F.W.Colqhoun

Kieślowski v Jizvě, neveseloherním zrcadle Kleinova Vážení přátelé, ano, teprve procitá z dokumentární průpravy. Divák jako já, uvyklý na zralé religiózní veletoče, tuší v rozmáchlém procedurálním sledování upgradu malebného polského lesíka v chemičku, která by nezanikla ani v portfoliu Agrofertu, a politických tanečcích jak od Wajdy léčku. Past ale překvapivě nesklapne, přestože to tam všechno - niternost, víra, Bůh - někde hluboko je. Cítíte se vinný? / Ne. Je to horší. Cítím se hloupý.

Řitka Video DVD. (moaning in japanese) Shizuko! Celou dobu jsem musel myslet na to, jak moc museli ve studiích topit, aby nebyla hlavní představitelce zima. Jestli se nesvléknete paní Šizuko, zabijeme vám řidiče. Mnozí srovnávají Hana to hebi s filmy od Lynche, případně Kubrickovým Eyes Wide Shut. Musím tuto dobrou společnost doplnit o Belle de Jour a uzavřít tím, že si Takaši Išii od svých vzorů vypůjčuje hodně eklekticky a naprosto povrchně. Kdy Lynch nabízí důsledný ne-řád, Kubrick temnotu hlubokého ponoru a Bunuel vytříbený surreál, Išii mezi obsedantními záběry na kozy, zadnice a nezastřihnutý japonský kapáček jen artově mlží. Pokus stmelit lacině vyhlížející rychlokurz pokročilých způsobů svazování naroubováním na pseudo-tragédii o muži, který tělem frigidní manželky platí dluhy, trestuhodně průhledný. (A stvrzený Išiiho ochotou za mrzký peníz vytvořit o rok později vyměklý "druhý" díl, ve skutečnosti reboot.) Digitální vizuál těží z improvizovaností z divadelních přenosů a je příležitostně fascinující, většinou ale jen odporný a působící dojmem odfláknutosti; asi jakoby měl Išii plné ruce práce se šmírováním na vlastním placu a "vedením" herců. Prázdnotou filmu duní otravný a repetitivní derivát tang(a), afektovanost představitelů překračovala moji středoevropskou diváckou toleranci o několik řádů. Tinto Brass po japonsku, ale bez nadsázky a humoru. Izolujeme-li pornografickou složku: Aja Sugimoto nestydatá a sexy naprosto výjimečným způsobem. Polohy krkolomné. Násilí věrohodné. Ukázky bondage názorné. Nestojí mi. Proč jsem to tedy všechno dělal?!

101 scifi filmů, které musíte vidět, než zemřete. Zajímavé připomenout si, co všechno se stalo před rokem [2019] v [Novém] Tokiu, aniž by to bylo zaznamenáno zpravodajskými relacemi: Daňová reforma se dala čekat. Ústřední orgány jsou zatuchlé úplatné kundy, v ulicích dochází ke střetům teroristů s z řetězu utrženými ozbrojenými složkami a mladí Japonci prohánějí motorky a telefonují z pevné linky. Hipsterství prorostlo až na špici vědecké komunity, která než aby osedlala superpočítače, vyhodnocuje údaje z efektně chrlené papírové pásky. Akira získala za 32 let kultovnění tlustou anachronickou patinu, čímž její působivost ještě vzrostla. Dystopické kulisy Nového Tokia poskytují úchvatné pozadí tradičnímu příběhu o mesiášsky působící moci bezmocných. Chovanci děcáků a další živly se v rozhodující okamžik vrcholné dekadence ujímají vesla, aby ryzími záměry v duchu přátelství, lásky a bratrství restartovali svět, ovládaný slabošskými politiky, fízly a lobbistickými vlivy. Neschází ani aluze druhého příchodu. Nemilé, jak se paranoidní představy minulého století o nevyhnutelném nárůstu autoritářství naplňují, mínus světlé zítřky ovšem. Přes znaky věkovitosti, vyplývající z nulového podílu digitální animace, vypadá Akira stále úchvatně. Frustrace obecenstva, s níž Kacuhiro Ótomo kalkuloval, dojde uvolnění v libově animované apokalypse poslední třetiny filmu, která v konkrétnostech pochopitelně uniká do mlhavě psychedelických poloh, umožňujících překlad nabízející se reálné revoluce (jíž vyhlížejí i některé z vedlejších postav) do niterných / kosmologických výjevů. Odpovědí se tedy nedočkáme, ale na pohled je to věru pěkné.

