnosti. PS Nemám rád lidi, kteří mají bordel na ploše.

Je to cvok. Lije jako z konve a on si chce zašukat. Svéráz jihokorejského rybolovu. A též sexuálních zvyklostí - proč by mělo být vhodnější šukat za slunečného počasí? Kim Ki-duk situuje alegorický příběh do symbolické krajiny z nejsymboličtějších. Topos kempu s různobarevnými plovoucími chatkami a jejich dočasnými obyvateli, izolovanými vodní plochou, představuje model vezdejší existence, navozující nálady přinejlepším melancholické. Oprostí-li se divák od toho, co to všechno může znamenat a zda je to pro Korejce srozumitelnější, musí uznat, že svět minimalistického resortu, halený často artificiální mlhou, fantasticky vypadá. Což může leckomu zlepšit náladu i tehdy, když si vrazí rybářský háček, kam nemá.

Cena firmy Sony bude našim komikům předána na přehlídce 40 let znárodněné kinematografie v Praze U Hybernů. Vskutku velká filmová loupež... Film jsem viděl naposledy na špatně naladěném televizoru Tesla Merkur se zulámanou anténou. Byl konec osmdesátých let a scéna desítek herců vystupujících z polské parodie na Fiat, meta humor a ztřeštěné honičky mě fascinovaly. Jednalo se o období, kdy jsem ujížděl Muži z Hong Kongu. Bylo jasné, že očekávání založená na dětských diváckých zážitcích s Merkurem se nemohou naplnit, ale pocit trapnosti, jemuž jsem se místy neubránil, jsem nečekal. Splácanina vynikajících scének, včetně té "vítězné" z Japonska, odkazů na starší české úspěchy zestátněné kinematografie (Láska z pasáže, Arabela, Vrchní prchni aj.), odvážných výstřelků, zjevně z hlavy chlíváka Zdeňka Podskalského st. (nahotiny na kole) a řady nechtěných přešlapů od bláznivé komedie do nepovedené maškarády circa ČST. Ve své prostotě film klade nemalé nároky na znalost československé filmové tvorby, pro mileniála to musí být naprosté psycho. Místy ovšem nonsensuální crossover jako svině, jehož šílenost může docenit každý: Udělej Lábuse. Za pivo! [Vorlíček:] No tak, jak jsme Tě to učili? (Lambas se mění v havrana a zpět.) Vidíte jak se mu leskne brko? Možná kdyby to nebylo digitálně restaurované, ale vysílal to ten starý Merkur...