Tis cool beneath they willow trees! Chlast, iluze, sny, pravda, štěstí. Nehodící se škrtněte. Hospoda může být poučné a inspirativní místo, ale už dlouho jsem se ve společnosti štamgastů nezdržel 239 minut. Kdybych se nicméně rozhodl učinit něco tak pošetilého a zvolil libovolný pajzlík nižší cenové skupiny, neuzřel bych nejspíš cosi moc odlišného od O'Neillova Lokálu U mrtvýho času. Bandu těžko snesitelných nešťastných individuí, která si vzájemně nemotorně vypomáhají v lakování skutečnosti za účelem učinit zbytek dní snesitelnějším. John Frankenheimer na základě divadelní hry Eugena O'Neilla rozehrává podroušenou čtyřhodinovou konverzačku, která si klade za cíl vrhnout trochu světla na podivně spletitý vztah pravdy, chlastu, lži a štěstí. Ne zcela překvapivě vyplouvá na hladinu, že ani jedno z výše uvedeného není pro každého a především že pravda může být jed smrtelnější než absint. Frankenheimerovi nutno připočítat ke cti, že se odvážil nalít divákovi plnou míru. Jestliže je první hodina v lokálu tížívá a s přibývajícími minutami úroveň nesnesitelnosti strmě narůstá, v určitém okamžiku divák nadýchá tolik výparů, že je z udělání jako doma. A je to domov natolik nevlídný, že není těžké si představit, že začne existenciální děs zahánět spontánním zpěvem. A už nepřestane objednávat. Opojné v tom nejodpornějším smyslu. Skála approves.

Oooooh Marvel gonna sue somebody! Pohled na ty dva stále rozjařuje očekáváním bžundy, stroboskopického mrkání na kameru, popkulturních a huličkých aforismů na úrovni / bez úrovně v poměru zhruba 1:1. A klukovské chemie, jaká před nimi nebyla, i když jde o očekávání zakalené úvahami, co škodí víc - tvrdé drogy (=Jay) nebo vegetofu (=Bob)? [Jednoznačně heroin; jako Jason Mewes ve čtyřiačtyřiceti letech vypadat nechci.] Reboot obsahuje tak nestřídmý podíl meta-složky, camea a pseudo-camea bezpochyby nikoliv proto, že by Smith býval v devadesátých letech subtilnějším filmařem, jako spíš proto, že jich je dnes, obestřen nimbem selfmademana s to vyjednat řádově více, než tomu bylo v časech takového Dogma. Smith vyzobává a komentuje nejblyštivější střípky své filmařské historie ústy Bena Afflecka, Rosario Dawson, Justina Longa, Jasona Lee, Vala Kilmera a mnohých dalších, z nichž někteří potřebovali Smitha víc, než on je (chudák Kilmer, téměř zapomenutý Lee). I když film takto připomíná spíš produkčně vysteroidovanou relaci Kinoboxu či nějakou anarchistickou reportáž ze Sundace, moje potřeby uspokojil, protože jsem nic jiného nečekal. A Kinobox jsem měl rád. Smithova dcera Harley Quinn Smith je nicméně vážně ohyzdná. Welcum!

I'm so happy I shaved my balls. Czexplotation. Hejt komunity CSFD vůči Hostelu a Eli Rothovi překvapuje. V racionálním světě by amatérští filmoví kritici měli amatérskému filmovému tvůrci fandit. Film navíc není vyloženě špatný, ani když pomineme všechny bonusy pro tuzemského diváka. Roth správně pochopil, že základem dobrého audiovizuálního díla jsou kozy a těch je tu nepočítaně. Dlužno též gentlemansky dodat, že ňadra Barbary Nedeljákové jsou tím nejlepším, co lze v branži i mimo ní spatřit. Roth celkem zručně buduje atmosféru vzrůstající paranoie, děj nešetří ani přiměřeně přiblblým humorem a když dojde na řezničinu, kterou sotva může někdo žánrovému snímku vyčítat, i na tu se dá koukat. S morálem ve smyslu jedete-li prcat na východ, nemůžete se divit, když někdo oprcá i vás, se dokážu do jisté míry ztotožnit. Rotha ale s instinktem ne úplně marného tvůrce vsadil na genia loci. Kdo zná trochu Doksany a Krumlov, který je v obležení asijských turistů vlastně ještě strašidelnější než ve filmu, ten bude mít celou dobu důvod usmívat se tomu, jak se Rothovi povedlo otravnou turistickou destinaci proměnit v démonické východoevropské inferno. Roth nebyl skoupý ani co do angažmá českých herců, takže svých 15 vteřin-minut ve světových kinosálech obdrželi takoví jako Miroslav Táborský, notorický vorlák Radomil Uhlíř či především Jan Vlasák, jehož albínský amatérský chirurg vedle svých sadistických filmových vzorů nezapadne. Se zvrhlým humorem sobě vlastním Roth naposlouchal českou diskotékovou klasiku, v níž nepostiženým uchem identifikoval makabrózní názvuky. Každý, komu se podařilo vymknout se trochu měřítkům normalizační estetiky, je jasné, že Michal David, Elán a Pavol Habera jsou v hororu jako doma. Za zmínku stojí též duchapřítomnost, s níž Roth zakomponoval do filmu partu cigánských capartů. Kluci z Větřní, vyloučené lokality nedaleko Krumlova, kde Roth verboval, totiž nakonec v jeho filmu dostali nebývale důstojnou roli. Na základě osobních rozhovorů vím, že za ni byli vděční.

Allenovo odhodlání nepřipustit, že se časy mění, jeho nové filmy tlačí přes tenkou hranici nostalgie do žánru utopické/dystopické sci-fi. Jestliže jeho hrdiny sedmdesátých let definovala slabost pro Gershwina a Parkera jako excentrické, ale uvěřitelné staromilce, eskapády Gatsbyho Wellese se zalíbením v pokeru, klavírním jazzu a starých filmech, kterého matka nutí do Henryho Jamese, jsou mimo tento svět. Tuto tvrdošíjnost by šlo odsuzovat, kdybychom mohli Woodyho Allena podezírat, že si není vědom devoluce, jež z jeho milovaného města udělala (asi nejen v jeho očích) v lepším případě žumpu. Allen ale nejednou umělecky formuloval stanovisko, že není na škodu, když jsou filmy odtržené, zvlášť když časy stojí za starou bačkoru; vzpomeňme na ceněnou, mnou nijak oblíbenou Purpurovou růži z Káhiry. A toto stanovisko nemění. Některé momenty navíc dokládají, že si posunů vědom je, ale z estetických důvodů je lepší to zmínit jen v náznacích či vtipu: You are going to like Soho. It's filled with creative people. Then it got commercially expensive, so all the creative people moved to Tribeka. And that got expensive, so they all moved to Brooklyn. Next move is back in with their parents. Tolik sociálního uvědomění bych od něho vlastně nečekal :-) Film si tak vychutnají spíše příznivci Allenovy sladkobolnější tvorby. Paralelní jízda Gatsbyho a jeho arizonské dívky Ashleigh simulakrem zmraženého Manhattanu, která vrcholí na pohřebním kočáru odhalené nelásky, v divákovi zanechá paradoxně úplně poprvé nejen stesk po zašlých časech, ale až dojmy až makabrózní, které v mém řípadě nezahnaly ani četné povedené vtipy: Film is my total thing. I've seen all the american classics. Particularly the europeans. Kurosawa is my favourite.

[Z autorádia buráci metal.] Nemusíme poslouchat tohle. Já nejsem vybíravej. Co posloucháte vy? / Já nevím, třeba Lanu del Rey. / To je někdo tam od vás, jo? Ha Thanh Špetlíková je krásná žena, která to má s herectvím na štíru. David Novotný je typický středoevropský ošklivinec, který hrát umí, je-li co. Není to protiklad, ale spíš kvadratura - prostě jim to nejde dohromady. Klíšový nesoulad bohužel nekompenzují ostatní kvality Missky. Kriminální zápletka působí zcela nevěrohodně, nejen z toho důvodu, v jak obrovském, nikým neřešeném střetu zájmů hlavní hrdinka z řad policie se po celou dobu nachází. Když okolo sebe ve filmu tancují Slováci, Češi, Vietnamci a Romové, a jde o vraždu či dvě, ohledy žádají nikoho neurazit. Na koho tu špínu potom hodit, aby šla pochopit a omluvit, a zároveň to celé korespondovalo s obecnými předsudky diváka, zejména těmi kladnými? Hlavní hrdina představuje příklad prostořekého nekorektního Čecha, který svým hovadstvím maskuje zranitelnost a vrozenou bodrost; Cigán krade, ale jen z nouze; Slovenky jsou krásné a svlékají se za peníze. Pokud jde o zástupce vietnamské komunity, svými zvyky a kulturou pro našince stiženého zdravým rozumem naprosto neproniknutelné, klouže se po povrchu rodinné a profesní cti, pracovitosti a stánkařství. Úzkostlivá opatrnost, abychom se nedozvěděli nic překvapivého, je hmatatelná, takže jediné nové zjištění je, že SAPA je název jediné vietnamské oblasti, kde sněží. A u nás sněží, takže... Možná je to i pravda. Úkol vykřesat z toho něco potentního by byl obtížný i pro vynalézavějšího režiséra, než je Zdeněk Viktora, ošlehaný linkou nízkonákladových televizních seriálů. Vedení nesourodé herecké party se nedaří, obrazově je to hnus a úlohu univerzální hnědé omáčky podivuhodně zaměnitelné chuti plní generický soundtrack Jiřího Hájka. Občas pobavilo: Upřímně, trápí mě věci okolo Polanského případu [vraždy a znásilnění]. :-)

How'd you know he was lying? / Because everyone is lying. SPOILERY. Jsem rád, že nejsem jediný, kdo si toho všiml. Ačkoliv je škoda, že jsem nebyl první. Na Datalounge.com jsou objevil téma Betty Gilpin is the female Benedict Cumberbatch. Dlužno ale dodat, že jde o Benedicta mladšího a podstatně přitažlivějšího. Pokusy Gilpin hrát entitu z Mississippi jsou velmi podivné, ale dodávají ústřední postavě když ne na uvěřitelnosti, tedy jistě na jedinečnosti. Děti těch dvou by mohli mít vertikálně mrkající oči. Po neuvedení Lovu do emerických kin a stopách Trumpovy zášti vůči filmu jsem čekal něco jiného než potýkání se vidláků s kulturními (nikoliv výhradně ekonomickými) liberály. Odkdy kope americký prezident za kulturní liberály? Z toho, že by mu vadilo rozdělování společnosti, ho nepodezírám. Vadí mu snad to, že se to někomu daří lépe? Na druhou stranu Lov rozděluje společnost stejně, jako ji sjednocuje souhrnným mravním hodnocením, že si strany "sporu" nemají co vyčítat. Oběti jsou (až na výjimky) pečlivě vybírány podle kritéria pokročilého buranství, liberálové dodatečně potvrzují to nejhorší, co se šíří na vlnách konfederačních podcastů. Anděl zkázy Crystal nestojí uprostřed, nýbrž mimo. Četla Farmu zvířat, ale nerozpakuje se odstřelit elitářské babizně obličej z hlavy když se ukáže, že neví, za kolik se v Arkansasu prodávají cigára. Myšlenku, že plození a šíření konspiračních teorií může mít zcela reálný otisk ve skutečnosti není nová, ale v žánru slasheru stopa řekněme Umberta Eca potěší. Lov sice neobohatí povědomí o problému kulturní války vyjma podezření, že označení válka už málem není bezpředmětné. Popliváním obou stran a lehkým tónem zpracování umožňuje ale uvolnit se a nahlédnout, že jde veskrze o hovno. Quentin Tarantino approves.

Not good. That is not good. SPOILERY. Nepočítaje jalovou parafrázi 2001 v úvodu, Roland Emmerich si alespoň formálně na nic nehraje. Což je svým způsobem sympatické. Scénami vyhlazování lidstva, tolik hýčkanými obecenstvem nasyceným pudem k smrti, ryze baví. Odhlédnemě-li od výjevů vlnobití pod Mt Everestem, pukajících bulvárů Los Angeles, kácejících se mrakodrapů Las Vegas, sopek ejakulujících magmatickou frustraci, zbývá příběh, v jehož centru trčí fascinující myšlenka, že si lze penězi, které v-a-po Armagedonu nemají žádnou cenu, zajistit vykoupení. Jakoby byla šance po tom všem pokračovat s plnými konty, jakoby se nechumelilo! Emmerich jako vždy uvrhne do víru událostí "reprezentativní" vzorek postav: nefunkčního tatínka, sexy maminku, menší dítě, teenagera, vědce, pošuka, miliardáře, děvku, politika, psa, prezidenta. A jeho dceru. Nevěda, které složce publika podkouřit dřív a víc, podkouří Emmerich každému zvlášť, aniž by promiskuitu maskoval. Kličkováním mezi nástrahami neurazit někoho z těch, kdo platí (jeho) popkorn, žongluje střídavě s mantrami neoliberalismu, rovnostářství, elitářtsví, nepotismu a pokryteckého uctívání rodinných pout (černí s černými, bílí s bílými a ti ostatní taky nemíchat) tak, aby každý alespoň několikrát slyšel to, co slyšet chce. Zároveň nakonec osudově potrestá každého, kdo si něco myslí. Zbytek přečká. Vrcholem nezamýšlené ironie je dvě a půl hodiny odkládané, na závěr avizované přistání "archy" u břehů Afriky, která byla během tektonického uragánu "vyzvednuta o 1000 m". U málokterého filmu bych si přál alespoň zahlédnout trailer pokračování. Uvítání čínských lodí naplněných západními boháči by bylo jistě srdečné. Vítejte zpět! Film postavený solidně na legrační trikové složce a eklektickém přístupu k hodnotám tak nakonec zachraňuje to jediné, co si rozumí stejně jako Emmerich s každým: Humor. Jako když kalifornské občany uklidňuje guvernér s rakouským přízvukem - The guy's an actor! He's reading a script! When they tell you not to panic... that's when you run! Nebo když Bílý dům smete z povrchu zemského letadlová loď JFK.